na další stranu
Ivana Svobodová
Aljaška
Z otevřené lebky řeky
proudí sklo a černá rtuť.
Pod skalami číhá vesmír-
Havran křičí na Labuť.
Vítr se roztrh´ o mé nohy
a klouže po mně vlhký prach.
Jen rozmazané hladké saze
teď visí bouřce na řasách.
Kašna
Hlavy hydry syčí do všech stran:
"Podívejte sse na toho osssla,
zzapomněl sssvé jméno.
Sssvé jméno!
Bude už navždy ssstát
po naššem boku
jako další ssocha,
olepená holubinci.
Jehla jménem lásska
sse o něj zzlomí. ZZlomí!
Nepozzná ekssstázi,
ani abssťák."
V téhle zrcadlové zemi,
kde lidé čas od času
prostě jen tak zkamení.
Zaříkání sedmi
...už vím.
Musel jsem projít sedm černých zemí,
v každé z těch zemí stálo sedm dvorců.
Každý z dvorců měl sedm bran z bronzu.
Od sedmé brány se sedm písečných stezek
rozbíhalo do všech stran.
Sedmá cesta vedla údolím s popelavými lány
a na sedmé křižovatce leželo sedm bochánků
- v každém sedm svic.
Kolem stálo sedm bílých stromů.
Vrkalo na nich šest hrdliček s obojky na hrdle.
Jen ta sedmá naříkala.
Tos byla ty.
Jsem
sedlišťská kněžna
odkrytá v severní lokalitě
pod tisíc třísetletými
nánosy bahna
bahna
jílu, humusu ( i tak to lze nazvat)
bahno v otevřených ústech
a očních důlcích
žebra bíle obnažena
do srpků měsíců
prsteny jantar
brože z bronzu
hrnce se zrním
pecny zmizelých chlebů
a dýka
dýku nesmíš zapomenout
dnes už to nepoznáš
ale ta čepel
ze zelené mědi
u mých nohou
mi probodla srdce
Podzim
Koukni! V tom listí byl napsán celý život.
Přišel vítr
a životy padaly k zemi.
Párkrát se ve vzduchu zavrtěly
a svištěly ulicemi
prázdné vyschlé ulity z Chorvatska
křehké ušní bubínky lišek.
Lačná voda se pod nimi skryla
se všemi pěti manžely,
země v melancholii přímo hlubinné
je tklivou dlaní rozhazovala
na svůj panenský hrůbek.
Drobní zemědělci je zapalovali
a pidiďáblíci vyskakovali z podzimních hranic.
Na jaře ořezali stromům větve.
Nocturno
Ztracené děti zase vystupují z břehů,
zelené lístky strkaj do vlasů.
A pro koho pláčou?
Pro Hekatu!
K smíchu...Vždyť už přece nevědí...
A nebo přece?
A v jediném zářícím okně
za modrou záclonou
v pokoji za stolem píše Penelopé
dopis svému muži
a nechává ho plout.
Týden divů
I
Učí se plavat v ruce,
která není její dlaní,
ale okapem a vrabčí kostřičkou.
Oněmělá.
Obouvá si
sklovinu.
Zjemnělá.
Píše olejem.
"Spřádá vypukliny
a lepkavé vlhko,
které chutná."
Pot.
Olovo.
II
Nechala svůj podpis na chodníku
pro něj místo slov a díků.
Obrátila se k srpku slunce
s pusou plnou otazníků.
Stálo v nejvyšším okně
a v jeho listí a ve větvích
se pásly husy a jižní smích.
Óda na papír
Papír je úžasná věc.
Škoda, že ten Číňan
nedostal nobelovku
z politických důvodů.
Stromy byly
v tomto směru velmi neústupné.
Ukolébavka
Za oknem křik sýčka,
měsíc kdesi zaspal.
Stul se do klubíčka,
nocí těžknou víčka.
Láska v koutku přede len.
Skrz práchnivé trámy
propadá se svět
za hry na Trajány.
