literární časopis založený v roce 1964

Jarmila Hrobařová

TO NEJDRAŽŠÍ PANÍ HUDBY

Bylo, nebylo. Ale já vím, že bylo. Za devatero horami, za devatero řekami stála v jedné obci malá škola. V té škole byla učebna, kde měla své království paní Hudba. Vládla zde rukou spravedlivou a všichni její přátelé, zejména však děti, byli spokojeni. Paní Hudba každý večer, než se uložila ke spánku, zkontrolovala své pomocníky, které chválila nebo naopak pokárala, pokud nebyli dost ochotni pomoci jejím přátelům, dětem.
Jednoho večera po krásném, ale náročném dni, kdy znovu kontrolovala své pomocníky a zda je vše připraveno na druhý den, všimla si paní Hudba barevné notové osnovy, která tiše vzlykala. „Co se ti stalo?“ ptala se paní Hudba. „Dnes,“ vzlykla osnova, „když paní učitelka vysvětlovala dětem notičky, jsem si všimla, jak nepěkně se některé děti chovají ke druhým dětem, jak si závidí a jak se navzájem posmívají. To přece není pěkné!“ A tu se ozvali další pomocníci: „Má pravdu!“ volaly šlapací noty. „My jsme dnes ležely na zemi, děti po nás chodily a učily se, jak dlouho trvá která nota, když tu Bertík, pěkný nezbedník, nás tak nakopl, až půlová nota odlítla o pěkný kousek a pořádně ji to bolelo. Pak se velmi posmíval Amálce, které to dnes nešlo, že nemohla zatleskat rytmus.“ „Nám bylo Amálky taky moc líto!“ křičela hmatnice. No a pak se všichni rozplakali. „Neplačte,“ řekla paní Hudba. „Zítra přichystáme pro Amálku překvapení a i tomu největšímu nezbedníkovi dáme za vyučenou, že ho přejde smích.“ Radili se celou noc, až vymysleli geniální plán.
Odpoledne, když paní učitelka vešla do učebny, aby vše nachystala, než děti přijdou, všimla si, že něco je jiné, zvláštní. Dívá se, rozhlíží po celé učebně, poslouchá… A tu si všimla, že noty, osnova, celá učebna se usmívá a potichounku zpívá. To byla krása. Když přišly děti, nechala je paní učitelka posadit na koberec. Přesto ještě nebylo vše v pořádku. „Chybí nám Amálka,“ pomyslela si paní učitelka. „Kde jenom může být? Snad ji Bertík neodradil!“ V té chvíli Amálka vstoupila do učebny a posadila se na koberec mezi děti. Protože již nebylo nikde místo, musela se posadit vedle Bertíka. Ze strachu se dívala na barevnou osnovu a tu si všimla, že na ni mrká houslový klíč a lišácky se usmívá.
V té chvíli začala výuka. Paní učitelka vyzvala Amálku, aby šla k tabuli. Měla strach, aby se jí Bertík zase neposmíval. Když přistoupila k obrázkovému rytmu blíž, tu zaslechla malý hlásek: „Ničeho se neboj, Amálko. Jsme tu s tebou a pomůžeme ti! To proto, že jsi byla k nám vždy milá.“ A viděla, že obrázky se na ni dívají, mrkají a pomalu se pohybují. Sáhla nebojácně na první obrázek. Rázem jakoby srostla s tabulí. Obrázky ji chytily a už nepustily. Vedly její prstíček i dlaň tak silně a jistě, že Amálka přestala mít strach a vyťukala rytmus na výbornou. „Ouha! Teď přijdou na řadu šlapací noty!“ pomyslela si. „Jsme tu s tebou, Amálko! Ničeho se neboj, pomůžeme ti!“ zaslechla slabý hlásek. V tu chvíli, jakoby nazula kouzelné střevíčky, přirostly jí nohy k notám a ty samy vedly její kroky a ruce. „Já i zpívám!“ najednou si uvědomila Amálka. To bylo radosti. Nejen Amálka, ale i paní učitelka a děti tleskali.
A Bertík? „Teď já! Jsem lepší než ona!“ a vybral si nejtěžší říkadlo a rytmus, který na tabuli našel. Ale co se nestalo. Děti, paní učitelka i Bertík najednou slyšeli hučení, vrčení, no zkrátka divné zvuky. Všichni se dívali, odkud to vychází. Takový zlověstný zvuk ještě nikdy v učebně neslyšeli. Najednou viděli, že pomocníci paní Hudby se zle dívají. Bertík se nedal odradit a začal. „Co to? Co se to děje?“ pomyslel si. Ať dělal, co mohl, nemohl se prstem ani dlaní trefit na obrázek. Chtěl zlostně pěstí bouchnout do tabule, ale v tom se ozval tak strašný zvuk, že raději uskočil. Pak zkoušel vyšlapat rytmus, ale i šlapací noty uskakovaly jako o závod, aby se Bertík nemohl trefit. Nakonec zakopl o půlovou notu a natáhl se před ostatní děti. Slzy se mu vlily do očí. Poznal, že je to trest za jeho pýchu a posměch Amálce. Noty i děti se smály na celé kolo.
„Ticho!“ křikla Amálka, která se první vzpamatovala. „Copak to se dělá? Vždyť jste ho potrestaly dost, tak proč se ještě posmíváte? Nebudeme se k sobě přece chovat zle!“ Potom se obrátila na pomocníky paní Hudby. „Prosím, přestaňte. Už ho nechte na pokoji. Svůj trest dostal a teď je čas odpouštět. Já mu už odpustila,“ a pomohla Bertíkovi vstát. „Jsi spravedlivá a hodná, Amálko!“ ozvalo se učebnou. To promluvila paní Hudba a začala čarovat. Děti i s paní učitelkou se pomalu usadily na koberec a nic neříkaly. Jen tak seděly a poslouchaly a nechaly se vést paní Hudbou. Po nějaké chvíli všichni uslyšeli krásnou a jemnou melodii, která se rozlila v jejich srdcích a všichni pocítili klid a mír. Od těch dob se nikdo nikomu neposmíval, děti si navzájem pomáhaly a paní Hudba měla radost, že to co je jí nejdražší, děti si odnášely do rodin. Co to je? Tak se ztište a dobře poslouchejte. Třeba uslyšíte paní Hudbu říkat to, co je jí nejdražší.