na další stranu
Lukáš Vlček
Únorové blues mezi čtyřmi stěnami
z probdělých nocí
se line neviditelná záře
splín těžkne
s každou utrhnutou stránkou kalendáře
až do zemdlení
budu marně hledat klíč
k tomu
co už je dávno kdesi pryč?
lze či nelze vyslyšet volání
granátových hor kdesi v hrudi
a vstoupit na červenou planetu
která nocí prudce voní po jahodí?
zhola nic není tak jak se zdá
jen magnetický kámen v hrudi vytrvale plá
kolem něho se všechno ustavičně mění
a sem tam chaoticky proplouvá
2000
skleněný vítr
rachotí
ve zkrabatělém listí
na zahradě
nad hlavou mi těžkne
ocelové nebe
nevinná šedá myš
se stala hrůzným jeseterem
koření dráždí v nose
koroze leze po železe
v černých zákoutích města
čekají jen samá strašidla a šibenice
letní mráz ostře třeští
až do morku všech kostí
ale vlídná písečná růžice času
nabízí dál svou nezpochybnitelnou krásu
2001
propast pod nohama
se rozevřela dokořán
nelze se hnout z místa
nelze ani nahlas řvát
magnetická hora je vysoká
a na druhé straně lesklého jezera
svítí tajemná světla
jak oči ocelota
cosi mi říká
abych zůstal stát a čekal
až ledový koridor strachu
začne sám od sebe tát
a tak dál postávám na útesu
nad oceánem bolesti
a zírám dolů do hlubin
kde leží milióny vybělených kostí
2002
na Děvíně
rokliny a sluje
jen otakárek fenyklový
vzduchem poletuje
ve Chřibech
v prostorných síních bukových lesů
slyším neslyšný šustot šatů
královen staroslavných plesů
na Babím lomu
duhový západ slunce
které zazvonilo o obzor
jak vzácná zlatá mince
na Pohansku
večerní ohně planou
a dávní duchové šeptají:
v nekonečnu nashledanou
Bez dechu
(pocta Metallice)
až usne to co křičí v hrudi
a stesk splaskne jak prázdná bublina
zbude tu vůbec něco víc
než veliká pustá pláň ticha?
až usne strašná saň
zůstane tu něco jiného
než písek popel a prach
a nedostupná černá královna?
až vstoupím
do vyprahlé pouště
kam nikdy nedolehnou vlahé deště
a kde chřestí štíři
a sviští pouštní netopýři
napiji se plnými doušky
z pohárů
přeplněných dávným černým sluncem
už totiž vím co znamená
zůstat naprosto bez dechu
ležet tváří k zemi
v ústech mít prach a hlínu
cítit stesk všech cest
cítit na rameni doteky stínů
zrozených
z dusivého kouře neodbytných splínů
Na prahu
(pocta Dead Can Dance)
na samém okraji času
prožívám noci po nichž přicházívá
svítání beze světla
slunce je zhroucená hvězda
na stráni stojí čísi stín
na druhé straně řeky
někdo postává
chce snad se mnou hovořit?
v každé vteřině
se ukrývá
stříbřitý oceán věčna
vodopád se řítí odkudsi z nekonečna
snažím se uchopit jádro neuchopitelna
a potemnělé plynové lampy
vedou podél cesty
do dáli
a tak dál stále procházím parkem
jak rozlehlou sluneční soustavou
a míjím lampy jak planety
jednu za druhou
a stesk mě jak hvězdný prach štípe do očí
ale na srdci hřeje tajemná touha
přesáhnout směle tuto galaxii
překročit vlastní černý stín
Stmívání nad Brnem
Večernice peče
večerní černý pecen
hvězdy se rozsvěcují
jak lampy
jak lucerny
jak svíce
jak vzdálené vesmírné pece
hvězdy vonící
po skořici
budu dlouze sbírat
v lese
kde pádí
nazí černí koně
oněmělí steskem
intimní karneval
tužeb
žhnoucích jako černý tér
dlouze
prohořívá tělem
v rytmu
těžce olověném
temně rmutné květy
rozvily své duše
jejich niterná touha
voní
rudou krví
jež drásá duši
vstříc novému jásavému rozednění
|