Noci těžknou víčka,
venku pohvizduje den.
Říjen
Listí, mokrý kabáte,
kdyby se tebou proháněl
rezavý hřebeček
s hřívou jako med,
kdyby ta bosá dívka,
co sedí na studni,
půjčila svůj pás
na uzdu, uzdičku,
našel by se někdo,
kdo by jel na skálu hadů
pro kůži na střevíce.
Flagelantiana
Pršelo pivo,
soumrak se snes
nad párem koní
a hořel les.
Cibule po cestách
něžně se sypaly,
padaly poklady
jak lesklé kynžály.
Z jihu se vracelo
havraní počasí,
sedalo na střechy
jak smůla na vlasy.
My jsme se z lampy narodili
a neseme tíhu večera,
svědčíme, že ten,
kdo tohle napsal,
je deviant a mizera.
Pro tu,
která se o Vánocích
zadívala do zrcadla
a za sebou spatřila Jidáše.
Procházel právě zimním parkem,
v ruce ledňáčka z Mostecké věže,
opatrně našlapoval,
aby si nenabral sníh do opánek.
Větve stromů se snažily
ho na sebe upozornit,
až z nich jíní padalo,
ale on neposlouchal.
Podíval se na ledňátko v hrsti.
Svět byl pro něj zrovna narozený
a při všem tom chladu hlavního města
ho ani nenapadlo,
že měl snad před tisíci lety
něco velmi důležitého udělat...
... Něco, co souviselo s líbáním mužů...
Teď se směješ a otvíráš zrcadlo
jako dlaň
jako bušící ptačí srdce.
Vyznání (značně nelyrické)
Takže...(odkašlání)
Začnu se svým vyznáním.
Moc se mi líbí tvoje vlasy.
Kdybych byl schopný lyrik,
napsat bych na ně ódu
plnou kontrastů havraních vlasů
a nevinnosti,
rafinovanosti a jemnosti.
Taky máš úžasné nehty
a k nim pár dlaní,
které dokážou být dost příjemné
...
a pak tvoje hluboká duše,
hebká a stvořená k laskání,
teplounké utajené hnízdo
s ochotnou obsluhou,
plné lásky a příboje.
Hm...kdybych byl lyrik,
řekl bych to líp.
Já vím...
Ale aspoň se nemusíš bát poslat mě pro léky.
Neuteču ti s žádným klukem.
Jsem na to příliš nelyrický.
Je to tak jednoduché
vzít vzteklému psovi oko,
podívat se skrz něj na nebe
a vrátit ho tam, kam patří.
Je to tak hloupě prosté
naučit se jména druhých nejvyšších hor
a zdolat je pozpátku.
Tak neuvěřitelně snadné
je chytit do klece vítr
a udržet ho naživu.
Tak směšně lehké
jako sebrat se, nadechnout se a zcela přirozeně říct:
Ahoj. Tady mě máš. A. Miluji tě.
Zabijte zrcadlo!
Zabijte zrcadlo!
Zrcadlo lže!
Tvrdí, že má levá ruka není má levá ruka
a že mé pravé lepší oko je mé levé horší.
Řeklo, že žiji ve zvráceném světě,
že je to ono, kdo si dělá, co se mu zamane
a já jsem jen loutka, opička na gumě,
hloupoučký odraz,
co nikdy nevyklouzne ze svého rámu.
Prý všechno provedu naopak.
Bez mrknutí mi převrátilo srdce a slepé střevo.
Lže! Ten krám lže!
Zabijte zrcadlo!
Zabijte ho!
Trójský kůň
Jak pod kořeny ztěžklá hlína,
jak slaná voda pod očima,
jak most, který táhne řeka
-je už blízko...dost...a čeká...
Labyrint
Přízraky utracených koní šly v mlze
a procházely kolem
bez klapotu a frkání.
Brodily se parami a suchou trávou.
Nešlo rozeznat, které roztrhal granát
a které vlekli do těžkých kovových dveří,
odkud není návratu.
