na další stranu
Bořek Mezník
STÍHAČKY V HLAVĚ
Když to
na mě zaútočí
a otrava
se dostaví
do mojí mysli
zjistil jsem
že bojovat
s ní
nemá žádnej smysl
je přirozená
jako je
modrá obloha
bojem
toho moc nezmůžu
vždycky to přijde
jenom nevím kdy
nemá cenu
se tomu stavět
bude tady pořád
nedá se nikdy
úplně vymazat
nejvíc mně pomáhá
nedělat prostě nic
aniž by to člověk
uchopoval
stát za ní
pevně v tichu
nechat ju vybublat
jako by člověk
byl v hrdle
odzátkovaný láhve
ono to samo vyšumí
vyhnije
čím vím
posiluju
nic
říkám
jedům
tě pic
PROKRASTINACE ŽIVOTA
Na co kurva čekáš?
Že ti štěstí spadne do klína?
Že se všechno najednou v dobrý změní?
Že se ti osud bude po kolenou vlísávat do přízně?
Hovno
kámo
dokud sám
nehneš
tou svou línou šunkou
vůbec nic novýho
se nestane
často na to
zapomínáš
NĚCO DO PLACU
Sedím u Skácelovy fontány
a povídám jí
o tom co bylo
když tu ona nebyla
jo tenkrát
jsme se všichni měli rádi
šukali jsme mezi sebou
chlast tekl proudem
kouře různejch druhů a barev
se lily z našich dejchánků
na houby se chodilo
nejlíp po stovkách
úlety na atomový louce
a tam
kde teď zurčíš
svoje příběhy
jsme se porvali
s fízlama
i holohlavcema
dneska máme děcka
všechno v rámci starý party
někteří kamarádi
vychovávaj
děti jinejm kamarádům
vídáme se míň
ale stojí to za to
a děcka si klepou
na hlavu
co to staří blbnou
|