|
na další stranu
Mirek Pijáček
DOBRÝ DEN, PANÍ INSPEKTORKO
Uvelebil se ve starobylém fotelu a otevřel lahvinku voňavého muškátu, aby spláchl nepříjemnou pachuť posledních dnů. Zhruba přede dvěma týdny šuškanda oznámila, že v nejbližších dnech dorazí krajská školní inspekce. Ředitel i zástupci se kroutili, že to jsou jenom řeči, že by inspektoři letos měli přijet, ale že se ještě neví kdy. A najednou se objevili. V pondělí o velké přestávce svolal ředitel mimořádnou poradu, na které oznámil tuto očekávanou novinu a představil jednotlivé inspektory. Tak, a je to tady! Potom že šuškanda nic neví! Copak on! Velevážení inspektoři o jeho předměty nikdy nejevili zájem. Zajímalo je vždy čtyřleté gymnázium a on učí převážně na šestiletém. Až na informatiku. Jenže tam oni nechodí, protože počítačům páni inspektoři rozumí jako prase muzice.
Odpoledne další mimořádná porada. Spousta novinek, jako že studentům se nesmí říkat studenti, ale žáci. Oni sami pak nejsou profesoři, ale učitelé a to vše s odvoláním na školský zákon, který za osm let své neblahé existence prodělal téměř dvě desítky, většinou nesmyslných, novel. Když zástupce četl harmonogram hospitací, poslouchal jen tak na půl ucha a s troškou zlomyslnosti sledoval kolegu z vyššího gymnázia, kterému bylo oznámeno, že inspekční hospitace proběhnou ve všech třech ročnících, ve kterých dotčený kolega učí. Pak strnul. Inspekce bude i primě i v sekundě. A začnou ve středu fyzikou v primě. „Do háje zelenýho, se všemi inspektory,“ pomyslel si. Neměl tyto lidi rád. Když před lety sloužil na dráze, nejednou viděl, jak neschopní úředníci, kteří měli správnou barvu stranické knížky, nebo dobře kované příbuzné, kamarády či známé, končili jako drážní kontroloři, revizoři či inspektoři. Když přišel do školství, brzy poznal, že to funguje podobně, a to i dlouho po sametu. Čím neschopnější kantor, tím větší nebezpečí, že se stane inspektorem.
V úterý večer se pustil do přípravy na inspekční hodinu. U malochů v primě ani v sekundě nikdy žádné přípravy nedělal. Ale když je tu ta inspekce… Po půlhodině práce se naštval a hustě popsaný papír hodil do koše. K čertu s celou inspektorkou! Ať mu ta bába vleze na záda. A když se jí to nebude líbit, pošle ji, kam slunko nesvítí… vždyť co mu může udělat? Má to za pár, do penze to třeba i domarodí. Vzpomněl si na anekdotu, kterou nedávno slyšel.
Do školy nastoupila mladá, teoreticky velmi vybavená, a především příliš horlivá učitelka. Jednou ráno jde do školy, na zádech ruksáček plný poctivě udělaných příprav, v jedné ruce noťas, v druhé dataprojektor, na krku pytlík s cédéčky, dývídýčky a fleškami. Hekajíc, snaží se otevřít masivní školní dveře, když tu přiskočí stará paní učitelka, a ochotně jí otevře. Mladá projde a závistivě pohlédne na igelitku, v níž si kolegyně nese pouze dva jogurty. „No jo,“ pronese uznale, „to jsou vidět ta léta praxe. Všechno už máte v hlavě.“ Stará se ušklíbne a opáčí: „Ani ne tak v hlavě, jako u prdele.“
Rozchechtal se. On to má také u …, pardon, v igelitce, jako ta stará kantorka. A pustil si Bílou velrybu s fantastickým Gregorem Peckem.
Ráno, ledva přišel do kabinetu, volal zástupce. „Pane kolego, druhou hodinu máte volno. Buďte tak laskav a zasuplujte mi primu. Kolegyně matikářka náhle onemocněla. Klidně si tam můžete odučit fyziku.“ Zatmělo se mu před očima. Vždyť hned nato tam má inspekci! Rychle zástupci přitakal. Co teď s tím? Dvě hodiny fyziky, z toho ta druhá inspekční … to se musí využít! Chtějí tyátr, mají ho mít.
