na další stranu
Václav Bárta
TO JE ALE BLBÁ BÁSNIČKA, KAROLINKO. ALE PŘEDSTAVA JE TO KRÁSNÁ. LEŽELA BYS PŘEDE MNOU NAHATÁ A NÁDHERNĚ BÍLÁ. KDYBYS NEBYLA CELÁ ČERVENÁ – OPATLANÁ BRUSINKAMA
Budeš celá od brusinek
Já tvůj básník Karolino
rozesel jsem po tvém těle
hrstě drobných granátů
Máš teď skvělé fanty do hry
granáty a lesní plody
Tu slast by ti závidělo
spoustu jiných nahotinek
z plejbojových plakátů
Nebraň se mi Karlo Och ne!
Nekaboň se můj ty smutku!
Ozdobena plody krásně
prožij si tu poezii
milostného dramatu
Plody léta nejsou rohlík
explodují v puse slastně
Granát který nevybouchne
musí ke mně do žaludku
To je mimo debatu
Tak buď šťastná Krista pána!
Víš co to teď v zimě stálo
za příšernou útratu?
Celý majland na mou duši
Mužskejch co by se tak prohli
najdeš Karolino málo
Tak pojď ke mně moje malá
od brusinek upatlaná
Budem si hrát jak se sluší
Na mámu a na tátu...!
V POLOVINĚ LISTOPADU MÁME TAK TEPLO ŽE TO PŘIPOMÍNÁ SVATOJÁNSKOU NOC
Zas nám bude padat mana
jak v té bájné noci
My a svatojánští brouci...
Schovám si tě pod peřinou
věneček si zcucháš sama
Vytoužená Kateřino
Čarodějný kvítku
Za vlahého větru vání
rozpoutáme milování
Rozpustilý skřítku
Peklo v nás a Pámbů s náma
Objevíme zlatý poklad
Vyloupím ho nejmíň stokrát
K ránu budeš lásko volat
pro sanitku
OBDIVUJI MILÁČKU TVŮJ SMYSL PRO LOGICKOU REAKCI JEN SE BOJÍM ABYS TU SVOU SCHOPNOST NEBRALA V KAŽDÉM PŘÍPADĚ ZAS TAK ORTODOXNĚ DOSLOVNĚ
Hele
když jsem byl žádostiv milovat se s tebou
v misionářské poloze
postavila ses k mému přání čelem
V tu chvíli dívala ses vzhůru k obloze
A mělas nožky vzhůru jako mraveneček v oboře
Když jsem pak začal uplatňovat nárok
obrátit si tě na bok
vyhovělas bez protestu mému nároku
jak srnka po zásahu ležela jsi na boku
Zkrátka a dobře co se týče milování
splnilas do puntíku každé moje přání
(A řek bych že i ráda!)
Činíš jak mrav si žádá
tvá logika tě k správným aktům přivést dokáže
Jen doufám že
jak dělává to kvokající kvočna kohoutovi na hřadu
až tě budu chtít milovat zezadu
neukážeš mi záda!
KDYBYCH SE NARODIL ASPOŇ TAK O TŘICET LET POZDĚJC TO BYS NEUTEKLA ANI NA STROM ABYCH SI TĚ NESETŘÁS
Má země snů to není Amerika
Chci tam kde leží Veronika
Vznáším se nad krajinou boží
Užívám jedinečnou podívanou
Vidím ji krásně tvarovanou
Tak jak ji Pánbůh stvořil
Vysílám signál k nahé dívčí kráse
Na první pohled dolů zdá se
že dneska jařmo věku přelstím
Přistanu letem kormorána
Snad Veronika stokrát ustaraná
zapláče jednou štěstím
Kvůli nádherné mladé Veronice
stařeckou rukou v apatyce
Svírám teď recept na viagru
Já dědek křtěný první republikou
budu mít dneska božská Veroniko
Formu jak Jarda Jágrů
Ta představa o setkání s tajemně hříšnou dámou v bílých rukavičkách, s širokou sukní, rudými rty a intelektuální přezíravostí u jednoho stolu (nejspíš v zahradní restauraci), se mi pořád vrací. Každé tvé gesto, každý pohled, každá nevyslovená výzva vypovídá o tom, že jsi osoba ve všem všudy nádherně dekadentní. Tak řekni, moje svůdná bezejmenná neznámá, co s tím mám udělat??!
Na stole bodlák s koukolem
A Nietzsche o dvou svazcích
Ty mlčíš a já pod stolem
šmátrám ti po podvazcích
Nestojíš o mé lichotky
Pouštíš kouř dlouhou špičkou
Mě lákají tvé kalhotky
s hedvábnou nohavičkou
Zachováš klid a dekórum
když rukou pod ubrusem
začnu bez marných hovorů
hrát si s tvým klitorisem
Tvé rty i pysky vlhké jsou
Jsi úžasná – mon cheri
Svou roli zvládáš s noblesou
hereček němé éry
Dorian Gray – vox populi
jsou planě prostopášní
Bez kalhotek a skrupulí
Tys obraz čistých vášní
Vyjádřím pevným postojem
poměr k tvé dekadenci
Teď potěším tě pod stolem
A příště na kredenci
|
