na další stranu
Magdalena Křenková
Zdravím, pane Hess,
děkuji za výzvu. Zatím v příloze posílám foto Reynka a něco ode mě ze sbírky Beránky spadlé z výšek.
Foto od pana Pavla Jasanského jsem našla na internetu a autora jsem nemohla dohledat - vygooglovala jsem obrázky Reynek.
Zjišťovala jsem i autorská práva, zda mě nemůže za to někdo popotahovat, když se tak inspiruji.
Obraz jsem namalovala po přečtení půvabné knížky Lucie Tučkové - Suzanne Renaud, kde je Petrkov vnímám z pohledu paní Reynkové - Renaud. Ožily ve mně všechny dojmy petrkovského zámečku i staroříšské vily mého dědečka Josefa Floriana, kde Reynkovi za války po zabavení svého domu rok bydleli. Posílám fota vily, které jsem udělala, když ještě žil poslední strýc Gabriel.
Zkusím o panu Reynkovi něco napsat, ale já osobně jsem ho nezažila, nebo si ho nepamatuji. Zemřel, když mi bylo 5 let.
Přeji Vám dobrou noc z Říše usínající.
Magdalena Křenková
Ze sbírky
Beránky spadlé z výšek
básně z let 1989 – 2000
***
Do nebe noc zavěsila
snubní prstýnek
nad Kladinou
včera sis mě ved
vůní polí omotáni
jako prvně spolu sami
jenom včera rádi víc
dívali se na měsíc
srdcem tiché požehnání
posílali do vesnic
***
Za ranního kuropění
mraků na nebi není
jazyky s červánky
za domy do dálky
vyplivla ústa rána
kdosi tichý na zemi
vstává
vesnici odevzdává
Salve Regina
Mater misericordae
polštářem přikryj domy
k ochraně uzdravení
***
Klape listí
ráno jistí
nový den
hebkost v duši
sotva tuší
blbec ten
***
Srší drápy z dálky
do duše padají
na obloze kopce
stěsnaný
pod oknem se krčí
kotě odkudsi
roztaženou dlaní
zlobu zadusím
o takových věcech
vyprávět komu
pod obrazem Panny
Betlémského domu
Vila Josefa Floriana ve Staré Říši
***
Kladina je louže
listí ve větru klouže
sklouzlo se slunce do mé hlavy
obrázky vrchovatý
podzimu
Vila Josefa Floriana ve Staré Říši
***
Lucernám
pára jde od huby
rampouchy blbý
k duši přimrzají
z nebe ze stájí
vyjíždějí koníci
křupe mráz v truhlicích
mračen
amen amen
podívej dolů
jsem tu já
dálka tma
nemluví jako ty
poklady prostoty
zavírají
Magdalena Křenková namalovala obraz podle fotografie Pavla Jasanského
***
Opilci řvou z lavičky
úzkost pod víčky
ou
pod víčky
nadávka jedna za druhou
sítem paprsků mraky jdou
ou
mraky jdou
sotva kdo tuší
moji duši
neznámý host kruší
ó Pane
jabloň se chvěje
Ty víš jak mně je
ou
jak mně je
Vila Josefa Floriana ve Staré Říši
***
pro E. B.
Jeřáby zarudly do oblaků
za tebe
Matku volám Matku
na balíku slámy
přes placky beránků
vykrajuji přání
do tvaru zázraku
SETKÁNÍ S VĚČNOSTÍ
Nepomuky na dlani
do kaštanů se naklání
ovečka z oblohy
kaplička Jana v dálce
kopretiny na procházce
já a ty tati
O BOHUSLAVU REYNKOVI
Bohuslav Reynek byl blízkým spolupracovníkem mého dědečka Josefa Floriana, staroříšského vydavatele Dobrého díla. Za války rodina Reynkova po zabavení jejich statku u Florianů ve Staré Říši rok bydlela.
Dědečkova vila čp. 175 v horním konci Staré Říše, byla častým cílem nás dětí a později i nás dospělých. Na televizi se u Florianů nenarazilo do mých asi osmnácti let, tak jsme pro rozptýlení pobíhali po přízni, kde se za teplých dnů sedávalo před domem na lavičce, jindy ve velké kuchyni nebo v knihovně a povídalo se a povídalo. I když jsem dědečka ani pana Bohuslava Reynka osobně nezažila, bylo v rodině o nich tolik vyprávěno, že nešlo už v dětství nevědět, kdo byli a čím žili.
Když jsme chodili do vily, u nás doma bylo zažité říkat, že jdeme k Évě.
To podle tety Evy, která v domě žila ještě s dalšími sourozenci. Nevím proč, ale vždy se to Eva protahovalo na Éva. Teta se učila francouzsky, velmi se spřátelila se Suzanne Renaud, a tak měla silné vazby na Petrkov. Reynkovi jezdili zase do Staré Říše. Potkávali jsme se s Jiřím a Danielem Reynkem a jeho rodinou.
Byli hosté, kteří se nám dětem líbili, a pak ti, co se nelíbili. Reynkovi byli vždy v první kategorii.
Jak člověk dorůstal, hledal a objevoval pro sebe na světě to spřízněné.
A nenarazit v naší knihovně na poezii Bohuslava Reynka, bylo nemožné.
Okouzlovalo mě malebné, průzračné a duchovní vidění jeho důvěrného mikroprostoru na zemi. Obzvláště za dusivé totality bylo pro mě potěšením ponořit se do světa petrkovské poezie, který byl tak tichý, jemný, kde svým životem dýchala každá okenní tabulka, každé zaskřípání dveří mělo svůj význam.
Občas jsem dělala do Petrkova také šoféra svým rodičům. V roce 1995 jsem měla s bratrem Václavem u Reynků první větší výstavu svých obrazů.
Viz http://www.obrazy-krenkova.cz/vystava_petrk.html
Pokusy suchých jehel mi známý vytiskl právě v Petrkově.
Reynkův Petrkov pro mě je věžička, kočky, houf holubů na střeše, široké schodiště, kuchyně, rozlehlá zahrada s pořádnými stromy, v různých ročních obdobích různé barvy, nálady, vůně. A hlavně Daniel a Jiří Reynkovi, jejich vlídnost a příjemné posezení.
Všechno to ve mně ožilo po přečtení nádherné knihy Lucie Tučkové – Suzanne Renaud/ Petrkov 13. Dojalo mě to natolik, že mě to inspirovalo k namalování obrazu pana Reynka podle fotografie Pavla Jasanského.
Bohuslav Reynek zanechal na zemi tiché stopy, které stále vábí a těší.
Někdy si říkám, jaké ty stopy zanechám já.
|