Po první hodině potkal na chodbě kolegyni, která mu se slzami v očích vyprávěla, jak měla včera ve své hodině právě tu paní inspektorku, která měla k němu dnes přijít, a jak ta ji zepsula za nepodstatné maličkosti. Přitom před několika roky, na jiné škole, sdílely spolu jeden kabinet. „Žádná stará známost! Já jsem inspektorka, tak se předveďte, paní učitelko!“ řekla jí prý ještě před hodinou.
„Terazky som majorom…“ pronesl a kolegyně se na něho udiveně podívala.
„Já ji mám za hodinu, ale buzerovat se od ní nenechám, to si buďte jistá.“
„Jen si dejte pozor, kolego. Nemáte tušení, jak je mstivá.“
Pokýval hlavou a zamířil rovnou k učebně primy, poněvadž už zvonilo na další hodinu. Udělal zápis do třídnice a začal studentům, vlastně žákům, vysvětlovat, že ve škole jsou inspektoři a ti že chodí po třídách a kontrolují, jak profesoři, pardon, učitelé učí a jak studenti, tedy žáci, dávají pozor. A když všechno dobře dopadne, tak pět let od nich máme pokoj.
„Je tomu právě pět roků, co tady byli naposledy,“ pronesl Patrik.
„Jak to víš?“
„Je to na stránkách školy. Vy jste to nečetl?“
„Báječný kluk,“ pomyslel si. Tak nádherně mu nahrál. „Ano, inspekce, pokud k tomu nemá nějaký zvláštní důvod, k nám chodí jednou za pět let. Takže další přijde, až budete v sextě a budete mít akorát před svaťákem. A to už vás nějací inspektoři nebudou zajímat. Takže se na ně hezky připravíme, chcete?“
„Anóóó, chcemééé,“ zaznělo třídou. A měl je přesně tam, kde je chtěl mít. Vysvětlil jim, jak mají pozdravit, když přijde s paní inspektorkou, co smí a co nesmí mít na lavicích a v lavicích, a aby si všichni vypnuli mobily. Potom začal s výukou. Výukou? Detailní nácvik inspekční hodiny to byl!
„Každý atom se skládá z čeho? Znáte to z chemie, tak rychle…“
Rozpačité ticho. Potom někdo nesměle špitne: „Z jádra a obalu…“
To jej naštvalo. „Nahlas a všichni! Atom se skládá z …“
„Jádra a obalu,“ zaznělo.
„To bylo slabé. Ještě jednou a všichni a pěkně to zakřičte!“
„Z jádra a obalu,“ zaburácelo třídou.
„To už bylo lepší. Obal se skládá z čeho?“
„Z elektronů,“ opět zahřmělo třídou.
„Výborně! Tak se mi to líbí!“
Pojem za pojmem, slůvko za slůvkem, nacvičoval výklad a následné reakce děcek. Vyhecovával je stále víc a víc, až chvílemi měl obavu, že do třídy vlítne ředitel se suitou zástupců a inspektorů, co že to s těmi primánky vyvádí. Nikdo tam však nevlítnul, a tak na konci hodiny ještě nacvičil rozloučení s paní inspektorkou.
„Teď můžete přijít, paní inspektorko. Uvidíme, kdo z koho,“ pomyslel si a šel do ředitelny pro paní inspektorku.
Když ji spatřil, strnul. V pondělí si té dámy moc nevšiml, ale dnes … Výška nejmíň metr osmdesát, vyschlá jako lunt, vystouplé lícní kosti, špičatá, silně vysunutá brada a orlí nos, na kterém seděly retrobrýle se silnými skly, hotovými popelníky. Silná vrstva mejkapu marně zakrývala vrásky, prozrazující věk něco mezi padesátkou a smrtí. Na hlavě pevný drdol, nedovolující jediné lokýnce sebeméně vykuknout. Bílá upnutá blůzka, zdůrazňující plochou neženskost její nositelky, a plisovaná černá sukně až ke kotníkům. Dokonalá karikatura anglické guvernantky z laciných prvorepublikových románů.
Ředitel je vzájemně představil, a paní inspektorka suše vyjádřila přesvědčení, že její přítomnost bude pouhá formalita, poněvadž na panu kolegovi je znát, že je zkušený pedagog. On si pomyslel něco negalantního, a protože právě zazvonilo, galantně otevřel dveře a pokynul paní inspektorce, že půjdou.
