na další stranu
Lukáš Vlček
Září na břehu Atlantického oceánu
jako by odněkud z hlubin
vycházela touha
znova se jednou probudit
v pravou chvíli
na břehu oceánu
kdy do větru se racci chechtají
nevyjádřitelná síla
letních krasojasných dní
je písečná víla
co vytancovala za úsvitu z vln
a sametové ticho jejího hnědoněžného koně
zve daleko do útrob bezespánku
vlny jdou za sebou
a vítr zamotává veškeré smysly
do spirál
a v písečných ozvěnách jiskrného světla
čtu jasné a slastné myšlenky
opojné růže nadskutečna
Úplné zatmění Slunce 11. srpna 1999
Zpod dlaždic času
vyvěrají prameny.
Stříbřitý vzduch ovívá spánky,
mísí se s myšlenkami.
Za letního slunečného dne
jasně září hvězdy
a krátce po poledni vládne černá noc
na pár nekonečných vteřin.
V meziprostorech totálního bezčasí
tkví naprosto černé Slunce
a jako tygří srdce tepe
na dlani závratného nebe.
Hvězdný rybník se trychtýřem stáčí
jako drahokamová voda
ve tvaru spirály
kamsi do hlubin.
Mohutná je síla vnitřního zraku,
když nebeská tělesa si hrají na schovávanou.
Slyším vlahý vítr vanout z hvězd.
Cítím doteky vesmírného dění.
Černodění
Sychravý vítr
žene zkrabatělé listí údolím,
slunce je uzamčeno mračny
a po těle vládne divný ocelový strach.
Podzimní krajinou zní předpaměť černodění,
v lesích zurčí černá zřídla tísně.
Zdají se tíživé sny o zakletí,
o duši uvězněné v neprostupné samotě.
Duchové vystupují ze stínů,
ticho je nepříčetné a bez tváře,
ukrutná je hloubka absolutna
a hrůzostrašná úzkost prýští kdesi v temnotách.
V jeskyni
je křehce ticho
cítíš
jak světlo rozpadá se ve tmu
slyšíš
nahlas rozpouštět se led
klenutá jeskyně mlčí
v ústech jejích očí však
štká a šplouchá
lesklý svislý skelný čas
hroutí se a odkapává na zem
a postavy tmou
někam jdou
a už se ani neohlédnou
jsou to lednoví duchové
klidní nemluvní a křehcí
Prosinec v Brně
prší
tramvaje zvoní v ulicích
a klapou do kolejnic
podrážky bot
šustí po zmoklém dláždění
obloha
se sklání nad městem
jak šedivá tlemící se příšera
opírá se lokty
o střechy budov
holubi chodí bosky v kalužích
ve spěchu vzlétají
a usedají v houfech
na pouličních lampách
a na římsách domů
den je potemnělý
jak ledová černá káva
chuchvalce nerozmotatelných stínů
rachotí v hrudi
jak těžké olověné řetězy
a černé přízraky
se skrývají a krčí
za příkrým rohem očí
pod hladinou temného jezera
a ve strmých jeskyních nestravitelna
a lidé bez tváří
jak husté zástupy
bezejmenných postav
z jiného světa
chodí po ulicích
zaslepeni závějemi
těžkého stříbrného prachu
jenž se zvedá
z nepříčetných koutů
a zákoutí ulic
z absurdních světů
mimo dosah chápání
kde rozedrané šílené a uhranuté holubice
tancují vzhůru nohama
v černých plamenech nenávratna
Konec roku v srdci vesmíru
další rok
je pryč
zem obíhá slunce
jak rotující míč
nad poli u tunýlku
kde tma z pohárů noci pije
se právě střetly
dvě ohromné galaxie
a co kdyby
po všech jasných hvězdách zbyla
jenom
hrůzostrašná černá díra?
a když potom po hluboké tiché noci
přicházívá přenádherné ráno
je to hodně
nebo je to málo?
S obrazem nahé dívky
to ticho
lze pohladit
jak anonymní ňadra
někde v koutě
o samotě
uprostřed
opuštěných rozvalin
to ticho
je prašné
jako chatrná zeď
jež se drolí
a dusí
a nedovolí
zhluboka nadechnout se
zahlcuje
jako touha
dotýkat se
touha
vstoupit do onoho domu
kde strašný prach
tiše rachotí si o zem
a bezejmenná nahá kráska
čeká
na mrazivé horko
rozpálené pouště
a touží
konečně rozhýbat
rozeznít
a rozezpívat
ty zhroucené a měkké housle
ve svém těle
které vábí
i děsí zároveň
když bezuzdná a mocná síla
hebké smyslnosti
už zahlcuje
všechen vnitřní vesmír
Svítání na Vysoké hoře
Slunce si ostrosvitem stáčí
sametově drsné víno předúsvitu.
Jako skarabeus tančí po obloze.
V bezvětří lesů
se rozhořelý kotouč světla
jen pozvolna probírá z temnot ustupující noci.
A lze vyjádřit ty chvíle
jen hlubokým táhlým podmanivým zvukem
odkudsi z hlubin oceánu srdce.
|
