|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
TĚSNĚ PO VÁNOCÍCH
Tenkrát, po vánocích, šedavých jak podzim, se andělům nějak nechtělo
domů do Los Angeles, nájem tam měli zaplacený až do roku 3096 a tak se
rozhodli, že objeví Prahu, že prozkoumají pivo, co znamená svět a že z Ungeltu
odletí k Černýmu volovi, odkud není nikdy cesty zpět.
Zpěv chóru, svist bílých
křídel, šum povětří, blesk rychlejší hromu, - trvalo to mžik, ten jejich let
a bylo to až tak rychlé, že ani neměli čas pomodlit se k Bohu a už si rychle
odepínali křídla, kupili je na jediný věšák v rohu, všechny zdravili
„Ahoj, vole, máš tu volno?“ a kvapně k moku sedali, pili jak řezníci o zabijačce,
padalo to do nich a lidí se ptali „Jak se vám tu žije?“,
s filozofem probrali Kafku a Freuda,
ukrajinský dělník jim nerozuměl,
ale byl z toho tak paf, že jim dal přesolenou rybu,
moravského účetního v béžovém saku šoupli do mínusu,
pak tančili na stole a andělice se zlatými vrkoči
ukázala, že tři ňadra má i vzadu, hostinský ji tedy hladil vepředu
i vzadu a šenk si vzal malíř Kalousek, co opustil aťas na Hradčanech,
měl to jen pár kroků a plátno počká, říkal si, měl to přeci jenom kousek
k sobě i k těm andělů, cizinci sepisovali petici o neporušitelnosti
Malé Strany, nikdo přesně nevěděl, o co jde, ale všichni to halasně podepsali,
Finové vyškrabávali testamenty a vzkazy milenkám na zeď u pisoáru,
žluté zdivo se drolilo a jindy cudné jihočeské úřednice se vedle
na dámském čemusi chichotali, bylo to v pátek, na Šábes, ale i ti, co ho ctili,
si po pátém dali bůček a ruce si s ním v krémžské a ve vejmrdě namáčeli ,
starý sborista z Národního začal pět Hlaholicí,
že prý je daleko starší, než vypadá a že v minulém životě byl puntičkářskou
poběhlicí a studentka od Balatonu sbalila anděla
a přesvědčovala ho, že v Maďarech žijí čerti…
Před Volem zvonkohrála Loreta
a na chodníku povívalo bělisté peří,
každý si v hostinci chytil svého anděla
a ten, omámen a zpit
už Kozlovi a Čechám navždy věří.
---------------
Mámivá kavárna
Barokní Praha padá do sněhu
a vločky se třpytí jako vysvěcený chrám,
lesklé a černé pávice v černém korzetu
svádějí zajíčky, všichni jsou vidět a každý se tu skryje,
sedím chvíli u černé kávy zcela sám
a pozoruji Hradčana skrze sklo Kavárny Slávie.
Samci se holí a kvapně ukusují křupavé
párečky ve střívku, tuší, že dnes bude velký den,
Veliká noc, předzvěst konečné orgie.
Paříž v Praze plná santinovského mihotavého světla,
jen tonetky kreslí oblý stín,
jedna z nich si teď dala nohu přes nohu
a druhé něco opatrně špitla,
v sacheru je sladkost, šlehačka a taky splín.
A tak sami lidé mezi lidmi sedí,
motýli létají jak diví,
veselí v samotě se smějí
a není divu,
vždyť krátce žijí.
|
