|
na další stranu
Tereza Šimůnková
Červená řeka
Plaváček připlaval po krvi
můj muž to ještě neví
můj muž stlouká vory a večer fouká do hladiny
i kaši jí od kraje v opatrných kruzích
jednou mu zaťukala na rameno velmi mladá žena
z řeky aby porodili: plavaly jí oči
pomáhal jí pěstmi do břicha
plavaly jí oči
stoupal na ni jako na kameny
a když se rozkřičelo
vložil do ní ruce jak do mlhy
stála jsem za vodopádem a sledovala cizí bojující ženu
jak ji za vlasy vleče řeka
Xeny
Emílie vchází do tvých snů a
barunka vstává s ostříhanými vlasy
půjčuji jí své chlupy
já mám sny samý chlup
emílie je hladká jako stehna
hladká jako vylízaný talíř
přece to víš líp než já
ženy hrdinky
neobdivuju je
nezvala jsem je
ženy s hladkými břichy
ženy s břichy jako po klouzačce
po kterých kloužou zase jiné ženy
jak pětileté do pískoviště
hladce
kolik emílií ještě
než se dohrabu k ultimativní ženské zkušenosti
stírání cizí krve ze záchodového prkýnka
Grafologie
A jeden můj známej se šíleně zamiloval do striptérky a furt za ní lez. Což bylo docela komický, když uvážíme, že mu bylo už třicet a jí ještě o sedm víc. Taky už nebyla žádnej zajíček ve svý jamce, ale taky si na žádnýho nehrála. Přestala kouřit, začala volit a na lokti nosila velikou bílou kabelku s ambiciózním koženým uchem, ve který skladovala řasenku, rtěnku, rtěnku, prachy na taxíka, drobný do vozejčku do alberta a dva balíčky kapesníčků, a ty kapesníčky byly tak pomuchlaný, jako by jima už někdy někdo něco utíral, lavičku v parku pod zadkem, holuby z nosu, napadlo kolikrát A, když se potajmu sápal dovnitř, aby v tý tajemně ženský hloubi nahmatal něco z B, ale samozřejmě byl na omylu, protože papírový kapesníčky se po použití vyhazujou a B nebyla žádný prase.
Když A myslel na B, myslel především na grandiózní bordel v její kabelce. Kterou si od ní nakonec z nenaplněný touhy tzv. vypůjčil.
A už bylo třicet a dodělával si druhý doktorát a měl uhry a byl panic a u něj doma to vypadalo jako v celním skladu zabavených kabelek, na sobě se kupily černé, červené, rudé i bílé, kabelky různých žen a dívek lezly po sobě jako žáby a něžným obsahem jejich vybrakovaných vnitřků přetékal A prádelník. Kolikrát ležel nahej na zádech na posteli, v jedný ruce telefon napojenej na placenou erotiku, zatímco druhou pronikal do jedný z kabelek, pátral, šátral a zewloval, prsty otvíral vnitřní kapsičky a rozepínal zipy a představoval si, že sem jednou pozve B a ta ho přitom bude fotit.
Jenže než to stačil realizovat, nechal se zajet autem.
Nabralo ho zaflákaným předkem, když se na zebře místo rozhlížení doprava doleva otočil za novou referentkou studijního oddělení. Měla vlasy stažený tak vysoko a tak pevně, že člověka začala bezděky táhnout kůže na lebce. V uších měla pecky ajpodu a kráčela poměrně rychle, protože to byl její druhý den v práci a ona nechtěla přijít pozdě, a když A vypadl z ruky laptop a křísnul o vozovku, pomyslela si, jak tohle asi znělo, a pomyslela si, lidi už dneska vůbec nepíšou dopisy a až přijdu do kanceláře, schválně prozkoumám podpisy učitelů, z podpisů se člověk dozví ne-u-vě-ři-tel-ně moc, a možná bych se mohla přihlásit na kurz grafologie, no uvidíme podle ceny, pomyslela si a zahnula za roh ke škole.
