literární časopis založený v roce 1964

Jan Stanislav

INTELIGENTNÍ INTELIGENTI

Ocitáme se v rádoby malebné restauraci Demokratura s drobnými kosmetickými vadami, která není příliš snobsky vystrojená, zároveň však nepůsobí dojmem zaplivané špeluňky čtvrté třídy cenové, je zkrátka hezky česky připosraně kompromisní, tak jak to máme v Čechách všichni rádi.
V čele dlouhého, bohatým jídelním servisem obloženého stolu sedí Svatý Venca, první muž našeho Absurdistánu. Potměšile se usmívá, na první pohled vidíme, že jde o člověka racionálně kriticky založeného, nemusíme tedy ani na okamžik pochybovat o jeho zdravém rozumu, jenž oplývá schopností důkladné analýzy všeho možného, vyjma – pochopitelně – sebe samého.
Po pravé ruce Svatého Venci shledáváme pana Sameťáka, drobného človíčka s ryze šlechetnými úmysly. Je poctivě ostříhán, na což kdysi sral, ale poté, co se dostal do vysoké politické funkce, má ve zvyku každé tři měsíce chodit ke kadeřníkovi, jakmile mu jeho háro začíná růst přes uši. Jeho oči září blahem a naplněním, vždyť před ním stojí v pořadí již třetí malé pivo.
Nalevo od Svatého Venci se nervózně kroutí Velký Umělec, jehož tvůrčí záběr sahá od literatury přes hudbu až po výtvarné umění. Píše povídky, romány, básně, fejetony, eseje, reportáže, recenze a kritiky, skládá hudbu a čmárá texty pro svou kapelu Granulované hnojivo, hraje na kontrabas, kytaru, saxofon, violu a příčnou flétnu, ve volném čase maluje kosočtverce na zdi veřejných záchodků, uplácává sochy velkých umělců a modeluje letadýlka. Nosí dlouhé mastné vlasy a mohutný, blechami zanesený plnovous, který si před chvílí pobryndal hovězím vývarem.
Po pravici pana Sameťáka sedí pan Mafián, jenž je ze všech přísedících nejlépe oblečen a v dokonalém utajení dobře ozbrojen. Poctivě oholené tváře a sestříhaná pěšinka zdánlivě kryjí jeho nepoctivou mysl. Kalhoty má vycpané bankovkami, v náprsní kapse nosí diář s telefonními kontakty na nejlepší děvčata v okolí. Od gumových panen se tyto dívky lišily tím, že disponovaly lidskou tkání.
Vedle Velkého Umělce sedí slečna Celebrita, která již na začátku společného setkání odmítla jíst, poněvadž se svými čtyřiceti čtyřmi kilogramy musela držet dietu.
„Mám tady hroznej špek,“ postěžovala si a dotkla se své pravé nohy.
„To je koleno,“ upozornil ji bryskně Velký Umělec. „Koleno máme všichni.“
Slečna Celebrita představovala svým vzezřením ideální výslednici dietních tabulek z časopisů o životním stylu a módě. Pět takových měla právě před sebou na stole.
„To je hrozný,“ zasténala. „Pět časáků a jen ve čtyřech se píše o mně.“
„Klid. Prosím opravdu, ale opravdu klid,“ přerušil její nářky Svatý Venca. „Vážení, nejprve bych chtěl říct, že jsem velmi, ale skutečně velmi rád, že jsme se tu takhle sešli. Žijeme v nejlepší možné době, která nám umožňuje, abychom si mohli takto popovídat. Předem podotýkám, že poslední slovo mám vážně, ale vážně JÁ.“
„Jistě,“ souhlasili všichni. Velký Umělec toto velmi rád odkýval, jakmile se u něho zjevil člen ochranky pana Venci a přiložil mu (v zájmu demokracie) revolver k hlavě. „Děkuji,“ pokračoval Svatý Venca. „Nuže, přikazuji – ehm, tedy navrhuji, aby naším prvním tématem byly vskutku, ale opravdu vskutku ty naše ideje, že ano. Dělám to hlavně kvůli vám, Sameťáku, vždyť vy si na těch idejích potrpíte.“
„Ehm, tedy, že, děkuji za slovo,“ pronesl Sameťák. „Ideje, tedy, že, na těch jsem, ehm, vždycky tak trochu stavěl, že.“
„Jdi už s těma svejma idejema někam,“ neovládl se Velký Umělec. „Léta idejí a hovno z toho. Kdybysme se radši podívali na stav dnešního českýho umění. Já budu pokaždý do roztrhání těla kritizovat tenhle Absurdistán, protože nic jinýho si ta naše společnost nezaslouží.“
„Co ti tady chybí, Velký Umělče?“ otázal se Sameťák.
