literární časopis založený v roce 1964

Karel Sýs o Vladimíru Novotném

Literární kritik Vladimír Novotný, za každého režimu vysoce postavený koryfej, před rokem 1989 fanatický obdivovatel Leonida Brežněva a Vasila Bilaka, se nerozpakoval dokonce i v Tribuně, týdeníku ÚV KSČ, buzerovat české spisovatele své generace dogmatickými příkazy, se po roce 1989 totálně změnil. Obrátil kabát podšívkou navrch a nestoudně pokračuje ve své buzeraci, tentokrát ovšem s opačným znaménkem. Jistě neuškodí uvést pár citátů z kritických statí Vladimíra Novotného před a po. Upozorňujeme však, že k přečtení těchto nebezpečných blábolů je třeba mít hodně silný žaludek!
Čtenáře upozorňujeme zejména na neuvěřitelné dva citáty o prozaikovi Janu Kostrhunovi. Tady si člověk řekne: je to ještě vůbec možné? Co asi Vladimír Novotný učí své vysokoškolské (!) studenty?


Ve večerních hodinách 20. června 1936 byl u kremelské zdi pohřben M. Gorkij, umělec, který se stal živým symbolem vzestupu milionových lidových mas. Od roku 1903 Gorkij stojí na straně bolševiků, účastní se první ruské revoluce 1905 a v letech revoluce a občanské války vytváří po boku Lenina a Lunačarského základy sovětské kultury. Zemřel jako skutečný vůdce sovětské literatury a K. Čapek v nekrologu otištěném v moskevské Pravdě právem označil jeho život za "symbol lidského osudu".
Nad odkazem Maxima Gorkého, Literární měsíčník č. 6, 1976

Nový román Karla Misaře byl očekáván s netrpělivostí a jeho třetí próza Periférie skutečně splnila naděje do ní vkládané. Dalo se očekávat, že autor vtiskne velké epické rozpětí svému vyprávění o životních osudech proletářského chlapce, syna dojičky a železničáře, v roce 1948 a v letech následujících; především je však kniha působivou uměleckou ilustrací toho, jak mobilizace lidových mas v Československu v únoru 1948 umožnila pokojný přechod k budování socialismu...
Obraz přerodu, Tvorba, 29. března 1978

Nová sovětská ústava se stala výmluvným důkazem, že neexistuje humánnější společenský systém než socialistický, že žádný jiný systém není schopen zaručit skutečně demokratický rozvoj lidu. Socialismus umožnil pracujícím masám široký přístup k duchovním hodnotám a učinil z nich také bezprostřední tvůrce kultury. Při charakteristice současného sovětského umění a literatury si proto neustále připomínáme slova Leonida Iljiče Brežněva: "Sovětské literární a umělecké pracovníky vychovala komunistická strana!"
Cesta k tvůrčím úspěchům, Zemědělské noviny, 29. května 1978

Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě. XV. sjezd KSČ i sjezdy našich spisovatelských organizací však stanovily pro další období požadavek aktivního úsilí o kvalitní socialistickou literaturu... Velký podíl na současném úsilí naší kulturní fronty má nástup mladých nadaných prozaiků, v jejichž díle se odráží reálný život socialistické společnosti a kteří se snaží vyslovit svébytné svědectví o epoše. Právě v dílech vpravdě talentovaných mladých autorů se literatura stává účinným nástrojem socialismu a míru...
Štafeta mladé prózy, Zemědělské noviny, 15. července 1978

Získávání nových uměleckých sil do řad socialistické literatury byl i úkol, který od svého organizačního zformování v roce 1972 již sedm let úspěšně plní i Svaz českých spisovatelů...
Rok 1977 byl v životě našich literárních tvůrců vůbec mimořádně závažný: prosincový ustavující sjezd, jenž pobíhal za velké pozornosti naší veřejnosti, se stal symbolickou tečkou za rokem, kdy českoslovenští spisovatelé proklamovali bytostné sepětí s politikou Komunistické strany Československa. Vznik jednotné celostátní spisovatelské organizace umožnil sjednocení tvořivých sil obou národních literatur i literatur ostatních národností v úsilí o co nejefektivnější realizaci politiky KSČ...
"Nastavovat zrcadlo je třeba, ale ten, kdo ho vyrábí, musí být mistr, aby zrcadlo nezkreslovalo skutečnost a pravdu," připomněl soudruh Vasil Biľak jménem stranické a vládní delegace na ustavujícím sjezdu Svazu československých spisovatelů....
Literatura si dnes navzdory pesimistickým předpovědím mluvčích západoevropské vědy a kultury stále uchovává významné místo v moderním lidském myšlení...
Právě socialistická literatura nepokládá svůj "svět" za svět pro sebe, nýbrž za průsečík hledání pravd o člověku v přítomnosti, minulosti i budoucnosti.
Literatura a socialistická společnost, Tribuna, 7. března 1979

