Jan Vedral

A tak si tu tancují medvědi,
zvonce na krku zvoní požár
a oni dupou těžkýma nohama,
kolébají tlustým tělem,
tak, jako se naklánějí ramena vah
příliš přetížená
kovovou láskou
a kovovou nenávistí.
Činely třískají do hlavy naivním
a medvědi tancují,
levá pravá levá pravá,
dolní ret prokousnutý snažením,
tekou jim sliny až do oblasti slabin,
zduřelé jazyky se také cukají v rytmu
a oči fanaticky lezou z důlků,
malé polokoule
malých světů,
velikých přání plných sliznatého
sklivce.
To do očí se skryla duše.
A bulva vylézá, kalná a slepá,
potažená těmi prvotními blanami,
cévami a vazivy.
Kdesi uvnitř hoří jiskra,
věčná, věkověčná jiskra,
která všechno vypaluje.
Ten vnitřek na prášek.
Trubky ze stehenních kostí nezkušených
řičí,
a od kloubu až zase po kloub
jsou plné jiskřiček,
jež vyletují a usednou ti do oka.
Levá pravá levá pravá...
A tak si tu tancují medvědi.
To nemá každý vlastní rytmus,
rytmus je dán,
je tu jen jistá možnost variací,
které se potom dají nazvat bravurou.
Ti profesionální amanti
a žigolové pět let před důchodem
valí svou kreaci po hlavách jiných
s nezvyklou grácií.
Jenomže kůže vydřená obojkem
už jim pelichá.
(Můj Bože, tolik svinstva z nás
opadává).

Rytmus je dán,
to jenom my si myslíme,
že dupem jinak, lépe, krásněji,
zatímco někdo buší na bubínky
z nepolíbené dívčí kůžičky.
Oči nám slzí,
pláčem jak ti, co přivoněli k slznému
plynu
a teď je řežou přes hlavu,
aby odvykli té vůni,
pláčeme jak staré kurtizány,
před nimiž i první ranní tramvaj
ujela,
pláčeme jak nepřemožitelný král
z prastarého rodu,
který se jednou píchl do prstu
a krvácí teď celý zbytek života.

Oči nám slzí.
Ty slzy nejsou naše fermenty,
stejně tak nadšení jsme nenahmátli
ze sebe.
Kupčí se,
kupčí se velkoryse,
velkosvětsky,
ve velkém.
Kupčí se slzami i nadšením
a slovy, těmi se kupčí nejvíce.
Kupčí se oušky do jehel
a slepými očky kabátů
Kupčí se se ctí
a čestně se kupčí
s city i pocity
s bělobou a kolomazí.

Nejlepší je, když slyšíš praskání,
tiché a bezbolestné,
a teď je řežou přes hlavu,
pro náš marš.

Tak tedy tancují medvědi,
ty rozkošné šelmičky s bílými zoubky
a s hebkou kůžičkou, už jenom zulíbat.
Tancují po stěnách,
pružících zdech svých vlastních očí.

Tak tedy tancují medvědi,
tancují s nadšením, tancují zpocení,
levá, pravá, levá, pravá,
činely, trubky a bubínky,
bože, ta krása!
Dupou a slintají,
těžkými tlapami dupou si po nohách,
dupou si po citech,
hnáty si mrzačí,
dupou tu po sobě.

Tak tedy tancují medvědi.

(Almanach mladých autorů 1974)