|
na další stranu
Jan Stanislav
FERNETOVÁ SIESTA
Na školním dvoře vzrostlo napětí. Bitka byla na spadnutí. Šlo o předem domluvenou věc. Kolos vyzval Číňana ke rvačce už ve třídě a Číňan chvíli otálel, ale pak si uvědomil, že by byl vnímán jako posránek, a tak nakonec tuto nepříliš lákavou nabídku přijal. Kolos převyšoval Číňana o dobrých dvacet centimetrů, o váhové převaze netřeba mluvit, to vám byla taková hora sádelnaté koule, že byste se z toho posrali… (Dneska ovšem Kolos vypadá úplně jinak a já ho obdivuji, poněvadž po dvacítce se spíš tloustne, než hubne, kila přibývají, něco člověk vyběhá, ale pak se naláduje deseti pivy a pytlem brambůrků a je po prdeli.)
„Tak dělejte, čuráci,“ zavelel Mára. „Mám hlad jako prase a nehodlám tu stát a čumět na to, jak na sebe čumíte.“ (Byl vždycky vynikajícím rétorem, alespoň po stylistické řečnické stránce.)
Kolos a Číňan kolem sebe začali kroužit. Já jsem stál vedle Trďajse a společně jsme koukali na tu parádu.
„Co je, kokoti?“
„On se mě bojí,“ řekl Kolos.
Číňan se pousmál a ucedil: „No tak pojď.“
Kolos pohyboval rukama v plaveckém stylu kraul a sunul se směrem k Číňanovi. Ten couval, občas trochu popoběhl, a jakmile se Kolos vyblbnul a jal se vydýchávat svými sádlem promaštěnými plícemi, zastavil se i on a dál se pitomě smál.
„Dyť furt ustupuje!“ křikl zoufale Kolos.
„Kurva, tak se perte, idioti.“
„Z toho nic nebude.“
„Hm, ani hovno.“
„To jsem mohl bejt doma.“
„Jo.“
Ještě několikrát zopakovali tuhle estrádu, načež se na mě podíval Tvrďajs a řekl: „Pojď, jdeme do prdele.“
Šli jsme na žrádlo. V jídelně jsme předběhli pár malých dětiček – takhle kdysi ti starší zmrdi zase předbíhali nás – čapli jsme tácy, nandali na ně příbory a čekali na nášup. Tlustá paninka nandávala obrovskou lžící tuze nevábnou hrachovou kaši, přičemž po každém naservírování porce bylo vidět, jak jí tenká vrstva hrachovky zůstává na tom ohromném povrchu obří lžíce, a já si představoval, kterak ji ta paní oblizuje, kousky hrachu jí lezou nosem ven a nazelenalý sliz okolo stéká z koutků jejích úst až někam k bradě. Dostal jsem k tomu jeden úžasný páreček, jenž připomínal zpuchřelý penis mrtvoly, a následoval jsem Tvrďajse ke stolu. Tenkrát v jídelně ještě fungovaly dlouhé stoly, takže se tam vešlo hodně lidí, pak ale nějaký idiot z vedení nařídil, že tam budou „krásné“ stoly přesně pro čtyři, jeden velký kus plastu, spojené židle se stolem, což samozřejmě zabíralo moře místa, takže se stávalo, že kolikrát nějaká parta musela čekat, až se něco uvolní.
Usadili jsme se ke stolu u okna. Nikoho ze spolustolovníků jsme pořádně neznali.
„Co říkáš tý bitce?“ ptal jsem se.
„Ty vole, dyť to nebyla žádná bitka.“
„To jo no. Ale Kolos pěkně plaval.“
„Tak to každopádně.“
Vsunul jsem do úst jedno sousto hrachové kaše a na jazyku ucítil hořkou pachuť. Jako bych žral svoje z fotbalu zpocené ponožky, které se týden sušily na sluníčku a pořádně ztvrdly. Věnoval jsem se tedy párečku. Rychle jsem ho snědl a řekl: „Tak, a už jíst nebudu.“
„Já taky ne.“
„Tak půjdem.“
Vrátili jsme jedné paní drtivou většinu té zelené bašty a na okamžik pozorovali, jak ji umělohmotnou vařečkou seškrabává do kyblíčku, jehož obsah bude zřejmě věnován pejskům nebo slepicím nebo nějakým jiným stvořením, která budou chtít jejich majitelé poslat na smrt. Člověk se ke zvířátkům nikdy nechoval pěkně. Myšlenka na mrtvého psa, jehož rozemleté maso bude použito do párečků na obědy ze školní jídelny, mne natolik vyděsila, že jsem si šel radši nalít čaj. Ten jediný byl dobrý. Vrátil jsem prázdnou skleničku na tác se špinavým nádobím a s Tvrďajsem jsme vypadli.
