na další stranu
Oldřich Damborský
POSLEDNÍ ZÁŘIJOVÝ VEČER
Ještě cvrčci vrzají svoje preludium
a Měsíc se schoval za ocelové mraky
ošálené Léto si sbalilo svoje saky paky
a šlo hledat úsměvy k jihu moře sousedům
¨.
Přitopil jsem v domě dřevem dubovým
a v lavoru omyl tvář co se stalo se srdcem
nepovím
CARMEN TANČÍ VE VÍRU DOBY
(Frederiku Garcii Lorkovi)
A zase ta láska v divokém tanci
básník je tak trochu toreador
tak trochu podoben ztroskotanci
píše ohnivým perem svůj chór
A píše pro svou žhavou Carmen
její sukně vykasané plachty korábu
a sundá všechnu tíhu světa s ramen
letí vstříc světlu jako pták marabu
Na misce olivy a srpky pomeranče
žhnoucí planina jeho rozervané duše
láska je všude stejná ať miluje Sanchez
Conchita Jaromír nebo Světluše...
ZÁVIST
Však závidím jen labutím na Vltavě
že jedna druhého za života neopustí
závidím že mají pírka něhy v hlavě
a vrátí se do bezpečí nad propustí
MÝVAL V MYČCE
Mýval umýval modrého mercedesa
myslel jak se míval se svou bývalou milou
jak ji vzýval nad nebesa
Měkké kartáče masírovaly meďáka
mýval smýval matoucí myšlenky
meditací nad medúzou
Umocňoval si jen mysteriózní mazlení
mezi nocí a ránem ona byl mléčnou holubicí
a on mramorovým havranem
SATELIT
Noc je plná šedých olověných mraků
psí hvězda Sirius se marně skrývá
ty jsi éterická oblá zasmušilá a živá
naše duše poseté hádkami od bodláků
Kdo udělá první krok k bílé vlajce
příměří ten náhle koráb lásky spasí
nad námi létají satelity naši polohu hlásí
starodávná láska podobná psí Lajce
obíhá nad námi ty říkáš Ano a myslíš Ne
mléčná dráha tvých zubů směřuje k cíli
och vteřino udržím tě v pěsti aspoň na chvíli
teď je teď a pak možná po nás ani pes neštěkne
ŘÍJNOVÉ ODPOLEDNE
Mláto vína nabobtnává v kádích
za slunečnicemi jen rozorané pole
říjnové stráně jsou rezavé a holé
a vítr je čepel prvního mrazu hladí
Sundej si zasmušilý opar z osrdí
Jen slunce úsměvu naši lásku utvrdí...
...
A mží
na táhlé kopce
i ploché roviny
ulicí se válejí staré noviny
nic není staršího
než mihnutí pohybu
rohů skopce
Uprostřed podzimu
jsem konečně pochopil
že v sobě nosím
nezničitelné jaro
tolik bych ještě rozdal sil
teď bych dal raději dvacku
bezdomovci
než pětku navíc
vrchnímu...
|
