na další stranu
Michael Lorenc
Samuel
I.
Uviděl jsem ho okem
drátěného plotu.
Seděl na lavičce,
hlavu mezi koleny.
Zatímco jsme mlčeli,
ptáci nám utkali
košile z cvrlikání.
Po chvíli jsem řekl:
Prodrat se k pradávnu?
Odpověděl:
Jenom tma si pamatuje
počátek světa.
II.
Seděl na lavičce
u nádraží,
blízko blázince.
Měl vlhké ruce
a pátravý zrak.
Šli jsme v duchu
po kolejích k obzoru
a po paměti k sobě.
Nad námi se vznášel
hluchoslepý pták.
III.
Viděl jsem ho srdcem,
okem malíře.
Seděl zády
k čelní stěně pozadí.
Tělo, které umírá
a které nezemře,
dokud nerozboří dlouhou alej zdí.
Co jsem to vlastně viděl
očima ze světla pro světlo?
Ocelový lis,
či titanovou hřídel,
jež drtí žluklé zlo...?
Zeď
Znovu ta zeď
z pálených cihel,
překážka i cesta
pálící do chodidel,
znovu ta gesta,
ptáci neklidní,
oddělující moc
od bezmoci v ní.
Znovu ta cesta
od návsi po hřbitov,
znovu ta zeď,
zeď nářků nad mrtvou,
zrcadla kaluží
jak stopy démonů
a máry bez růží
a věže bez zvonů.
Znovu ten kněz,
mrchožrout marabu,
prodavač iluzí
ve světě nomádů,
znovu ta věčnost
stvořená z okamžiků,
budoucí ticho
z dávného křiku.
V růžové zahradě
Co mi ty růže chtěly...
Bezútěšnou lásku na neděli,
tkanivo hudby
spálené na uhel ticha,
hlínu poznání
a chuť k růstu v ní?
Nic tady není na počkání,
všechno už je
a teprve se děje
v líném zrání
beznaděje.
I zeď je pouhým počátkem
dlouhé cesty k hradbám,
když v podhradí jsou zásnuby
a na cimbuří svatba...
Karty
Den,
otevřená hra,
smaltovaný plech,
břeskná fanfára.
Noc,
housle ve futrálu,
liché rytmy chalup,
hvězda na cimbálu.
Život,
dny a noci snímá,
na lásku jak na smrt
zapomíná.
|