B se o A smutným konci nikdy nedozvěděla a dva roky nato se vdala za pána s fragilní mořskou dámou dle vlastního dizajnu na prsou, toho času na podpoře. Což bylo docela komický, když uvážíme, za co všechno dneska lidi nechaj v galeriích peníze.
Srdce nosila vždycky před sebou na zlatým podnosu a bůhví, jak přišla na tenhle způsob přepravy, asi se jí líbilo, jak se hezky třpytí ve slunci, exaltovaně, taky ho leštila jako jiný lidi leštěj kožený boty, vždycky si sedla na panelákovou chodbu před byt, z krabice v komoře vytáhla krém a hadr a srdce sevřela pevně mezi stehny. Oslnivě zářně blejskavé jí klouzalo v klíně jako rybička.
A teď vám povím, co se jednou stalo.
Zapadlo!
No víte kam.
Trapas.
A nešlo vyndat.
Něco podobnýho se jí stalo naposled ve druhý třídě, když jí džungarský křeček Honza zaběhl za knihovnu a dva týdny šustil po nocích. Klečela na kolenou s baterkou zahryznutou do předpokládaného Honzíkova obrysu, ale jediné, co nahmatala, byl starý otcův kapesník, a ne jeden. Tam se snad rodily každou noc nový, pomyslela si, zatímco ležela na gynekologické koze a pozorovala, jak se doktorova obrovská ruka noří do delikátní rukavice, rozložitý bavlněný kapesníky se zaschlými hrudkami mrtvých holubů na roztřepených okrajích, skoro jako by je tam někdo pravidelně kladl, jako tlamy nebo pasti, a pak jsem se i začala bát strkat slepeckou ruku do tmy, jako by mě měly chytit do posmrkané vazkosti a navždycky znečistit, pomyslela si A a sledovala doktora, jak rve zuby kluzkou gumu, která obepnula jeho obrovskou ruku jako drtička na odpad, výlisek kyseliny, zanechávajíc stopy na thymolinu.
Zuby bych si taky měla nechat vybělit,
pomyslela si A a sestoupila z křesla. No ty vypadáš, řekla soustrastně směrem k srdci, které leželo zemdleně a opuštěně vedle A karty (v patnácti obava z těhotenství a test, v pětadvaceti obava z hiv, obava z výsledku testu, žádný test), pojď, umyjem tě, ale tady ne, pomyslela si, když na podlaze zahlédla doktorovy obrovské ruce jako chobotničky, doktora nevidět, radši se nedívej, řekla A, mělo bys z toho špatný sny, řekla a vsunula si srdce pod růžový jazyk.
A kdyby se na rohu nesrazila s náhodným kolemjdoucím a leknutím nepolkla, má ho tam ještě dnes.
Když jsem ji viděla naposled, zrovna se probouzela. Ale
ona se probouzí furt.
Takže teď se probouzí a pozor, peřina se hýbe, polštář vrní, prostěradlo se rozprostírá, srdce se spíná i spínačem po nočním blekautu i sichrhajckou, a už je to jasné, holka dneska nespala sama, ale
ona nikdy nespí sama.
Bere je k sobě, jak se jí zrovna zachce.
Poslední dobou
se jich už ani neptá.
Poslední dobou,
ale to nesmíte nikomu říct, protože by to mohla chápat jako prozrazený tajemství, hnusnou podpásovku, poslední dobou
by jí, i kdyby se jich nakrásně ptala, stejně nerozuměli, protože jí někdo ve spánku
ukrad zuby.
No jo.
Prostě jsem se vzbudila a zuby v čudu. Ne, nemůžu říct, že to bolelo, jenom takovej divnej pocit jsem měla, jako když jsem si tuhle strčila prsty dovnitř hrudníku. Takové
to bylo holé,
holé a
neobydlené,
neobývané a čisté,
až mě napadlo, jestli nakonec nejsem bezzubá odnedávna, to bych přece i ve spánku zaznamenala,
že mi někdo tříská zuby z kosti,
nebo ne,
a stejně jsem byla v jednom kuse vzhůru, to ta rýma,
pomyslela si a popotáhla a ještě na pět minut si přetáhla peřinu přes hlavu.
|
