na další stranu
Petr Cincibuch
***
Stojím na plošině cukajícího se vlaku.
Za okny letí tvé vlasy, tvá prsa a nápisy zastávek,
kde se nestaví.
Na výhybkách se mi podlamují kolena.
"Kam vlastně jedete, pane?"
"To nevím, ale vím s kým."
STŘÍBRNÝ DÉŠŤ
Prší Mé polibky prší
Propadají rozkvetlými třešněmi
k tvým kotníkům
na kterých chybí řetízek
Propadají tmou do poháru co nemá dno
do očí obrácených v sloup
Prší stříbrný déšť
Do Cohenových not
Prší Tvé polibky prší
ZLATÝ DÉŠŤ
Kočár drkotá předjařím po žulových kostkách.
Je zima, dnes ještě vítr honí loňské listí, Ulrika voní.
Na slonovinové kouli hole se potí dlaň.
- Potí se Vám ruce…
- To jsou jen slzy krutého času, ta jeho bezzubá lítost, Ulriko…
Vznešená hudba je slyšet v opuštěném amfiteatru ticha.
Jakýsi Gottstein, vládce skal, kamenů a podsvětí v oblouku řeky vystrčil zobák.
Má hlava něžně otlučená o mramorované patníky
se kutálí z kopce.
- Zač je toho Loket, Lásko?
- Zkus hádat, básníku.
|