„Jo, to je taky přesně vono,“ pokračoval Velký Umělec. „Co ti tady chybí? Na to se mě ptaj všichni ti pseudohumanisti, který jsou rádi, když lidi držej hubu a krok, vždyť proč by měli rejpat do vyšších pater, stěžovat si na sociální rozdíly, na platy těch politickejch ksindlů a tak dále? Ať jsou zticha a berou, co je. Kreténi pseudohumanistický. Že se občan nikdy nic nedozví, nedohledá se výsledků všech těch mafiánskejch kauz, to vám je u prdele, co?“
„Tak především, ale opravdu především bych chtěl podotknout,“ připojil se Svatý Venca, „že každý, ale skutečně každý člověk může podnikat, může si založit firmu, nakládat se svým kapitálem jak chce, to všechno nám naše éra dovoluje. Každý máme stejné, ale opravdu stejné možnosti, jen je využít, svobodný trh…“
„Hovno, vole! Svobodný rozkrádání!“ zařval Velký Umělec.
„Božínku!“ protočily se Svatému Vencovi panenky. „Kdejaký patlal, jako jste vy, si plete kapitalismus s rozkrádáním, to je opravdu, ale opravdu nestoudné.“
„Já jen abych, ehm, tedy, že, pokračoval,“ nadechl se Sameťák. „Je třeba si, tedy, uvědomit, kde je ona pravda, že. Tak především, ehm, pravdu mají tyto, tedy, subjekty. V první řadě má pravdu Stará fronta Předevčírem, dále Despekt a Erik Battery a konečně Nejnižší justiční mafie, že…“
„Pravda. Ta tvoje jediná svatá pravda neexistuje,“ namítl Velký Umělec. „Buď jsou pravdy všude, anebo nejsou nikde.“
„Pánové, já bych opravdu, ale opravdu nerad, aby se nám to zvrhlo v rádoby, ale skutečně rádoby filozofickou debatu. Dejme tedy prostor dalším přísedícím a zeptejme se jich, jak by oni definovali ideje, podle nichž by měla kráčet naše společnost opravdového, ale opravdu opravdového volného trhu,“ prohodil Svatý Venca a gestem pobídl pana Mafiána.
„Tak já to vidim jednoduše,“ reagoval pan Mafián. „Každej hňup přece ví, že měřítkem všech věcí sou prachy. Dokud lidi neznali peněžní hospodářství, stálo všechno za hovno. Ta představa, že můžu ukrást jenom nějaký hadry a žrádlo, to mě, vážení, upřímně děsí. Dneska je to jinak. Máš prachy – máš všechno. Máš bouchačku – můžeš vymáhat další love. A vo tom to dneska je.“
„No, chtěli jsme po vás – myslím tím MY, Svatý Venca –, abyste promluvil o idejích, ale plně chápu vaše upřímné, ale opravdu upřímné priority. A co vy, slečno Celebrito, co vy nám – tedy NÁM, Svatému Vencovi – můžete říci o idejích?“
„Idea?“ zaváhala slečna Celebrita. „Nevím, co to je, ale zní mi to jako dieta. Když se teda ptáte… Není to tak slavné, jak jsem si původně myslela, mám zrovna čtyřicet čtyři kilo.“
„Ta kráva vůbec neví, vo čem má točit,“ naštval se Velký Umělec. „Proč jste ji sem, vy čuráci, zvali?“
„Protože potřebujeme každého, ale opravdu každého zástupce naší společnosti volného trhu,“ podotkl Svatý Venca.
