literární časopis založený v roce 1964

Jarmila Hrobařová

NAFOUKANÉ POMLKY

Stalo se za časů, kdy lidé žili v jeskyních a dřevěných obydlích, lovili zvěř a umění se začalo rodit. Člověk k životu mnoho nepotřeboval. Byl spokojený s tím, co měl. Jednoho krásného dne zjistil, že si při práci něco pobrukuje. Hned to bylo vysoko, hned zase níž, znělo to dlouze nebo krátce, hlasitě či silně. Člověk začal přemýšlet. „Co to je? To se mi začíná líbit.“ povídá si jen tak pro sebe a zkoušel to dále. Jak tak pokračoval, byl čím dál víc spokojený a měl z toho radost. Tak se narodily první tóny, první melodie.
Čas plynul a člověk začal být tak trochu nespokojený. Už mu nestačilo jen pár tónů, ale chtěl něco víc. Napadlo ho, že by mohl začít přidávat různá slůvka. Jen tak, prostě ta, co ho právě napadla. Ale pořád to nebylo ono, stále se mu to nelíbilo, až jednoho dne se mu slova začala rýmovat. To bylo radosti, když se o nový vynález podělil s ostatními lidmi! „Co to vlastně je?“ zamyslel se za nějaký čas nad svým vynálezem. „Slova se rýmují, docela to i krásně zní.“ povídá si pro sebe. Tak přišla na svět písnička.
Roky plynuly, jenže člověk stále nebyl spokojený s tím, co vytvořil. Věděl, že vymyslel něco pěkného, něco, co přetrvá. Avšak jedna věc ho trápila: nedokáže písničku zapsat. A tak, když se jednoho překrásného rána probudil, dal se do přemýšlení, jak píseň zaznamenat. Nevěděl, neznal, nic ho nenapadalo. Chodil a vzdychal: „Jak na to? No řekněte jak? Musím vymyslet nějaké značky, kterými to zapíši a předám dál. Něco, čemu by rozuměli všichni lidé na celém světě.“ Jak si usmyslel, tak udělal. Vymýšlel a zapisoval, ale na nic nemohl přijít. Popsal mnoho pergamenu, mnoho papíru, probděl mnohou noc, než na to přišel. Jednoho dne si jen tak čmáral po papíře a už toho chtěl nechat, když tu namaloval několik čar. Chvíli na ně kouká a pak si říká: „No dobrá, ale co s nimi? Co dál?“ A zoufale zavzdychal. Unavený dlouhým přemýšlením si nalil šálek silného, dobrého čaje. Jak byl zamyšlený, pár kapek mu upadlo přímo na čáry, které měl namalovány na papíře. „Já nešika! Co jsem to provedl? Teď abych vše maloval znovu!“ huboval sám sebe. Vzal papír do ruky a chtěl jej vyhodit, když v tom se pozorně zadíval a vzápětí vykřikl: „To je nápad! Kolečkááá! A puntíky k tomůůů! Jupííí! A každé na jiném řádku, každé v jiné mezeře! Alespoň budu vědět, kdy zpívat výš a kdy zase níž!“ radoval se člověk ze svého objevu. „Ale jak je nazvat?“ uvažoval. „Už víme, že máme tóny, ale jak nazvat tyto značky?“ dumal dále. „Tóny, tóny, tóny……!“ rychle a stále dokolečka opakoval stejné slovo, až se najednou zaradoval. „Tóny, noty, tóny, noty. Ano budeme je nazývat noty!“ a radostí se dal do tance.
Jenže radost mu dlouho netrvala. Zjistil, že by potřeboval určit délku pro každou notu. Kdy zpívat krátce, kdy déle a kdy velmi dlouze. Člověk byl zase smutný a znovu přemýšlel. Pracoval neúmorně ve dne v noci. Byl již natolik unavený, že nechtěně čmrkl brkem těsně vedle jedné notičky. Zadíval se na svou nešikovnou práci a po chvíli se rozesmál: „To je ono! Rozliším je nožičkou a nevyplněným či vyplněným bříškem.“ A začal psát dál. Přitom si říkal: „Ták, toto kolečko bez výplně bude nota celá. Kolečko bez výplně a s nožičkou zase nota půlová. A kolečko s výplní a s nožičkou nazveme notou čtvrťovou, kolečko s výplní ….“ a tak pokračoval dále. K notám navymýšlel také mnoho jiných značek.
Člověk neúmorně pracoval a vymýšlel, jak zdokonalit zápis písniček. Tak se stalo, že ze samého vymýšlení onemocněl. V horečkách proležel mnoho dnů. Mezitím noty a jiné značky se nudily, protože je člověk neproháněl, nepřemísťoval a nepřepisoval, až se nakonec začaly dohadovat. A protože člověk je všechny nepojmenoval, začaly si přitom vymýšlet jména samy. „Co ty jsi zač? Takhle zakroucený, zašmodrchaný. K čemu vlastně jsi?“ „Já nevím. Jsem rád, že se udržím na lince.“ „Chichi, chacha,“ smály se značky. „Prý na lince! Vždyť ty linky vypadají jako nějaká osnova ke tkaní!“ „No a? Mně se náhodou tenhle název líbí! Budu se jmenovat notová osnova a vy budete na mně závislé! Nebo ještě lépe: budete na mně viset!“ křikly linky. „A ty zašmodrchanče si sedni na můj začátek. Staneš se velmi důležitým, jako klíč od domu!“ „To je nápad! Budu se jmenovat klíč!“ No a jak se dohodly, tak udělaly. Ostatní noty se zaradovaly a začaly pomalu a zlehýnka dosedat na notovou osnovu. „A co my?! Co máme dělat?! Na nás jste ani nepomyslely,“ rozkřičely se různě pokroucené značky. A draly se na místa not, které začaly z linek shazovat.
Jejich hádky a rachot byly tak hlasité, že probudily člověka, který se pomalu uzdravoval z nemoci. Otevřel oči, chvíli poslouchá a vůbec nechápe co se děje. Po chvíli si však vzpomněl, že vytvořil noty. Poslouchá dále a najednou slyší, jak se všichni mezi sebou hádají. „Tak dost! Přestaňte!“ rozkřikl se na ně. „Všichni jste stejně důležití! Všichni máte své místo v hudbě!“ Jenže ta zakřivená znaménka ničeho nedbala, dále křičela a hádala se. Tu se člověk rozzlobil a znovu křikl: „Dost! Zmlkněte už konečně! Protože jste paličatá znaménka a jenom se hádáte a také nikomu nepřejete klid, ode dnešního dne vás zbavuji hlasu. Budete pouze mlčet. Nebudete hrát ani zpívat, budete jen vyplňovat místa, kde není možno použít not. Tohle je trest za vaši pýchu. A budete mlčet až do doby, dokud vás pýcha přejde!“ Od těch dob pomlky nehrají, ani nezpívají, jenom neustále mlčí. Přitom závistivě koukají na ostatní noty, které hrají, zpívají a …. Mnohdy je můžete vidět, jak se snaží otvírat pusinky, ale nic z nich nevyjde. Ani hlásek. Jejich pýcha je stále tak veliká, že nedokážou pochopit svůj význam, důležitost a úkol v hudbě.
A co vy, děti? Je vám pomlk líto? Nechováte se však někdy taky tak? Pokud ano, dejte si dobrý pozor, ať nedopadnete jako nafoukané pomlky.