|
na další stranu
Mirek Pijáček
DOBRÉ RÁNO, SOUDRUHU NÁČELNÍKU
(Ze zápisků traťováka)
Autobus měl zpoždění. Do kanceláře dispečera jsem vrazil v okamžiku, kdy z rádia zaznělo, že je právě sedm hodin.
„Máš štěstí, že ses nesrazil se soudruhem náčelníkem, přišel minutu před tebou a zdá se, že nemá zrovna náladu,“ poznamenal dispečer, zatímco jsem se zapisoval do knihy příchodů.
„Dík, dám si bacha. Napiš mne, že jedu po okrscích na revizi drobné mechanizace.“
„To nepůjde, dneska jsou přece prověrky.“
„Všichni jsou z toho posraní, až hrůza. O co vlastně jde?“
„Však uvidíš,“ poněkud zlomyslně se usmál dispečer. „Příště budeš taky.“
Vyběhl jsem na chodbu, když vtom se otevřely dveře náčelnikárny a objevil se náčelník, upjatý, s kamennou tváří, v dokonale padnoucím stejnokroji.
„Dobré ráno, pane náčelníku,“ pozdravil jsem uctivě a rychle si zapnul dva knoflíky saka stejnokroje.
„Dobré ráno,“ zazněla odpověď a já rychle vyběhl do druhého patra do kanceláře, aniž jsem si uvědomil studený, zlověstný tón, kterým starý odpověděl.
„Ty si zahráváš,“ přivítala mne inženýrka Eva, postarší paní, které jsem si velice vážil. Prý dokonce byla i náčelnicí, než ji soudruzi sesadili. „Přijdeš na doraz, když jsou prověrky.“
Kolikrát jsem se ptal, co to vlastně ty komplexní prověrky jsou, ale nikdo o tom nechce moc mluvit. Prý bývají jednou za tři roky, musejí k nim všichni, a že je to dost nepříjemné. Alespoň pro některé. Však prý uvidím. Vytáhl jsem ze šuplete fascikl s periodickými hlášeními, když zazvonil telefon.
„Tady Holcman, přijď hned ke mně,“ ozval se náčelníkův hlas.
„Co otravuje? Teď jsme se potkali a nic neříkal …“ zamumlal jsem a nikdo v kanceláři mi neodpověděl, každý jen se svými myšlenkami.
„Dobrý den, soudruhu náčelníku, přišel jsem na váš rozkaz,“ omeldoval jsem se, ledva jsem vstoupil do náčelnikárny.
Náčelník seděl za psacím stolem a prohlížel nějaký papír a mne jako by nebral na vědomí.
„Soudruhu mechanizátore,“ pronesl po chvíli, aniž zvedl hlavu a stále prohlížel nějaký papír, „tvoje chování se mi vůbec nelíbí.“
Odhodil papír na stůl, opřel se do opěradla židle a upřeně se na mne zakoukal obvyklým, nepříjemným, zlým, pichlavým pohledem. Znejistěl jsem. Co jsem provedl? Co se děje? Náměstek si ještě včera pochvaloval, že za těch pár měsíců ve funkci jsem se velice dobře zapracoval a že je se mnou navýsost spokojený. Že náčelník udělal velice dobře, když mne vytáhl z čety na distanci. A teď tohle?
„Uvědom si, že jsi technik traťové distance, a dle toho se musíš chovat. Takový pozdrav, jaký jsi použil dnes ráno, je pro mne neakceptovatelný.“
Já zakoktal, že takový pozdrav používám od dětství, že jsem byl tak vychován a že na něm nevidím nic špatného. Jenže to bylo na náčelníka jako červený hadr na krocana.
„Jsi na socialistické železnici a jediný akceptovatelný pozdrav je čest práci,“ velmi důrazně reagoval nasupený náčelník. „A navíc, stále pleteš oslovení nadřízených. Jednou řekneš ‚pane‘ a podruhé zase ‚soudruhu‘. Jenže já pro tebe nejsem žádný pan náčelník, ale soudruh náčelník. To si laskavě zapamatuj!“
„Promiňte, pane … soudruhu náčelníku, ale dovolím si odporovat. Pozdravil jsem vás běžným občanským pozdravem. A to čest práci, či soudruhu … víte … já přece nejsem ve straně …“
„To není tvoje přednost, že nejsi ve straně,“ studeně pronesl náčelník, který se opět uklidnil. „Však ještě o tom bude řeč. Každopádně si zapamatuj, že tu židli nahoře nemáš předplacenou do důchodu.“
To nebylo dobré. Když náčelník někomu řekl, že to není jeho přednost, s dotyčným to nevypadalo právě dobře. Ten se chvíli pásl na mých rozpacích a já hledal slova, kterými bych odpověděl. Štvalo mne to jeho tykání. Byl jenom o pár let starší a hrál si na Pánaboha, vlastně Soudruhaboha. Žoviální, nafoukaný, autoritářský, arogantní, jak se mu to momentálně hodilo. Jemu všichni vykali, ostatně, je to přece náčelník. Vlastně ne všichni, předseda partajní organizace mu jako všem straníkům tykal. Ale náčelník tykal mnohým, zvláště těm, kterým mohl převést svou převahu a nadřazenost. Mne právě setřel za úplnou kravinu. Pomyslel jsem si něco o prdeli a stálo mne dost přemáhání, abych mu to nestřelil do ksichtu. Jenže to už bych se nevrátil ani do štreky ke krumpáči, natož abych dál dělal drážního úředníka. Z čeho bych uživil dvě děcka a k tomu rozestavěný barák. Bylo mi do breku, ovládl jsem se. Tu radost mu neudělám.