Jednotliví diskutující přesvědčivě prokázali, že nová básnická generace 70. let (Peterka, Sýs, Skarlant, Žáček, Šimon aj.) je významnou součástí české literatury a velkou měrou se podílí na jejím soudobém hodnotovém měřítku...
Právě moudrá, uvážlivá a zároveň tolik konkrétní slova - vyznání V. Závady, J. Urbánkové, J. Rybáka, D. Šajnera a I. Skály o tom, jak náročné je poslání básníka ve společnosti, vytvořila přirozené podhoubí pro seminární kritické účtování i sondy do dnešní tvorby...
Rokování o poezii, Zemědělské noviny, 31. března 1979

Příkladem zapáleného, umělecky funkčního publicistického působení literárního díla je i poválečná sovětská próza a poezie... V období XXVII. sjezdu KSSS a nového sjezdu sovětské spisovatelské organizace je příznačné, jak aktuální publicistický duch je patrný v článcích a polemikách, uveřejňovaných v ústředních moskevských měsíčnících a týdenících.
Literatura - věc veřejná, Svobodné slovo, 1. března 1986

Sedmdesátá léta znamenala v literaturách socialistických zemí posílení pozic socialistického realismu. Literatura se vrátila k ideálům socialistického humanismu. Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří - obdobně jako v realistickém umění vůbec - stranickost, lidovost, pravdivost.
Tvůrčí metoda socialistického umění, Tribuna, 1988

V tomto žánru(próza, pozn. red.)vytvořil letos nejvýraznější dílo moravský prozaik Jan Kostrhun. Jeho Vinobraní, toto zralé dílo autorovo, vypráví o vztahu děda a vnoučete na pozadí žírných jihomoravských vinic, tohoto symbolu zániku i skonu - a pro tuto komorní suitu nalezl spisovatel šťastnou polohu, oplývající lidskou vroucností a prosluněnou moudrou radostí ze světa.
Přehlídka letošní české prózy, Zemědělské noviny, 1979

V Čechách teď máme jiné starosti, republiku se však uráčil zachránit (tj. vyspílat ministru Klausovi) ex-režimní spisovatel Jan Kostrhun. Na stránkách Špíglu - kde jinde! - bigotně horlí proti všem a proti všemu a farizejsky o sobě tvrdí, že je "průměrně movitý, takový prostý, obyčejný člověk". Dodejme, že i průměrný prozaik, který za své průměrné knížky pobíral ceny, tituly a reedice a natáčely se podle nich průměrné filmy. Tučná léta skončila, a tak si zhrzený literát musí najít nepřítele, který za to všechno může.
Nejpříjemnější nakonec: Václav Havel si při svých prezidentských povinnostech přece jen našel čas napsat novou knížku - vůbec první po listopadu 1989, nepočítáme-li vydání jeho státnických projevů. Jelikož se Atlantis zřejmě zaměřil na vydávání spisů E. Kriseové, prezident se rozhodl pro serióznější nakladatelskou firmu a vybral si Odeon. Až do dnešního dne to bylo malé státní tajemství, nyní však MF Dnes jako první list může prozradit veřejnosti, že soubor Havlových úvah, nazvaných Letní rozjímání, vyjde již v říjnu a knihkupci by si měli výtisky včas zajistit přímo v Odeonu. Pro čtenáře to bude nadmíru zajímavá konfrontace autorových "hovorů k nám" o současném politickém životě s jeho staršími politologickými rozpravami. Na podzim se tudíž uvidí, co dělal Václav Havel v létě.
Literárium, Mladá fronta Dnes, 23. září 1991