„Hleď si svýho, socko,“ obořila se slečna Celebrita na Velkého Umělce. „Radši se nech vostříhat, vohol si tu smradlavou kozí bradku a shoď to svoje panděro. Jo, a taky si něco pěknýho voblíkni, vypadáš jak hromada odpadků, který jsem včera spatřila v popelnici.“
„A ty máš zase v hlavě pěkně nasráno,“ kontroval Velký Umělec. „I můj křeček je chytřejší než ty.“
„Uklidníme se, ale opravdu se uklidníme,“ nechal jim vychladnout hlavy Svatý Venca. „Kdybyste i nadále dělali problémy, moji muži z Rudé gardy si s vámi poradí. Skutečně, ale skutečně vás prosím o klid.“
„Tak já jen, abych k tomu prvnímu tématu ještě přidal další poznatky,“ řekl Velký Umělec. „Myslím si, že tahle společnost je velmi dobře manipulovaná všema těma naoko nezávislejma médiema. Média nám vnucujou, co je dobrý a co ne. Černá a bílá, nic mezi tím. Takhle má vypadat umělec, o tomhle musíte říkat, že je dobrej, zatímco o támhletom jste povinni hlásat, že je špatnej, jinak budete vypadat divně. Systematická reklamně-mediální vymejvárna mozků. Kdo se nepřizpůsobí, je prašivej živel. Pryč s ním, na ulici. Ať jde kopat. Chce se mi blejt.“
„Ehm, tedy, to musíme řešit případ od případu, že,“ namítl Sameťák. „Nelze přeci vnímat, ehm, naši společnost, že, jako stádo, tedy. Každý má možnost právě nenechat se sebou, tedy, ehm, manipulovat, že.“
„Já už bych však, vážení, opravdu, ale opravdu přikročil k dalšímu tématu,“ navrhl Svatý Venca. „Jde o téma mně osobně velmi, ale skutečně velmi blízké, a tím je politika, ano… Nyní to vezměme odzadu, ano, poprosím slečnu Celebritu.“
„Politika? Tak politika je fajn věc, hlavně teda politici, zvlášť ty, který maj blogy, kam jim můžu psát svoje hustý komentíky. A jinak by politici neměli bejt moc tlustý, což chápu, že při jejich sedavym zaměstnání moc nejde – ha ha ha! No a pak by taky měli mít svoje auto, dům, bazén a zahradu, moře peněz je samozřejmost, některý maj i vlastní tryskáč a helikoptéru, tím myslim vrtulník, no a taky by měli bejt – no, jak to – jo, měli by bejt potentní, že jo…“
„Děkuji. A pan Mafián si myslí co?“
„Nehodlám zakrejvat, že některý politici sou pěkný kurvy. Mluvím hlavně o těch, který povyšujou svůj imaginární pseudofilozofickej rádoby morální kredit nad prachy. O co jim de? Každej je přece úplatnej. Jo, a taky chci říct, že každej má svou cenu a měl by ji znát. Ale tebe mám, Svatej Venco, skutečně rád. Ani nevíš, jak se to tady od devadesátejch let zlepšilo. Tehdy se dělo věcí…“
„No, tak o tomto tématu se dneska opravdu, ale opravdu bavit nebudeme,“ přerušil Svatý Venca pana Mafiána. „Ať promluví Velký Umělec.“
„Moji dva předřečníci vůbec nevěděj, vo čem melou. Ptáte se jich na politiku, ale voni začnou mlet vo politicích. K politikům já nemám co říct, to je banda sráčů, kterejm většina společnosti právem nemůže přijít na jméno. Politici devalvujou obraz politiky jako takový. Politika není špatná věc. Mladý se vo ni trochu zajímaj, ale proti tomu svinstvu, který se tady dennodenně děje, zmůžou hovno, protože ty kurvy nahoře to maj všechno moc dobře pohlídaný. Za dvě desetiletí jsme ještě ani zdaleka nedokázali vymýtit z politický scény veškerej ten bolševickej ksindl, co tam zůstal. Ty kurvy maj navíc děti, který tu káru potáhnou za ně. Je mi na blití.“
