na další stranu
Tomáš Mladějovský
BAROKNÍ HOSTINA
Konečně už musím přestat všude chodit pozdě
a když bude chuť, tak tě prostě budu líbat,
krásný ženský chichotaj se při špacíru po Karlově mostě
a já už jsem tak starý, že přestávám se všeho bát.
A tak prosím, má nejdražší,
až dnes přijdou z toho mostu hosté
a možná také její výsost smrt,
dej na stůl to nejlepší z našich spíží
a když nebude dost židlí
klidně si sedneme na zem
vedle Jana Brokoffa a Matyáše Brauna,
co pije rudého jen dlouhý nekonečný hlt.
A oblékni, lásko má, tak trochu vznosně,
jak na slavnost baroka se sluší,
vprostřed stolu, vedle květin, položíme svá srdce,
kousky pískovce z Hlubočep a bílý čínský mramor
a také svoji duši, kružidla, bibli, olovnici,
tóny lyry, trubadúrů hlahol a matesy,
lásku, naději a vzdor,
silné víno, divočinu, macesy, trochu medoviny
a kousek sýra k tomu…
Všichni se bavili
a i venku bylo polojasně polokrásně
a zrovna, když Diezenhofer začal recitovat
do kamene své nahrubo tesané strofy nové básně,
tak vešla krasavice s kosou zahalena
jen v lehké pavučině,
rudé nehty,
holé ruce a holeně,
tyrkysově vybarvené bradavky,
pravá byla jako špunt od šumivého Chardonnay,
zelenkavé rty a fialové dásně,
všichni ji vítali, nikdo neměl vztek,
někteří s ní smilnili,
jiní poklekli a káli se,
věřící na nás do oken z toho mostu
hleděli v úžasu a němě,
v rukou měli kříže, mapu Egypta a okovy,
bylo slyšet modlitby,
dostala karafu s tím nelepším portským vínem,
začala tančit a bubnovat
a pěti jazyky zpívat podivnou dlouhou píseň
a já jsem si mezi tím chaoticky spřádal oddenky myšlenek,
jak na okně v baru závěsem povívající a kouřem
načichlé třásně…
Až se na mě podívá, tak jak jí to jen polohlasně řeknu?
Tedy to, že teď ještě určitě ne…
jak ji jen přemluvím
a kdo z hostů mi pomůže
se smrtelným odkladem!
Příště máme slavit na Alžbětině mostě,
tam v jeho loubí, kde dotýká se čardáše a Budy,
nevím, jak pojmou ten bájný ples
ostatní vzácní hosté,
ale já asi zase začnu chodit pozdě.
Smrtce jsem poslal krátkou esemes:
Ecce Homo
Carpe Diem
Koketko!
|