„To je zatím všechno, můžeš jít,“ ukončil audienci náčelník a začal znovu bedlivě prohlížet papír, který měl předtím v ruce.
V půl dvanácté si mne předvolali. Všichni z kanceláře už tam byli a na otázky co a jak, odpovídali, že jo, že to bude dobré. Jenom Jožin konstatoval, že nás nemůžou všechny vyházet, protože by tu práci musel dělat náčelník sám se svými věrnými, a to že nehrozí.
V náčelnikárně byla pěkná sešlost. Soudruh náčelník za svým psacím stolem a u dlouhého poradního stolu seděli další soudruzi, kteří měli rozhodnout o mém bytí či nebytí. Kádrovák, předseda ROH, zapisovatelka z personálního, referent pro zvláštní účely, něco na způsob kontráše na vojně, jak mi potom někdo vysvětlil a náměstek, můj šéf. A také osoba nejdůležitější, předseda stranické organizace. Znal jsem ho ze štreky. Obyčejný traťový dělník, podbíjel pražce či házel vidlemi štěrk, ale byl to také bývalý bachař z hradišťského kriminálu. Školu prý vyšel v sedmé třídě, ničím se nevyučil, nic neuměl. A když kriminál zrušili, skončil na štrece u krumpáče. Ale soudruh byl kovaný, to se mu muselo uznati.
Náčelník pokynul, abych se posadil na místo na konci stolu. Byla ve mně malá dušička, v krku jsem měl nespolknutelnou šišku. Kádrovák začal číst posudek z občanského výboru z místa bydliště. Tam nebylo nic závažného. Pocházím z dělnické rodiny, jsem ženatý, dvě děti a tak dále a tak dále. Zatím je to dobré, pomyslel jsem si a už se mi drobátko líp dýchalo. Následoval posudek z uliční stranické organizace. Ten kopíroval posudek z občanského výboru, snad je oba psal stejný člověk. Jenže potom zaznělo, že rodiče byli dlouholetými členy strany, avšak odmítli dostavit se před prověrkovou komisi a ze strany vystoupili údajně ze zdravotních důvodů. Náčelník se na mne ostře podíval. Kádrovák si toho všiml a přestal číst. Náčelník kývl, že má pokračovat. Dál už to bylo jenom horší. Byl jsem členem městského výboru SSM a tam jsem byl získán za kandidáta strany. Bez ohledu na rodiče, kteří ze strany vystoupili, mi strana dala důvěru. Jenže pak jsem se oženil a sňatek kromě na národním výboru jsem měl rovněž v kostele. Důvěru strany jsem zklamal, a tak mne vyškrtli z řad kandidátů strany. Rovněž obě děti jsem nechal pokřtít a mamince, když zemřela, vypravil jsem církevní pohřeb, ačkoliv se jednalo o bývalou členku strany. Tím dávám najevo nesouhlasný postoj k vedoucí úloze strany.
Když kádrovák dočetl, nastalo naprosté ticho, přerušované pouze ťukáním náčelníkovy tužky do desky stolu. Všichni se na mne upřeně dívali a já si přál, abych byl někde hodně a hodně daleko. Do čeho jsem se to dostal? Proč jsem raději nezůstal u kovářů. Opravovat výhybky jsem mohl i bez komplexní prověrky. Ale teď? Kariéra drážního úředníka vzala za své dřív, než začala. Vrátit se do čety? To asi nepůjde, náčelník mne určitě na hodinu vyrazí.
„Soudruhu, jakým způsobem jste prověřil zde projednávaného soudruha?“ přerušil napjaté ticho náčelník otázkou na kádrováka.
„No, podle posudku z předchozího zaměstnání.“
„Máte ho tady?“
„Ano,“ přitakal kádrovák a podal náčelníkovi nějaký papír. Ani kádrovákovi zřejmě nebylo zrovna nadvakrát. Na skráních krůpěje potu, nervózně pomrkával, jako by sám byl prověřovaný.