„Nuže, tedy, ehm, v první části vaší odpovědi s vámi mohu pouze souhlasit, že,“ připojil se Sameťák. „Politika je dobrá, horší je to už s těmi, kteří tuto, ehm, politickou scénu, že, jaksi vytvářejí. Tak to ale, tedy, bylo vždycky, že, nemusíme chodit zase tak daleko do historie.“
„A právě od toho jsme tu MY, pardon, tedy JÁ, zkrátka a dobře Svatý Venca, abych ony veškeré tyto nechutné, ale opravdu nechutné vášně tlumil. Jako tomu bylo zrovna nedávno, když jsem podpořil naši jedinou, ale opravdu jedinou možnou a reálnou středopravou vládu.“
„Taky už se od tebe nic nečeká, ty kašpárku,“ podotkl Velký Umělec. „Za chvíli máš dosloužíno a…“
„Pane Velký Umělče,“ zakroutil hlavou Svatý Venca, „já vás opravdu, ale opravdu varoval. Moje Rudá gardo, zlomte mu, prosím, opravdu, ale opravdu, tedy, jednu ruku, že ano.“
Vysoká udělaná gorila v černém obleku a s potetovanou vyholenou lebkou tak učinila, Velký Umělec zasténal, potom se poslušně narovnal na židli a mlčel.
„Tak, teď už snad bude skutečně, ale skutečně klid,“ řekl Svatý Venca. „Dámo, tři pánové a jeden Bože, máme tu předposlední téma, kterým je sport. Vzhledem k našemu časovému skluzu, způsobenému ohavnými, ale opravdu ohavnými výroky Velkého Umělce, vás poprosím o stručnější odpovědi. I já budu stručný. Tedy, historii mých vítězných granslamů si můžete přečíst na velkyvenca.cz. Jinak jsem zapracoval na servisu a při mých ostrých turnajových kláních jsem již schopen podávat tak, že si opravdu, ale opravdu ani neškrtne i ten – no jakpak se… no ano, i ten Roddick.“
„Já jsem, ehm, tedy, že ano, moc nesportoval…“
„Tak vás tedy přeskočíme, pane Sameťáku,“ pravil Svatý Venca. „Nechť promluví Velký Umělec.“
„Sportovci jsou skoro stejný svině jako politici.“
„Božínku, už ho vážně, ale vážně vyveďte,“ pobídl Svatý Venca své gorily, které splnily jeho rozkaz. Velký Umělec řval, protestoval, cukal se a sténal, ale bylo mu to houby platné.
„Konečně je ten vagabund pryč,“ prohlásila slečna Celebrita. „Tak, já mám sportovce docela ráda, protože maj většinou svaly, auto, dům, bazén a zahradu a taky moře peněz. Některý maj dokonce i svýho osobního kadeřníka, hi hi hi – to je roztomilý.“
„Sportovci mně nevaděj,“ navázal pan Mafián. „Ze svý vlastní zkušenosti vim, že znaj svoji cenu, na rozdíl od jinejch lidí, zejména těch filozofickejch šarlatánů. Když umíte dobře vobchodovat, vydělaj vám prachy. Sázkovky nic nepoznaj. Každej je úplatnej. Ale to už sem vlastně říkal…“
„Přejděme rychle k dalšímu tématu. Nyní se budeme bavit o druhém pohlaví. Co vy si myslíte o ženách, pane Sameťáku?“
„Ehm, tedy, ženy jsou nanejvýš pozoruhodná stvoření, že. Je však třeba mít na paměti, že jde, tedy, ehm, o – jaksi – trochu jiné bytosti s odlišným vnímáním světa, a to musíme my, muži, respektovat a neustále nad tím žasneme, že.“
„Ale prdlajs,“ nesouhlasil pan Mafián. „Ženská musí mít prdel, kozy a žádný břicho. Musí umět vařit, prát, žehlit a uklízet. Je to naprosto jednoduchý, máme rozdělený role. Ty se postaráš o barák a o fagany, já obstarám prachy. A když si zamanu, tak si prostě zašukám a ty nebudeš ohrnovat nos. Takovej je podle mě úděl žen.“