Školní dvůr už byl prázdný. Slunce vpalovalo svůj žár do asfaltu a síla odéru z jídelny již malinko ustupovala.
„Dáme cigáro?“ otázal jsem se.
„Jestli chceš, tak můžem zajít k nám.“
„No tak jo, paráda. Hele, tvejm rodičům to nevadí, že to tam po nás občas páchne?“
„Ale prd, vyvětráme.“
Tvrďajs bydlel v prvním patře, takže naše kapánek prokouřené plíce to bravurně zvládly. Tvrďajs odemkl, vešli jsme dovnitř a odhodili bágly za dveře. Šel jsem rovnou k jeho minivěži a byl zvědav, které desky Tvrďajs poslouchal naposledy. Byla tam CD Ejsíků a kazety Sabatů. Mou mysl zalil pocit neskonalého štěstí.
„Točíš teď Ejsíky?“
„Jasně.“
Vzal jsem CD Let There Be Rock. „Hele, ale ta osmá – to je prda, co?“
„No, ty vole, tu když jsem pustil, tak se tu třásly vitríny.“
„Fakt?“
„Jo, pařba jako svině.“
„No nic, tak dáme cigáro.“
„Jasně.“
Tvrďajs vzal z obýváku popelník, vytáhl žluté Petry a jednu mi dal.
„Stovkový, vole.“ Zapálili jsme si a pomalu vydechovali kouř. Ejsíci jeli jenom tak potichu, abychom se dobře slyšeli. Pak Tvrďajse napadlo: „Čoveče, nedáme ferneta?“
Trochu to ve mně hrklo. „No… Proč ne?“
„Ale jenom trochu. Táta by to poznal.“
Šel do obýváku, otevřel dřevěný bar a vytáhl láhev drsoně. Vzal dvě krásně tvarované skleničky, jako dělané na nějaký luxusní koňáček, nalil ferouše. Zkontroloval zůstatek tekutiny v láhvi, zašrouboval víčko a vrátil ji zpátky. Zamkl bar a přišel zpět do svého pokoje.
„Tak tady.“
„Díky.“
„Mockrát se nám nepoštěstilo, že bysme k retku dávali chlast.“
„No tak nám se vůbec moc nepoštěstilo, že bysme chlastali.“
„No jo, vole, ale dyť nám je čtrnáct.“
„To je fakt.“
„Kolik čtrnáctiletejch lidí asi zrovna teď leje?“
„Z naší třídy patrně nikdo.“
„Tak to určitě, ale myslim jako na světě.“
„Určitě jich leje hodně.“
„Tátovi vždycky pěkně svítěj voči, když v obejváku nasává.“
„Tys taky říkal, že je skoro hluchej, ne?“
„Jo. Dělal posunovače, a tak z těch vlaků skoro vohluchnul. Kdyby tady teď seděl a my se tu normálně takhle bavili, tak by slyšel jen málo z toho, co si říkáme.“
„Fakt?“
„Na to vem jed.“
Loknul jsem si, spíš teda jenom tak líznul, a polila mě hořká krůpěj, která se v miniaturních horkých potůčcích rozlévala v těle. Do očí mi vjely slzy.
„Na tenhle tvrdej vůbec nejsem zvyklej.“
„Já taky ne, ale to se člověk časem naučí.“
„Moc si to představit neumim. Víno, to je jiný kafe.“
„To jo. Krabičáky v Tyrších před hokejem, to jsou věci.“
„Kdy zase půjdem jako že na hokej?“
„Jedenáctýho jsou tu, myslim, Vítkovice.“
„Dobrý. Tak to určitě zajdem.“
„Každopádně.“
Cucnul jsem ze sklínky a dokouřil cigáro. Usadil jsem se ještě pohodlněji a poslouchal Ejsíky. Byla to parádní fernetová siesta. Už nebylo třeba cosi rozebírat, člověk mohl jenom tak lážo plážo vysedávat, nechat se unášet tuze jednoduchými, ale o to více silnými skladbami, které byly o deset let starší než já, a jenom myslet na všechno jiného než na školu, učení, nudu doma, politické hovadiny v televizi a další a další „vymoženosti“ adolescentních kreténů toužících po kariéře, autíčku, tupé ženušce s úžasnou prdelkou a ňadérky, významném postu v bohaté prosperující firmě a podobně. Tehdy jsem ještě netušil, že mě to nebude trápit ani později, kdy všichni ti „normální“ a „spořádaní“ už na tohle mysleli a málokdy žvanili o něčem jiném.
Trolejbus mne pomalinku odvážel domů a já na zadním sedadle snil o tom, jaké by to asi bylo, kdybych mohl za pět minut vystřízlivět. Zavřel jsem oči a jako správný bohém v klidu usnul.
|