Skloněné hlavy se zvedaly a klesaly.
Nevím, nad čím mohly tak moudře pokyvovat
a nechci to vědět.
Můj pokoj byl v tu noc plný jednorožců.
... vidím zmizelé věci a zvířata…
Zamčená ve své hlavě...
Hm... to byla ta noc, kdy jsem se zbláznila.
Možná to původně nebyla noc,
ale koně ji přinesli.
Rám
Jako světlo lámající se do dvora zpoza zdi,
uzamkněte se paní ve svém noviciátu
vzácných trestí
a bílého sněhu zlehka hladícího Vaše spánky.
Polykejte jemné páry
milostných omylů
s úsměvem těch, co vědí.
S ironickými rty
a líně pobavenýma očima.
Zlomyslnost
Někdy stačí jedno malý
a jindy celý trs jisker na hladině
a můžeš se zaplést s žebry komínů a věží
a ztratit se pod vlastním nosem.
Celá ta slavná řeka je jen kal pod nohama
a jemné kroky bludiček
zmizely v privátech.
Stačí slina,
abys rozčísl vzduch
a potah řeky.
Pruh lamp zvedne trojúhelníkovitou hlavu
a zasyčí v okapech.
Nato se snese kouř
a zalepí prsty svíček
-ať už je zapálil, kdo chtěl-
abys trefil domů.
Ozvěna
Vytrhla jsem se louce
s první senosečí.
Sebrala jen to nenutnější
a vzala do zaječích.
Nad hlavou mám měsíc,
v břichu něčí vinu.
Piju déšť z listů,
snídám mléčnou mlhovinu.
Skoro milostná báseň
Potkávám ji denně kolem sedmi.
Sbíhá kolem mě po schodech.
Nohy má ještě hubené jako sirky,
ale už je velká.
Klapot jejích střevíců rozezní celou chodbu
( ta bréca odvedle si na ni stěžuje).
Ještě si plete cop,
ale čepici už v zimě nenosí.
Sotva zmizí mámě z očí,
sundá si hučku-nejspíš od babičky-
a ohrozí stabilitu kosmu
jediným úsměvem.
Napůl je klukovský
s nakrčeným čeníškem
a napůl se ti z něj zastaví srdce.
V domě zůstal jen ten výsměch
šedých panenek.
Zůstal viset ve vzduchu
a vlákna se ještě chvěla potlačovaným chichotáním
a těmi řasami
co váhají mezi zlatou a černou.
Píseň od Rigy
Daugava chladná
otvírá náruč
pro mého bratříčka,
bude z něj rybička.
My, kteří jsme včera zemřeli,
ještě přešlapujeme
u svých propocených postelí a hrud
a čekáme,
jestli se k nám někdo skloní,
políbí nás a řekne:
Zlato, vstávej! Musíš do práce.
Mohl by s námi popřípadě
i zatřást.
Brali bychom klidně i budík...
Když se narodí Ráno,
rozkřičí se naplno
a cuká v povijanu rukama, nohama
jako o život.
Všechny křikem budí
a tahá lidi zpod peřin.
Je to holka,
chce být středem světa,
tak se nedivte
a pokuste se nenadávat.
Nakonec se přece utiší.
Nechcete doufám,
aby od mala poslouchala
ty vaše sprosťárny
a vůbec,
nehleďte a sypte něco dělat,
na vás platí přísnost
- tak promluvila Noc
a šla pro nové plínky.
13. 10. 2001 - jiné naučení
Třetí dítě ze třetího vrhu,
překrásná krysařova dcera
svůj dech na skle
proměnila v mlhu.
Zvlhlým prstem
kreslí tvoje jméno
a ústa rozpukaná vodou
barví sůl na červeno.
Přeju ti lásku
na vše strany,
řekne a vytrhne nůž z rány.
Sen z 27. 5.
Labuť je ptákem smrti
A dívka...?
Jenže tou nebyla
Věrná a moudrá ze dne na den.
