|
na další stranu
Tereza Šimůnková
U TETY V NEMOCNICI/SESTRY
Jedu pozdě. Zase.
Máma na mě čeká s kafem v ruce u výlezu z metra.
To je dobře, že sis dala něco na zahřátí, chválím ji, protože máma je ten typ,
co si spíš radši nedá. I kafe z automatu je za odměnu. Mám radost, že si dopřála.
To je pro tetu, řekne máma. Ještě mám chlebíček. Snad nás
bude vnímat. Jdeme.
Eldéenka, kde leží naše teta, je čtverec barvy novorozeneckých očí.
Krychle, opravím se. Máma je učitelka. Trochu moc nahlas
oznamuje vrátnýmu: Paní Baťovou přesunuli na pětku do druhého patra, že ano.
Pečlivě vyslovuje, žádný druhý patro,
natož aby řekla: žejo!? Stoupáme nahoru,
máma jde první, svižně v úzkých elegantních kalhotách, zdolává ty schody
až nekompromisně, z kafe v hnědém kelímku nevylije ani mililitr,
chce se mi ji obejmout.
Dveře na pětku otevře taky ona. Jako by tu už byla někdy předtím,
zamíří k lůžku v pravém zadním rohu, bez rozhlížení,
jako by naše teta byla magnetická, mámino tělo přesně ví, kam jít.
Čím jsem starší, tím víc to taky vím.
Teta je cíli nejblíž.
Leží v andělíčku v čisté bílé dece.
Zkouším si vzpomenout, kdy jsme se viděly naposled,
já a moje teta prateta, ale nevzpomenu si. Co je nemocná,
chodí za ní jen máma, že prej to není pěknej pohled,
no a já netlačím, vždyť stejně mám svůj život nebo co.
Nemocná je dlouho.
Není.
Zpod deky jí čouhají lýtka jak tyčky v hadí šupinaté kůži.
Přitom je pořád odulá jak bečka, takhle si je pamatuju,
babičku a tetu, dvě ségry s nejmíň šestkama a s břichama jak sud,
moje máma nemá navíc ani kilo,
všechny fotky z dětství spálila.
Poznává mě. Teta jménem Eva.
Beru ji za velmi křehkou ruku. Ty jsi tak krásná, pláče.
Držíme se dlouho. Má suchý, pevný stisk.
Máma na tyhle vzdutý emoce moc není.
Předala kafe a teď hledá ručník, poslouží
tetě jako bryndák, teta totiž leží a jinak by se pocintala,
takovej růžovej, je v mý skříňce, dole, šeptá teta,
která se stydí.
Máma klepe peřinu a polštář, pak vytáhne hřeben
a zajede do řídkých vlasů, teta šeptá, nech to, to už nemá cenu.
Už nejsem k ničemu. Máma rezolutně,
co je tohle za nesmysly, vidíš, že je to hned lepší?! Už jsi dneska rehabilitovala?
Jaktože ne? Je třeba něco dělat, teti, a dál ji opatrně češe.
Chci taky něco dělat, tak vytáhnu indulonu
a začnu tetě mazat chodidla. Chumelí z nich hrsti šupinek.
Rumplování, rozletí se dveře,
vrachotí vozík se svačinou. Na protilehlých lůžkách
ožívají peřiny, druhohorní vrásnění, po nějaké době
vydají dvě nové staré paní.
Je veka.
Suchou veku si asi nedá, převezme máma
situaci. Nebo chceš suchou veku? Teta nechce nic, co teta chce,
je pryč. Chytnu ji za paty.
Zpod tetiny peřiny vede hadička se žlutou tekutinou,
a je to tady, říkám si,
teď se mi to celý začne eklovat. Totiž, vždycky
mi byl strašně odporný. Drek, který produkují naše těla.
Hnus jako podmínka existence.
I malí lidi. Děti.
Čekám na známé vzdmutí žaludku, které nepřichází.
Máma zatím vybalila chlebíček.
Humrový. Ale musíš si sednout, teto. Musíš
bojovat. Nesmíš
to vzdát. Proč ne, už neříká.
Zkoušíme tetu posadit. Z tety se sveze deka,
odhalí světle ochmýřené pohlaví.
Ty chlupy nejsou šedé, a to se mi moc líbí.
Měli jste mě nechat doma, našla jsem si milence, zasyčí na pár vteřin teta,
ale pak se k nám hned vrátí.
Až mi bude sedmdesát osm, chci mít klín taky plný černých chlupů.
Myslím na lásku.
Teta jí.
Máma stojí proti ní a dozírá.
Mami, nechceš si radši sednout? Zeptám se opatrně.
Já se za celý den nasedím, a odežene mě
stejným gestem, jako když jsme před měsícem
slavili její šedesátku. Brácha
chtěl mámě pomoct s taškou plnou darů.
Prosímtebe, to přece zvládnu sama.
Nebo myslíš, že už neunesu jednu papírovou tašku?
Pak teta dojí a máma se rozhlíží po nemocničním pokoji
a přemýšlí, co by ještě mohla udělat.
Jenže počet činů je omezený, zvlášť tady a teď,
a možná kdekoli a kdykoli,
k cíli to nevede a od něj taky ne.
Ale nedělejte věci, když tady leží teta,
která se podobá babičce, které se podobá máma,
které se podobám já.
A pak je najednou po návštěvě.
Teta zívá. Potřebuje spát.
Beru si kabát, máma bere za kliku,
na poslední chvíli volám tetu zpátky,
teto, a můžu za tebou zas přijít?
Aby se máma usmála
babiččinýma očima.
|