„Nó,“ pronesl náčelník na plnou pusu s náznakem žoviálnosti, která však často bývala předzvěstí bouřky. „Na první pohled samá chvála, vyučen s vyznamenáním, vystudoval průmyslovku, pracoval v úkolové mzdě jako zámečník, normu plnil v průměru na sto dvacet procent. Jenže to podstatné schází. Odkud jste vzal ten posudek, soudruhu?“ obrátil se náčelník na kádrováka, který cítil, že se to nějak začíná obracet proti němu a že by velmi brzy snad ani nemusel být kádrovákem
„Tady soudruh mi jej dal, hned při nástupu.“
„A to vám stačilo?“
„No, když k nám nastoupil, tak šel na okrsek do čety,“ soukal ze sebe kádrovák. „A tam se posudky nevyžadují, ten jeho byl jaksi navíc. Když mi jej odevzdal, tak jsem mu jej dal do složky.“
„Takže při zařazení do technické funkce vám tento papír stačil,“ suše konstatoval náčelník. Kádrovák jenom nervózně pomrkával a nijak se neměl k odpovědi. „Nevadí,“ pokračoval náčelník, „to projednáme později.“
„Tak co s vámi, soudruhu?“ obrátil se náčelník opět ke mně. Najednou mi vykal! To není jen tak, to je konec. V očích se mi zatmělo, polilo mne horko. Následoval příval výčitek a obvinění, že podstrčením neúplného osudku jsem uvedl v omyl soudruha kádrového referenta, že jsem antisocialistický živel, který v době budování reálného socialismu se přiklání k náboženskému tmářství. Bylo toho spousta, co jsem musel vyslechnout. Už jsem nevnímal, co všechno jsem spáchal, nebo možná ještě spáchám.
„Tak to by stačilo, soudruhu náčelníku,“ důrazně přerušil náčelníkovy levity předseda strany. „Tady soudruh udělal chybu, ohromnou chybu. Co chybu, blbost udělal! Jenže on svůj trest už dostal! Na to nezapomínej, soudruhu náčelníku! Co může být pro mladého člověka horší, než že mu na čas zavřeme dveře pro vstup do strany. Takže bude muset prokázat, že se změnil a že je opět hoden naší důvěry.“
Nevzdělaný bachař mluvil jako kniha. Kde se to v něm vzalo? Je tak sečtělý nebo papouškoval fráze z partajních školení či schůzí?
„Proto také tento mladý soudruh musí dostat od nás šanci prokázat, že se změnil. A kdo mu ji má dát, když ne právě ty, soudruhu náčelníku? Je tvou povinností tohoto mladého, byť poněkud pomýleného soudruha podpořit v jeho úsilí o nápravu! Je to tvoje stranická povinnost, které tě nikdo nezbaví. Vlastně, je to stranická povinnost nás všech. Tady soudruh musí vidět, že na něho strana nezapomněla. Že jako laskavá matka strana nejenom trestá, ale také miluje.“
Když předseda skončil, nikdo ani nehlesl, všichni byli překvapeni obratem situace. Užuž to vypadalo, že prověrkou neprojdu a najednou …
„Naprosto s tebou souhlasím, soudruhu předsedo,“ ledově přitakal náčelník ve snaze opět převzít iniciativu. „Kdybys mne nechal domluvit, tak bys slyšel, že právě k takovému závěru jsem směřoval.“
Všichni souhlasně pokyvovali hlavami, ale bylo na nich vidět, že to náčelníkovi nikdo nevěří.
„Tak jsem byl potvrzený pro funkci samostatného referenta péče o základní prostředky,“ halasně jsem oznámil inženýrce Evě po návratu do kanceláře a vzápětí jsem se rozbrečel. Ještě že ostatní byli na obědě. Inženýrka Eva mlčky poslouchala mé nesouvislé líčení čerstvých zážitků. Já se mezitím uklidnil a inženýrka Eva mi vysvětlila, jak je to s tím posudkem. Vlastně s posudky. Jeden posudek se dává pracovníkovi do ruky, v něm obvykle nebývá nic špatného, často je tam až přehnaná chvála. Ve druhém, o kterém člověk nemá ani potuchy, bývá především hodnocení stranické a společenské angažovanosti, případně nejrůznější prohřešky proti straně a socialistickému zřízení. Ten se posílá novému zaměstnavateli. Jenže já nenastoupil tam, kde jsem nastoupit měl a skončil jsem na štrece u krumpáče, tak soudruzi nevěděli, kam to mají poslat. A náš kádrovák se pak na to vykašlal.
„Ten to asi od starého schytá,“ poněkud zlomyslně na kádrovákovu adresu pronesla inženýrka Eva. „Dej si na něj pozor, určitě ti to nezapomene.“
A zastání od partajního předsedy? Ve své podstatě je daleko horší, než náčelník, žádný lidumil. Chlap od krumpáče, který jednou za tři roky má příležitost setřít samotného soudruha náčelníka. Nic víc prý v tom nemám hledat.
Zbytek dne proběhl už normálně. Jsem zvědavý, jak to bude dál, zda si náčelník nechá líbit lekci od chlapa od krumpáče, byť by to třeba stokrát byl předseda strany. Nebude si na mně vylévat zlost? To se uvidí. Dnešek jsem přestál, to je důležité. A další prověrky budou až za tři roky.
|