Kletba takřka wagnerovská
Tenhle leitmotiv
nezazněl ve sférách duhy
když tak jen pro smích
stínů - je samodruhý.
Za oknem mám mlhu
v srdci těžký žal,
mrtvých mušek v pavučinách
byl by plný sál.
Tak Vás zdravím, má běloruká
Izoldo, znělkou zimních dní
skrz hradby vlhkých polí
než noc mě uklidní.
Ať ti srdce puká!
Ať tě břicho bolí!
***
Noc jak černá katedrála
teď teskně rozvírá svůj klín.
Obrůstá už léta slézem
a já náhle nevím, s kým
před její oltář předstoupím.
Jsem trochu zkřehlá
pozdním deštěm
a v hlavě mi prudce buší krev.
Pod žebrovím naplým mrazem
padají hvězdy a tříští zpěv.
Naučení o moři
Mořští koníčci se páří za úplňku,
jejich těla se vzdouvají
jako vlny v odrazu skal.
Zvláštní je láska. Mocná smrt.
Nebojují spolu.
Sem tam se jim propletou
závoje hvězdných čar,
když míjejí Dardanely.
Penelopé, usínáte už?
***
Světlo spalo
stočené v měděné kouli.
Jeho dech se rozlil
a z moře vylezla ryba
a hnala se naklást vajíčka
a stavět chrámy.
Světlo řeklo:
To je dobré…
Budiž…
Já…
Uvnitř toho všeho
se tulí krev
a všechno je jen otázkou času
a já čekat můžu.
Hned několik věčností.
***
Co uděláš,
Když se ti přiznám,
Že jsem to byl já,
Kdo zabil kněze v chrámové lodi,
Že kolem mě vířily vitráže ve sloupcích prachu.
Teplý vítr se rozpustil v hranách dlažby
A hrál si s krvácejícími dlaždicemi.
Představ si tu nejhebčí síť,
Oko na punčoše.
V tom se utopil
A vyklouzl mi pod nohama ven.
Slunce mi bodlo do očí.
Pil jsem vodu z kašny,
Hltal jako o život.
A najednou jsem nebyl ten odraz,
Ale vrabec.
Co bys dělala?
Ve zmatku křídel, špačků a dětského křiku,
Který tě nakopne a zvedne.
Nad kelímky a plakáty a prapory,
Podél slepých vitrýn a věží
V sem tam sem tik tak
Do tvého okna v druhém patře
A do tvého stínu.
Do kotníku a slaného podpaží.
Tak co bys udělala,
Kdyby jediná možnost
Jak to zlomit,
Je vyspat se s holkou,
Která tě celou dobu poslouchá
S pusou do O.
***
Podzim padá, loví vlasy,
je klíčem k tajence o počasí.
Podej mi své nátchovaté koutky.
Mám tichý splín a něžné choutky.
Oh, my foolish lover.
Pouštní ukolébavka
Artézská studně
Jen úplněk a dálka
Bílé kočky smutně
Vodu vypily.
Natáhla své drápky
do škvír v horkém štěrku
Vrásky na opuce
stříbrem jiskřily.
Duben
Vzpomínáš na zimu, vlaštovko?
Jo, sníh je ten tam.
Slunce se vrátilo
a šmouhy na okně laskají rám.
Země se protáhla
a zahřála v prvním ránu
S rozeklaným jazykem
a cynickou vráskou.
Vzpomínáš na zimu, vlaštovko?
Na temné spolky sněhuláků
a stínů, které ožívaly.
Necháme stesky.
Na holá záda cest.
Na mé rty zkřehlé a rozkousané.
Na tebe do noci.
A sérii polibků a dlaní.
Vzpomeň si a škrtej v kalendáři.
Už vstává voda a tvá krůpěj.
Hladím ji.
Vlaštovko.
Na pyramidy a hlad.
Hodina kreslení
A viděla jsem kluka
Nakreslit spoustu zvířat.
Od pohledu lidožravých.
Ukrytých za temenem
Nebo za dveřmi nebo pod postelí.
