Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

SEZÓNA STRACHU

1
Na okenní skla lehlo ranní světlo a v hrotech stříbrných podél zdi se zajiskřilo. Nad podlouhlou, teď jakoby se protahující výrobnou firmy Drobný a syn i dnes zakroužili krkavci, ale jejich rezatý chrapot se nerozlehl tak pronikavě jako jindy. Ptáky jako by poplašil křik uvnitř:
"Co koukáte jako stádo hovězího?! Zhasněte - už je vidět! Na rozhazování nemám!" To Jiří Drobný organizoval pracovní směnu. Dělal to s opravdovou náruživostí majitele výrobny.
Tu a tam některá cukrářka vztáhla ruce ke zdi, na níž se bělal vypínač, ale tvářila se přitom kysele, pouraženě. Už jí to začalo a je to stejné jako každý jiný den - znovu je jen jednou ze stáda.
"Dneska potřebuju třináct palet třenýho. Dokud je neuděláte, nepůjdete domů," řval Drobný dál a ptáci nad střechou výrobny ztichli docela.
"Já mám dítě ve školce. Ve čtyři ji zavírají," zaprotestovala Munzarová, ale Drobný ji odbyl:
"Tak ho dej do dětskýho domova! Neměla sis ho udělat."
Lída Michálková přispěchala na pomoc:
Ale pane vedoucí, tu školku zavírají fakt ve čtyři..."
"Ty se do toho neser! Stejně jsi jalová!... Jak jsem řek. Zamknu dveře a nikdo se odtud nehne, dokud nebude hotových třináct palet!"
Jako v koncentráku, pomyslela Michálková, ale nahlas neřekla raději nic.
"Víc zakázek zatím nemám! Příští týden máte dovolenou. Která z vás má dovolenou už vybranou, dostane neplacený volno!"
Klára Munzarová znovu zbystřila. "Proč neplacenou? Máme nárok na šedesát procent..."
"Já ti dám šedesát procent! Nemám na vyhazování. Krizi přežiju, já tedy jo! Řek jsem neplacený volno - a komu se to nelíbí, může jít! Nikoho tady nedržím..."
Munzarová nekapitulovala:
"Pane vedoucí, my si založíme odbory," rozhlédla se po ostatních ženách, jako by čekala odezvu. Ale ty neřekly raději nic.
To už bylo pro Drobného příliš. Přestal se ovládat docela:
"Opovažte se! Vyženu vás bičem! Odbory jsou na hovno. Komu se u mě nelíbí, může jít i bez odborů! Venku čeká za každou z vás deset nových, dobytku!"
Jsme jenom kusy, pomyslela si Michálková, ale nahlas neřekla nic.
Dělnice spustily stroje. Klára Munzarová vyšplhala po žebříku zpět na plošinu, kde míchá den co den těsto, a šupnou poslala první várku pro kágezetku. K té se postavila Michálková, zatím co na druhém konci podávala plechy Miládka Bednářová. Pece už jsou vyhřáté a rozeběhl se rychlý i pomalý pás výrobní linky.
Tak tedy třináct palet...

*

Před desátou se vrátil z kanceláře majitel Drobný, aby zavolal k plošině: "Munzarová! Nafasovat cukr! Ať ho máš i na ráno!"
Neprotestovala, třebaže cukru měla ještě na tři dny. Poslušně slezla po žebříku dolů, šněrovala tu dvanácti patnácti metrovou cestu do skladu. Tady však nefasovala: Drobný ji jen zatlačil tělem k pytlům s moukou. "Tak ty bys tady chtěla mít odbory," štípl ji do klína. "Tys to dneska ráno neměla, viď?" zase ji štípl.
Klára zavřela oči. Chlívák odpornej!...!...! Rok 2009 a my jsme Drobnýho otrokyně! Nic víc než otrokyně. "Dejte pokoj!" odstrčila Drobného ruku. "Nejsem ňáká taková..."
"Tak odbory, odbory. Ód-bó-ryyy!" štípal ji, oči vydrážděné šelmy a v křehotu žlučovitý posměch. "Ten tvůj ti to špatně dělá, viď? Proto máš tak blbý myšlenky..."
"Dejte pokoj!" zvýšila hlas, protože uhnout neměla kam.
"Tobě to nedělá dobře? Trochu vděčnosti, Munzarko, trochu vděčnosti," štípal ji. "Dávám ti živobytí a ty na mě s odborama? To se nedělá," štípal ji, "viď, že se to nedělá? Nebýt mě, chcípneš a s tebou celá familie. Já to vím. Ten tvuj zase nedělá. Viď, že je na pracáku už bez podpory!"
Teď už Klára Munzarová neudržela slzy. Co si to dovoluje, ten trapič! Těší se z neštěstí jinýho. Hnusák! Odpornej!
"Tak tedy od-bo-ry," kouskoval Drobný, už posedlý nenávistí. "To bys udělala ty MNĚ? MNĚ, kterej ti dává chleba? No nic. Musím bejt na tebe přííísnější. Máš prostoj, zejtra po směně si to pěkně napracuješ! Hybaj do práce, čekají na těsto!"
Než ušla vzdálenost mezi skladem a žebříkem pod plošinou, ženské z ní nespustily oka. Vědí to! Ony to vědí! sténala v sobě. Taky Lidka Michálková musela po směně napracovat prostoj. Taky Miládka Bednářová. Od druhého dne byly úplně jiné...