„Na dnešek jsem měl naplánovanou písemku …“
„Ale to jste neměl měnit, má návštěva nesmí nijak narušit chod výuky.“
„Já také nic neměnil. O náplni hodiny vždy rozhoduji sám. Je to kratinký test, asi tak na deset minut. Potom začnu probírat nové téma.“
Přišli ke dveřím. S napětím poslouchal, zda se neozve obvyklý řev. Nic. Bylo tam téměř absolutní ticho. Otevřel a nechal paní inspektorku vstoupit do třídy a vzápětí vešel za ní. Děcka tiše vstala. Rozhlédl se. Na lavicích vzorný pořádek, sešity i učebnice přesně tam, kde měly být. Třicet párů očí se šibalskými plamínky. Postavil se před třídu, paní inspektorku po pravici.
„Dobrý den, žáci.“
„Dobrý den, pane učiteli,“ zahřmělo unisono. „Dobrý den, paní inspektorko.“
Kose pohlédl na paní inspektorku, která udiveně pomrkávala.
„Posaďte se, žáci.“ Všichni se v naprosté tichosti posadili, jediná židle nezahrkala. Nabídl paní inspektorce místo za katedrou, ale ona že se posadí do zadní lavice a výuka ať probíhá naprosto normálně, jako by tam ani nebyla. Ulevilo se mu. Začíná to dobře. Otevřel třídní knihu a službu konající žáčci mu nahlásili nepřítomné. Pak oznámil číslo hodiny a téma, které se bude probírat. Služba vše napsala na tabuli. „Probůh, to je cirkus,“ pomyslel si a rozdal papíry se zadáním na písemku a jeden nabídl i paní inspektorce, zda si nechce ověřit, co si ještě pamatuje ze základní školy, i když fyzika není zrovna její parketa. Děcka sledovala, co bude. Paní inspektorka rozpačitě poděkovala, a že zadání přiloží k inspekční zprávě a hned si začala dělat poznámky. „Já ti dám, krásko, dělat mi tu šťáru. Na mou hodinu jen tak nezapomeneš!“
Po písemce začal s výkladem. Děcka byla senzační a sehrála dokonalé divadlo. Na každou otázku, mnohdy teprve zpola vyslovenou, řvala odpovědi tak, že chvílemi neslyšel ani sám sebe. Bokem sledoval inspektorku, která nervózně pomrkávala a neustále si dělala poznámky. Přesně pět minut před zvoněním zrekapituloval probranou látku a otázal se, zda všemu dobře rozuměli, a nakonec připomenul, že pokud jim přece nebylo něco jasné, ať se zeptají na začátku příští hodiny. Inspektorka mezitím přešla ze svého místa v poslední lavici k tabuli. Poděkovala žákům za jejich zájem o předmět a za ukázku krásné hodiny. Vtom zazvonilo a děcka se postavila do pozoru.
„Nashledanou, žáci!“
„Nashledanou, pane učiteli. Na shledanou, paní inspektorko.“
Když zavíral dveře, na okamžik se otočil, šibalsky se usmál a ukázal zaťatou pěst se zdviženým palcem. „Zlatá děcka. Podržela mne,“ blesklo mu hlavou a najednou věděl, že to za pár měsíců bude těžké loučení.
Cesta do kabinetu proběhla mlčky. Mlčel on a mlčela také paní inspektorka, zcela tumpachová z toho, co právě zažila. V kabinetě se beze slova posadila a třesoucíma rukama se probírala poznámkami.
„Musíte prominout, paní kolegyně … ta děcka byla z vaší přítomnosti poněkud nesvá…“
„Nesvá? Tak spontánní reakce jsem ještě neviděla. To bylo něco úžasného…“
„Žereš to i s navijákem,“ pomyslel si. „Přesto, nebylo to ještě ono, jindy reagují daleko lépe,“ pronesl přesvědčivě.
Vyhodnocení inspekční hodiny bylo rychlé. Pan kolega vyučující výkladem dokázal neuvěřitelným způsobem zaujmout žáky, ve velké míře navazoval na znalosti z chemie a předvedl tak dokonalou ukázku interdisciplinarity.
„Jak je to s respektováním autority, pane kolego, nemáte s tím potíže?“ zcela nečekaně se otázala. Udiveně na ni pohlédl.
„To by si mohli zkusit …“
„Ach, ano, promiňte … viděla jsem.“
Konečně jsou pryč! Prý to dopadlo velmi dobře. Všichni však věděli, že vychrtlá a všem navýsost protivná paní inspektorka chtěla hlavu bývalé kolegyně, a že ředitel předvedl vrcholný výkon diplomacie, aby vše urovnal. Dokonce ani v inspekční zprávě to nebude. Bylo mu nanic.
„No jo, když dá někdo horlivému funkci…“ povzdechl si a dopil zbytek voňavého muškátu.
|