„Prase!“ naštvala se slečna Celebrita. „Já to vidim úplně jinak. Správná žena musí mít čas na všechno, co má ráda. Měla by mít čas na dietu, správné stravování, na sport, na časopisy, na manikúru, pedikúru, kosmetiku, kadeřníka, kabelky, botičky, hadříčky a tak dále. Ženy mi rozumějí. A když už se má ženská nechat zohavit něčím tak odporným, jako je plod malýho spratka, mělo by to bejt důkladně promyšlený z obou stran, něco k tomu může říct muž, ale poslední slovo by měla mít žena. A co se týče mužů, tak ty mám celkem ráda, hlavně tedy takové muže, co maj auto, dům, bazén a zahradu. Kupa peněz je samozřejmostí. Ovšem možná jsem to už říkala.“
„Takovýhle krávy přesně charakterizuje jeden fór,“ zareagoval pan Mafián. „Já vám ho řeknu. Přijde tatínek, kterej má malou dcerku, do obchodu a hledá, co by svý holčičce mohl koupit. Zastaví se u regálu s panenkama a kouká na ceny. Vidí: Barbie plážová – 350 Kč, Barbie sportovní – 370 Kč, Barbie společenská – 390 Kč, Barbie rozvedená – 3500 Kč. Fotrovi se to zdá divný, a tak si zavolá prodejce a říká mu: ‚Pane, tady koukám, že máte všechny panenky asi tak za necelý čtyři stovky, a najednou vidim Barbie rozvedená za tři a půl tisíce. Jak tomu mám rozumět?‘
‚Vážený pane,‘ povídá prodejce, ‚uvědomte si, že Barbie rozvedená je v balíčku s: Kenovým autem, Kenovým domem, Kenovou lodí, Kenovým mobilem, Kenovým notebookem a Kenovým kamarádem!‘
Ha ha, to je dobrý co? To přesně vystihuje, co maj ty fifleny v mozku,“ smál se pan Mafián. Slečna Celebrita jen pohrdavě pohlédla na přátelský obličej pana Mafiána.
„No, tak nyní je už opravdu, ale opravdu na místě, abychom naší debatu již skutečně, ale opravdu skutečně ukončili,“ konstatoval Svatý Venca.
„A co vy, ehm, tedy, Svatý Venco,“ připojil se do diskuse pan Sameťák. „Váš názor na ženy nám zůstane utajen?“
Svatý Venca se zarazil. Pak řekl: „Já vám opravdu, ale opravdu nemohu prozradit svůj názor na ženy, neboť žena, tedy ta moje, je jedinou bytostí, před kterou chovám – kromě sebe sama, pochopitelně – jakýsi skutečný, ale opravdu skutečný respekt, a nerad bych, aby se v posledních letech mé vlády něco pokazilo, to opravdu ne. Někdy soukromně snad budu upřímnější, Sameťáku. Nuže, vážení a milí, dva muži, jedna žena, jeden Bůh. Co víc si můžeme přát? Je načase, abychom tuto naši debatu konečně uzavřeli. Každý máte deset vteřin na závěrečné slovo.“
„Deset vteřin a na jedno slovo?“ podivila se slečna Celebrita. „Na co tolik času na jedno slovo? Když to teda musí bejt…“
„Děkuji, další…“
„Sem rád, že sme se tady mohli sejít a doufám, že každej z vás zná svou cenu,“
„Dekuji, další.“
„Já, tedy, ehm, bych chtěl, že, jaksi, říct, že, ehm…“
„Děkuji vám, to stačí. Tímto ukončuji naši plodnou diskusi a buďme rádi, že i po dnešní debatě zůstává vše ve starých dobrých kolejích a že každý máme i nadále své jisté. Ještě jednou děkuji a krásný zbytek dne.“
Restaurace Demokratura s drobnými kosmetickými vadami se vylidnila a jeden
z pohodových dnů nejlepší doby v dějinách vesmíru se pomalu chýlil ke svému konci.