*

Těch třináct palet stihly udělat do půl čtvrté i s úklidem.
Když vyšla Munzarová z výrobny, upoutali ji krkavci na hrotech smrků. Vůbec se jí nebáli. A tak když před nimi sklopila oči, utkvěl její pohled na osamělém kvítku chudobky, která tu čněla ze špinavé trávy, jako by ani nebyl začátek prosince.
Je krásná! pomyslila si. Je tak krásná, že i člověku je z toho lehčeji u srdce.
... Když se vracela s Pavlíkem ze školky domů, na kandelábru si všimla nového plakátu. VEČÍREK KRETÉNŮ UŽ V PÁTEK! stálo tam. HRAJÍ KAPELY UKRADENÝ VJECY, STO ZVÍŘAT, ZVLÁŠTNÝ ŠKOLA. Kláře se sevřelo hrdlo. Ten večírek si nenechá Karel ujít. Minulý týden dostal poslední podporu v nezaměstnanosti, teď už bude v evidenci bez jediný koruny, a i ty poslední peníze probendí za pivo a za cigarety. Na domácnost už nedá ani vindru. I proto caprtá Pavlík ze školky pěšky, aby máma ušetřila za trolejbus.
Doma bylo nakouřeno. Karel seděl před televizí s lahví piva v ruce a Danuška psala v kuchyni úkol.
"Prosím tebe! rozčílila se Klára. "Vždyť se tu nedá dejchat. Aspoň na ty děti kdybys měl ohled," otevřela okno. "Takové peníze platíme za teplo a my ho vypouštíme ven!" Už nemohla, už ji přemohl amok: "K čemu tě mám?! Živím tě a ty se flákáš po hospodách! Čert vem takovej život! Já už nemůžu... Nemám sílu..." rozplakala se, hlavu mezi koleny.
Danuška položila pero a zvedla oči od sešitu. Sklouzla pohledem z mámy na tátu a z táty na mámu. "Já potřebuju pastelky. Paní učitelka řekla, že mi je máte koupit."
Také Karel se přestal ovládat. Vyskočil ze židle - rozlil pivo. "Ještě jednou cekneš, že něco potřebuješ a namelu ti!"
Danuška se rozplakala.
Pavlík se rozplakal.
Klára se teď aspoň navenek utišila a objala své děti. "Neplačte... Neplačte... Děti moje. Ty pastelky dostaneš. Pět šest dní nebudu večeřet a koupím ti je. Psst. Neplač. Psst... A víte co? Danuško, dopiš si úkol, vykoupeme se a hurá do hajan. Zítra je taky den."
... Napustila vanu jen do půlky. Pěnu nepřidává už dobře rok. Pájovi dává do vody plastovou kachničku, Daně labuť. Jsou to jejich jediné hračky, ale zaplaťpánbů za ně. Zaplať Pánbů.
Když byl Pavlík čistý, navlíkla ho do obnošené košilky po Daně. Když se ve stejné vodě vykoupala i Danuška, podala jí pyžamo po sobě a pořád ve stejné vodě se vykoupala i ona. Nakonec přišla řada na Karla.
"Mami, mami! Pohádku..."
"Už jdu, Pájo, ale zhasnout světlo, ať si pro pohádku nepřijde černokněžník."
Vyčerpaně usedla do tmy k synově postýlce - začala vyprávět. "V malém království na kraji velkýho města sídlil ve svém paláci černokněžník Drobňas. Byl zlý, hrozil, na koho se podíval, ale nikdo z celého světa si na něho netroufl, protože ho hlídalo šest hladových krkavců. Jednoho dne se stal zázrak. V království vyrostla chudobka, a protože se nebála ani Drobňase, ani krkavců, rozkvetla si do nesmírné krásy. Předsevzala si, že ozdobí Drobňasovo království a Drobňas tak ztratí svoji moc. Ale nestalo se tak. I poprosila chudobka své sestřičky, ať jí vypomůžou. Měly jste to vidět! Fakt, za dva za tři dny vykvetlo chudobek ještě několik. Byly krásné a vůbec jim nevadilo, že den je krátký, kvetly a stávaly se krásnějšími a krásnějšími, až ta krása odpudila nespokojené krkavce a ti odlétli do jiné země. Tak černokněžník Drobňas ztratil svoji moc, všichni z království utekli a opuštěný Drobňas čekal na soud Boží, aby pykal za své skutky."
Když i Klára ulehla, Karel položil ruku na její prsa. Odstrčila ji. "Nemám na to náladu."
"Co je s tebou? Nemáš den?"
"Jak budeme žít? Z jednoho platu... Tebe to netrápí...?"
"Ale trápí. Jenže o práci nezavadíš. Byl jsem u Mládka na Lesní správě. Neberou. Mám se zeptat před sezónou. V květnu, na ožínání..."
"Proboha v květnu! Ach Bože v květnu! Když zaplatíme nájem, elektriku, teplo a vodu, z mojí vejplaty zbude tak na pár rohlíků!"
Karel se obrátil na druhý bok. "Budu o tom přemýšlet. Budu přemýšlet co a jak."


2
Klára spala velmi špatně a krátce jen. Černokněžník Drobňas jí ležel v hlavě jako nádor.
Ráno, unavená již s prvním krokem, vzala na sebe nejméně seprané spodní prádlo. Srdce jí bušilo. Až přijde zpátky domů, bude jiná...
Nesnídala.
"Vezmi Páju do školky ty," řekla Karlovi, aby se nezmohl na protest. "Ať jsi aspoň k něčemu užitečnej. Jsem nějak slabá," a šla. Šla poříčínskými ulicemi zase pěšky, aby ušetřila za trolejbus.
Už z dálky viděla, že na hrotech smrků v sousedství výrobny posedávají krkavci, jako by tam dneska nocovali. Když přišla až pod smrky, zaslídila očima ve špinavém trávníku, zda přibylo kvítků. Ale nebyl tam už ani ten jediný.
Klára Munzarová vešla dovnitř.