Nakrčená ke skoku.
Jejich svaly tepají vzduch.
Jsou v krvi v mých spáncích.
Vystihl zuby, drápy.
Útlá, chtivá těla.
Vystínoval žebra,
Až se zvedala a klesala.
A všechna do jednoho
Byla neskutečně lidská.
Podzim
Je blízko zem
jak bílé ruce pod jezem
a slunce spí
chyceno v koši od trní.
Rákosí ti šeptá:
Usni, moje nejmilejší mládě.
Až přijde tvoje matka
s vlasy černými
a hebkým dechem…
S očima černýma.
Tak jemným dechem…
Bude večer
a hvězda.
a zachytí se v hrbolku
na jejím rtu.
Řekne: Draga moja,
rákosí ti posílá příběh.
Antverpy
Něco se vrylo do oblouku ptáků,
něco do oblouku koní
a na jejich dech.
Cokoliv se podepsalo na tvá okna
nebo na úzké zuby tvých domů,
rybí ploutve draků,
tvou morbidní zálibu v useknutých rukách
a rozpuštěné řece.
Bylo to v pavučinách tvých podkolenek
a v noci to mňoukalo pod mým oknem.
Ukradlo to něco ze mě
a předalo to rackům, sklu a řece
k ochutnání.
Zmije
Byla schovaná v suti u cesty.
Hladký pohyb ji prozradil.
Zahlédla jsem jen její oko v úplňku
a tmavý náznak těla.
Její dech mi narazil do bubínků.
Jediný švih jazyka rozvibroval zemi,
protože ta jí patřila,
měla ji vytetovanou na břiše.
Nehybně pozoroval koutkem oka
stín, co ji zakryl slunci,
a důvěrně mi řekla:
"Jdi. Prosím.
Ach, prosím,
odejdi a neubližuj mi.
Jsem tvoje malá smrt."
Astronomie
Řekni mi, zrcadlo, kde spí večernice,
když zabouchne okenice a dá si zasloužený šlofík.
Kam se měsíc v řece plaví?
Je ten nahoře vůbec pravý?
Bez času zamyká mi oči.
Čas.
Munch
Stačí zavřít oči
a tma, která číhala,
se prokmitne zornicemi
a zatlačí na bubínky
jako voda nebo rána.
Stačí otevřít oči,
řekl někdo
a pak to opakoval každý.
Jenže.
Já vím, že kolem mě
je zářivý sál
a možná i hraje hudba.
Možná, že tančím.
Jen tuším.
Stačilo by otevřít oči
a zvednout ruku
a sundat partnerovu masku
a nevykřiknout.
16.5.2005 Antverpy
Jako by mělo v květnu sněžit
- obloha nafouklá k prasknutí.
Chomáče šeříků pod mou kůží
jako rozněžnělé střepy atomů.
Nebe pod mýma nohama
se protahuje a začne mňoukat.
Sténat. Skřípět. Lásko.
Lásko Lásko
Acch la lasko
laisko
laiska
laiska laisk laisk - öö pikk
- lais
- las-sal
Chtivá tlamička. Mrákotné skvrny na mandlích.
Pohodila si mě na jazyku.
Sevřela okna,
zamkla světla
do záchvěvu radioaktivních šeříků.
Stenu stonku. Stonustenku.
***
Rozsvítím lampu v okně
a budu lákat noční motýly.
Křídla se rozpouštějí na skle,
smějem se světlem opilí.
***
Myši, které prošly Kočičí pevností,
vyprávějí o nezměrné bledosti stěn,
líčí neúspěšný průběh podivných operací
a v koupelnách svých malých tmavých děr
zastavují každou noc kapající kohoutek
znovu a zas a zas
kap kapk kap kapk
***
Když nasadí stromu prsten,
vezme si ho pila
a jeho koruna lehne zemi na rameno
a hnízda se mu zavřou.
Apartmán
Ten dům byl liduprázdný.
Patřil ještěrkám.
