literární časopis založený v roce 1964

Petr Cincibuch

Petr Cincibuch vzpomíná na své seznámení s Divokým vínem a na Zdeňka Bouše

Zdeněk Bouše, obraz na objednávku Petra Cincibucha

NEJPRVE PŘIPOMENU:

19. února 1997 porazilo na dálnici D1 v úseku za Říčany nákladní auto sedmdesátiletého muže, kterého na místě usmrtilo. Oběť nehody měla u sebe doklady znějící na jméno Zdeněk Bouše. Hrabal zemřel 3. února téhož roku.

Když jsem v roce 1964 objevil na stolku pražské Violy úzký sešitek básniček s názvem Divoké víno a zjistil, že jde o dílka mladých autorů z libeňského gymnázia, okamžitě jsem se spojil s vydavatelem Ludvíkem Hessem, Mélou Machálkem a dalšími, a vetřel se do samozvané redakce. Chyběl tam někdo, kdo by básničky trochu srovnal a postaral se o jejich tisk: Stal jsem se grafickým úpravcem Divokého vína. Dostupný způsob tisku byl tehdy zázračný stroj Romayor, který vše, co se napsalo na tak zvané kovolisty, přenesl na papír. To psaní na kovolisty uměla zase jiná mašina, psací stroj s názvem Varityper. A ten měli v Nakladatelství politické literatury, a obsluhovat ho směl jejich grafik se stejným jménem, jaké měl muž, jehož život ukončil náklaďák o třicet let později.

Zdeněk Bouše byl mírný a vlídný muž, který o nedělích trpělivě v mé přítomnosti vyťukával za mírný obolus veršíky mladých básníků na státním rozmnožovacím zařízení, čímž překračoval mnohá podniková přikázání, nedopouštěl-li se činnosti trestné. Chodil v šatech s kravatou a staral se o početnou rodinu v Praze Vršovicích. Divoké víno rostlo do slávy, a tak jsme brzy změnili primitivní psaní přímo na kovolisty za techniku složitější reprodukce a služeb grafika Bouše už nebylo třeba.

Po roce 68 jsem ho však potkával v různých hospodách. Jeho image se velmi změnil. Šaty vyměnil za seprané tričko, jeho plnovous dorostl do velikosti toho, co nosil Rumcajs, přes rameno nosil khaki tašku od vojenské masky a jestli se nemýlím, také se rozvedl a něco podepsal. Státní nakladatelství už o jeho služby nestálo, přejmenovalo se na Svoboda, a tisklo jinou literaturu. Zdeněk Bouše maloval a patřil k jádru explosionalistické skupiny Vladimíra Boudníka. Tak se dostal jako Boudníkův a Hrabalův přítel do literatury v próze Něžný barbar. Jeho jméno se objevuje i v knížce Kluby poezie.

NA ZDEŇKA BOUŠE MÁM I JINOU, SILNOU, DODNES ŽIVOU VZPOMÍNKU:

Opustil jsem ho v jeho životní etapě, kdy změnil svůj úřednický život za život svobodného kumštýře. Začal malovat. V té době jsem byl zamilován do jedné operní divy a jako výraz mé lásky mě napadlo pořídit si její portrét, velké olejové plátno. Už nevím proč, ale výběr autora vyhrál právě Zdeněk Bouše. Přál si portrétovanou poznat a vyžádal si její fotografie. Po třech nedělích mi zavolal, že obraz je hotov. Sdělil mi, že se mu velmi povedl, a tak pokud bych ho nechtěl, nevadí, nechá si ho. Vypravili jsme se s mou milou a dohodnutou částkou do starého pražského domu s dřevěným schodištěm, kde měl Mistr Bouše svůj ateliér. Malíř nás uvítal a pohostil domácím vínem z podivných plodů, na jejichž název si nemohu vzpomenout. Celou dobu stál uprostřed rozsáhlé místnosti malířský stojan s látkou přikrytým obrazem. Když se audience blížila k vyvrcholení podpořená vínovým opojením, Zdeněk Bouše opět zopakoval už jednou řečené, že se mu obraz mimořádně povedl a že je ochoten si ho nechat, jestli se mi nebude líbit. Pak obřadně, jak při odhalení sochy státníka, strhl z utajovaného portrétu zakrývající ho přehoz. Na stojanu se na mě dívala ohyzdná čarodějnice, jen vzdáleně připomínající to krásné stvoření stojící vedle mě. Bylo to těžké zaplatit a odnést si to hrozné plátno. Když jsme vyklopýtali z Mistrova ateliéru, sedli jsme si na ty dřevěné domovní schody a přemýšleli, u kterých popelnic obraz necháme, aby ho jeho autor nenašel. Popelnice nikde nebyly, a tak jsme putovali starým městem s přiživovanou vínovou opicí a nešťastným obrazem nešťastné ženy. Kdepak je dnes má láska? Kdepak má hrob Zdeněk Bouše? Jen o obrazu vím, kde je: visí v mé ložnici mnoho let nad hlavou mé ženy.

P. S. Už jsem si vzpomněl, to víno bylo piniové.