Nacisté měli Horsta Wessela, Sověti zase Pavku Korčagina...
Reflex č. 30, 1991

Kroucení hlavou nad mnichovskou sbírkou někdejšího prominenta Karla Sýse pokračuje tentokrát v Reflexu, kde si generační slovo vzal mladý kritik Ivan Brezina. Ten v knížce shledává autorský postoj (občanský, či opravdu jen cynicky vykalkulovaný?), jejž je ochoten přinejmenším respektovat, leč ve vlastním veršovnickém výtvoru právem spatřuje jen politikařící sprostotu. Kéž by tu byla alespoň příslovečná trocha poezie! Celkově vzato není o čem hovořit, nicméně: hádejte, kdo má vinu na tom, že talentovaný autor Newtona za neúrody jablek klesl během dvaceti let až k záchodkové nenávisti a českofašistické obraznosti? Kdo po přečtení této nízkosti hodlá Sýse obdivovat, že dnes zůstal "ostře nalevo", neví, co činí. Anebo to ví, a to je mnohem horší.
Mladá fronta Dnes, 24. února 1992

Miroslav Vejlupek o Vladimíru Novotném

O jhu oportunismu aneb Řekl uf!

Člověk, jehož citováním zkusíme vpravit čtenáře do tématu, se narodil v roce 1946 a je živoucím otiskem bez výjimky všech dob, jimiž prošel a - uplatnil se.

"Vejlupek se třeba vrací ke konci roku 1989 (to mu bylo sedmatřicet), kdy se namísto režimního Svazu českých spisovatelů zakládala nová Obec spisovatelů - a v ní se podle jeho slov "ti nejviditelnější předlistopadoví v tlačenici neuplatnili". Také proč, čím a jak? Vzápětí čteme, že prý vůči nim tehdy docházelo k nenávistným výpadům a nečestným obstrukcím - až vznikla odštěpenecká Unie českých spisovatelů. A to se člověku zatmí před očima. Poněvadž Unie českých spisovatelů, to není neškodné seskupení literátů s levicovými nebo protiglobalizačními názory, lidí, kteří mají své chiméry. Ty mohou být k smíchu i k pláči, ale o tvůrcově významu rozhoduje dílo. Jenže Unie českých spisovatelů je obskurním spolkem skládajícím se zhusta z činovníků předlistopadového Absurdistánu, například z různých krajských inspektorů přes oficiální kulturu neboli cenzorů, parazitujících funkcionářů a několika starorežimních psavců, jejichž přínos naší literatuře je mizivý.

Členové Unie se chlubí, že jsou "na druhém břehu", ale tam za sedmnáct let nevydali nic, co by za něco stálo - a tohoto spolku se Vejlupek zastává! Pochvaluje si, že je to "druhá nejpočetnější organizace literátů" (!), že nejde o žádný "organizační patvar", ale o cechovní organizaci s jiným "ideovým nazřením" světa. Uf. A v jiných článcích*) řadí normalizační autory z Unie mezi přední umělce, čili si věru počíná, jako by širokým rozmáchnutím stehen přehazoval levou nohu přes pravou!" **)

Kdo mohl text tak křiklavé nesoudnosti a předimenzované zavilosti napsat? Zkusme trochu napodobit jeho myšlení: Debutoval rusky v časopise Ruštinár (1968), parazitující funkcionáři - a museli jimi být i ti z výboru stranické organizace - ho jako pro režim perspektivní typ dvakrát vyslali do bratrského Sovětského svazu: v roce 1966 na roční stáž na Leningradskou státní univerzitu, za stejných podmínek v čase té nejtužší normalizace (1972 !!) na stáž tříměsíční do Moskvy na Pedagogický institut Vladimíra Iljiče Lenina. Měl zelenou! Měl zelenou před "Jarem" i po "Jaru". Pro normalizační režim v předlistopadovém Absurdistánu použitelný přímo výtečně a za takové dobré politické smýšlení o sobě se odvděčil v pozici redaktora hned několika oficiálních prorežimních periodik. Cenzoři jako by ani nebyli - například neměl problém s tím publikovat v Rudém právu, tiskovém to orgánu ústředního výboru KSČ. V roce 2007 je členem nejen komise odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR pro podporu vydávání české literatury v zahraničí a Literární rady odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR, ale také literární expertní skupiny Nadace Českého literárního fondu a také poroty pro udělování Státní ceny za literaturu (Ministerstvem kultury ČR zřizované). Zkrátka: i v nových společenských poměrech, politicky zcela protikladných těm předlistopadovým, v literárněspolečenském Polistopadovém Absurdistánu, přechází na zelenou do všech světových stran.

