na další stranu
Michael Lorenc
DVĚ KRAJINY
/1/
Černozem jak sokl
pro barokní skulptury
a občan, který zmokl
degradací kultury,
komtur, který tančí
až rozdrolí se v prach
čtenářů, jež stojí frontu
na betonový almanach.
/2/
Nálety křídlatých nestvůr
v červencovém poledni,
přilétají jako první,
odlétají jako poslední,
hozená rukavice mokřadu,
průhledná, ozvučná, laboratorní,
slatina, má učitelka hudby, která
preferuje šraml mého srdce,
hudbu komorní.
JEJÍ ČERNÝ SNÍH
Když jsem ji viděl poprvé,
jako bych ji viděl naposled
na pobřeží Baltu
v smaltu slunce po kobaltu
žíhanou,
její mozek účet pokladní,
její srdce Chartúm záhadný,
jednoduše
vizážistka duše z buše
jímek odpadních.
ROZVAHA
Vezmi krajinu
a vlož ji do snu
opilého malíře,
ponoř ji
do Svatojánských proudů
vět,
vezmi za ruku svou lásku,
větvičku jasmínu,
neváhej na vahách
znevážit svět.
TRÁVA
Za živým plotem,
každým stéblem lichá,
na hromádce s životem
jak bez života
dýchá,
vítá mě z cest
s transparenty UNICEF
tam,
kde rostou cypřiše
a túje,
tam, kde slovo selhává,
ale smysl ještě existuje.
PROTO
Proto má být cit
a rozum v rovnováze,
aby nedocházelo
ke zvěrstvům,
proto má sídlit
vláda světa v Praze,
aby neumění
vyvažoval um
a proto si mocní
rozdělují sféry vlivu,
aby nikdo neměl šanci
vyléčit jejich recidivu.
JANA
Ten snědý anděl
s kůly údů zabodnutých
do dna rybníka,
s očima jak Bajkal,
s chůzí poníka,
semknutá kolena
jak zrezivělé kleště,
opevněná deštěm
broskev půlená.
|
