|
na další stranu
Petra Roubalová
POETICKÝ DÉMON
PSÁNO DO PÍSKU
Snad že měl v očích šedé dálky,
snad že měl úsměv nesmělý,
útržky vět, žerty, nedopalky
z paluby házel, konce chyběly
A snad to bylo mojí touhou
z té vůně zaslechnutých vět
splést příběh, byť na chvíli pouhou,
té lidské řeči rozumět
Pak spadl shůry, snad vlnobitím,
poprvé rozbil hladinu
a v chladných hloubkách mezi mořským kvítím
zelenou spatřil ženštinu
Viděla jsem ho klesat níž
a rozhlížet se vodami,
pocítila jsem divnou tíž,
tekuté světlo nad námi
A když odvážil se trochu blíž,
v oblaku inkoustu a dlouhých vlasů
zmizela jsem mu, mám svou skrýš,
oněmělá tou zvláštní krásou
Asi mě viděl, jako stín
mihnout se mezi korály,
s rybami mluvit, mlčet tam,
kde sestry mé by zpívaly
A snad i prodlel trochu dýl
než zpátky nadechnout se spěchal
Vím jen, že svojí lodi kýl
sedmkráte za sebou nechal
Hlas vázne mi v hrdle, nezpívám
pod víčky se mi perly tvoří
Ne, mořské panny nepláčou,
pro muže jen tak nezahoří
Objetí ano, ale bez srdce,
a pak ho strhnout do záhuby
A když milovat se chce,
na jeho srdce si brousí zuby
Osmý den ráno nad hladinou
připadám si jak vyměněná
Cítím, že dýchám, je to tím,
ze sirény je lidská žena
A že prý láska,
to se někdy stává...
z křiku racků mě až bolí hlava,
a voda - najednou je slaná
Mám chuť křičet, ale strhává mě proud
Kde ploutev byla ještě včera,
dvě bílé nohy, nejsou na plavání,
ta tam je Ókeana dcera
Najednou vím, že den mořské panny
člověku vydá za celý rok
Vydal ses napříč oceány,
polykám slané vody lok
Slyšíš? Mé sestry začly zpívat,
usínat budeš blažený
Pomalu začíná se stmívat,
vábí tě hlas jiné sirény
A tak se pachtím ke břehu,
plavat bez ploutví se učím
Zapomeň, dívko, na něhu
Vodě, slunci, ani srdci neporučím
Soumrak už zháší další den,
perly se mění v pouhé slzy
Nad ránem obchází mě sen,
jsi daleko – a to mě mrzí
Vím, že jsi pryč ...jsi ten tam,
ty a tvá loď míříte už jinam
Srdce mi bije o závod,
když lžu si, že nevzpomínám
Já sama v širém oceánu
prstem si píši do písku pláže
Příběhem lásky jižní stranu
popsanou příboj mi dvakrát denně maže
Je v něm loď, a taky lidská žena,
světlo a pohled upřený,
mořeplavec, co po kapsách nosí
půl srdce mořské sirény
|