Ožíval pod obdélníky drápků
a trojúhelníkovou hlavou,
která rozdělila vesmír
na slunce a stín
v zóně noci a dne.
***
Papírovou loďku čeká daleká pouť
v zátoce mé sliny.
Trochu pouští
a písmena se topí.
Klesají jako mlha z olova.
Můžu ji poslat ke dnu
nebo jí špičkou prstu upletu do cesty vír.
A pak abych se plazila, abys mi udělal novou.
Bráško.
Vypluli štíhlým horečným rákosem.
Rákosy se spojily
a v té pauze mu zašeptala:
Viděla jsem ho.
Sleduje nás po břehu.
Když je tma nejtěžší,
zahlédnu žhavé oči
a člun se rozkývá.
Podal jí termosku s čajem.
Ještě měli půl.
Neviditelná křídla zvedla vítr
a nevydala ani hlásku.
Březen
Ryby se lesknou v prstech řeky.
Má láska se vrtí v břiše
jak poplašený stín
v hladké smyčce.
Vyznání (lehce gotické)
Mohlo by jít o cokoliv.
Třeba o šmouhu na tvém spánku,
o květináč
nebo posmrtnou masku.
Jenže shodou okolností
jde tentokrát o mě a o tebe.
A já nedokážu říct bez zadrhávání
a ve stylisticky suverénní,
prostě cool formě:
Chci tě políbit, jen do koutku úst.
Chci ti na špičku jazyka
letmo projet po tvých prstech
a zhltnout něco vzduchu.
Ukrojím si stroužek tvého srdce.
Jen tak aby to moc nebolelo
a lehce se to hojilo.
Tu jizvu si ale zamlouvám.
Siréna I
Ležím sama před svítáním,
dva kroky před kokrháním.
Po nohou mi stéká slída,
vítr mi oči otevírá.
Má hlava je znetvořená,
napůl zvíře napůl žena.
Kdyby viděls mě v tu chvíli,
nervy by ti povolily.
Rybářský hák v mojí noze
a červánky na obloze
jsou tak stejné,
až to bolí.
Něco ti prozradím.
Zašedlé, hladké cosi.
Něco
tak hlubokého,
že můžu sotva dýchat
a má páteř je těžká
za úsvitu.
Něco, co tě přinutí
konečně otevřít oči...
Pomalu se nad tebou skláním,
vlasy se mi proplétají s tvými řasami...
Rty se rozevřou:
VSTÁVEJ!
Geenstraat
Za deset minut sedm.
Ve spleti ulic čekám na bájné zvíře,
co mi zkope zadek.
Chystám si zbraně. Ženské. Zuby. Kapesní miny.
A dávám se na útěk.
Zachovej mě, o Hospodine,
zachovej mě, o jasná noci luno,
zachovej mě, o Panno,
už nikdy, Nikdy ti nebudu stříhat vlasy a otvírat hlavičku,
o zachovej mě, pouliční osvětlení.
Stojíš mezi mnou a mým stínem.
Rozhodneš, kdo bude mít navrch,
kdo komu bude lízat podrážky,
o, mocná lampo.
O, non-stop shope, zaběhnutý pse.
Nesete můj odraz.
Zachytáváte mou paměť,
mé zesláblé kroky,
dusot kopyt.
Nikdo se nevzbudil.
tma byla pořád stejně černá,
jediný odstín mé báje,
mého příspěvku do mytologie
jí neprotekl.
Můj neviditelný podpis na zdi
přímo pod tabulkou
ulice, která nebyla.
***
Možná to jsou astry, možná skvrny od barvy, možná moje stopy:
plynou, sbíhají se a narážejí do zdi
zas a znovu jako láska - moře milování:
slouply se mi z nohou, chodidel
a začaly žít svůj vlastní život:
Moje astry, možná skvrny od barvy, moje stopy:
uzrály jako pomeranč, pomerančové slunce,
které je a zase není.
Napij se,
ať už jsou to moje astry, skvrny od barvy nebo stopy.
|
