na další stranu
Barbora Klárová
ALOIS
Usrknul si rád toho štiplavého pití, které mělo kouzelnou moc. Né moc – jen pár loků se mu uhnízdilo pár bloků od žaludku v břiše celkem tiše a začaly se dít věci. Harry Potter hadr! Hadr na koštěti – letí - mop? Mops - lapá po dechu. Park kulturistiky a od dechu. Úplně betonová silnice se zvlnila jako běhoun na kluzkých parketách zámecké chodby. Pod zámkem na zámku a na nohou smekavé návleky a vleky už na cimbuří nejezdí. Ani poma pomalá. Na stěnách ulic sprejové obrazy z 18. století, co už moc neletí, a štítky už někdo štípl. Au. Paní průvodkyně je prý vévodkyně a drží v levici palici s kovovou konstrukcí a kusem látky. Deštník, aby skupina věděla, kudy je ten Loket. Začalo trochu poprchávat, tak se nakonec hodil. Do škarpy mezi škraloupy a žáby už to znaly. Průvod kyne a průvodkyně kyne na kolegyně. Dost líně, asi povinně.
Alois si všímá dalšího kouzla toho lektvaru bez tvaru, který mu stále ubývá ze sklenice. Čím dál více. Pátrá, radí, informuje, deformuje lidem obličeje. Ten chlap, co zprava sou-sedí, měl o pár hltů zpět fajn vzhled. Ale teď? Teď mu zhrubly rysy i obrysy půdorysu. Hrůza, děsy, prokrysy. Ale ženy naopak.
Pozoruje menší číšnici a s každou číší jí z lící čiší víc čehosi, co ho vábí. Vábí a baví. Jo, copak Wabi, ten by to zapěl (no jenom aby!) a on, Alios lojza letos ještě ani nezasel. Zase ale zasekl se Na Růžku, kde čertům stačí ocas ze slivovice. Vizovice na Velikonoce, nebo co. Ale zpátky do namátky. Další hrátky oné léčivé látky si berou na paškál čas. Čas vzal ďas a zas a zas. Prostě svět a žití se řítí jako hrnec, když letí z okna ven.
Mmm , Veronika v sobotu uvařila úplně rajskou rajskou. Alois má plnou pusu slin při té vzpomínce. Další čáry: vodorovné křivoklikaté čáry přivádějí jako po kolejích všechny nedostudované vůně, chutě, zvuky, pazvuky a doteky sobotního obědního pochutnání z odžitých dálek předpárdenní minulosti do Aloisových smyslových čidel, páčidel a líčidel. Jitří mu pozítří už dnes vjemy odsmyslněnými a vůbec to není nepříjemné. Hovězí se na jazyku zase tak sprostě rozplývá a knedlíky je nutné neustále špendlit vidličkou k talíři, aby se nevznesly mezi ostatní nadýchané obláčky oblohy. Obloha se k rajské nepodává. Podává mi sůl. Prodleva, kdovíjak dlouhá. Poleva kdovíjak tučná, ale ten dort ji šlechtí šlehačkou. Šlechtična tučňák.
Alois pije. Myslí si, že kouzlí a že skleněnou kulatou dutou hůlkou mění okolí. Hlava ho zatím nebolí. A nikdo rozumný mu neřekl, že čas jde načas a že nemůže jednou utíkat a jindy se vléct. Že žena (má-li se svléct) je buď hezká, nebo nehezká. Ale nikdy se nemůže ošklivka najednou líbit až k líbání nebo dokonce obráceně. Nikdo mu nevysvětlil, že rozumní politikové nebo politrukové nezačnou zničehonic blábolit. A že lidé se za žádných okolností rozhodně nedokážou měnit ve zvířata. Kreatura nohatá, nebo snad parohatá? Ts.
A Alois to neví. Nebo spíš neví, že by to měl vědět a tak ani neví, že to neví. Chodí a loví. A je zvláštní, že mu přesto připadá, že to vypadá, jak to všechno pěkně zapadá. Třeba slunce. Tak mě napadá, že alkohol je … - no asi jak kdy.
|