Jak tedy nepostřehnout: Nejneurotičtějšího chování, nejhysteričtějších výlevů a nejpovrchnější, ovšem nejagresivnější "argumentačně" vždycky je ctižádostivý oportunista.

Na článek "našeho" oportunisty reagoval čtenář:

"Vladimír Novotný byl přece hodně známým kritikem a teoretikem (a rusistou, ne?) už za minulého režimu, odtud přezdívka Vladimír Hyenovič Novotný. Opravdu jste nebyl ve straně?"

Chtě nechtě nás musí napadnout: Kdo jsou ti lidé na ministerstvu, kterým vyhovuje a najímají si společenský typ Novotný? V každém případě připustili (či záměrně nastolili) literárněspolečenský normalizační režim, který žádá opět vykonat přemnoho špinavé práce. A právě pro tu je Vladimír Novotný povolán vskutku jako málokdo. Málokdo.

Jen zavilí nebuďme: Vždyť všehoschopné dravosti valící se bez morálních skrupulí přes osudy spisovatelů zaplatilo ctižádostivé jáství opravdu nezáviděníhodně: ztrátou morálního kreditu a vyřazením se ze seriózní literární vědy. Novotný prošel dějinami. Učinil tak, jak byl svým vnitřním ustrojením jedině schopen, a dějiny si jej nakonec opravdu zapamatují - vždyť je z prvních inkvizitorů dvacátého prvního století a mezi těmi nezpochybnitelně první big fanatic. Poznáváme - jen a jen konjukturální frekventovanosti se těšící fráze, toť "intelektuální vybavenost" potřebná v roce 2007 k dožití eticky zakrnělé, živočišně mělké bytosti dožívající v oboru pouze díky krizi oboru. A dvacáté první století bude snít stejně jako to předešlé - o demokracii.

Literatura po listopadu 1989 měla vpravdě historickou příležitost překonat totalitní politickou mocí nastolenou segregaci a nahradit ji mocí od nevraživosti osvobozeného, silného tvůrčího a vizionářského ducha opět sjednoceného spisovatelstva, ochotného k mnohohlasé umělecké výpovědi o odcházejícím dvacátém století a zároveň už schopného uhájit (kyber)prostor i krásné literatuře, buď jak buď z recipientova života vytěsňované překotným vývojem techniky, jež zprostředkovává svým uživatelům nejen věcné informace, ale také sytí jejich potřebu estetických vjemů a přináší jim nové existenciální pocity přitažlivěji než literatura může.

Takřka souběžně s příležitostí námi zmíněnou se naskytly přirozeně příležitosti další a vábivější, příležitosti aktuálního dne. Těm ovšem postačila neobjevnost a povrchnost, ty si ovšem žádaly a žel dodnes žádají - též - neštítit se ničeho. Literaturu na rozbřesku nového tisíciletí opět zdegradovaly živočišné vášně, řevnivost, pocity zneuznání i neschopnost unést historický triumf způsobem hodným duchovní velikosti duchovně velkého vítěze.

Zdá se být malým zázrakem, že v době, která přeje a žádá si amorální činy opět tak bezprecedentně nepřátelské národní literatuře a hrubě (v éře moderních informačních technologií i dětinsky) podceňující schopnosti literární paměti, česká literatura prvních let tohoto století má - dovolme si tu metaforu - literárních území, v nichž vzklíčila a k plodu přece jen dorostla myšlenka první. Ludvík Hess je z velkých lidských typů, jež příroda vypravila do života schopností naprostého duševního a fyzického nasazení pro věc, v niž věří, a potom se neohlíží na to, co o věci soudí ty bytosti, jichž je Novotný vydařeným prototypem. Právě takový Hess stál u zrodu Divokého vína v šedesátém čtvrtém, právě takový Hess stál u zrodu elektronického Divokého vína v druhém roce tohoto století. Hess nemá komplexy - má smysl pro objektivitu. Do dějin kultury nešplhá po tělech jiných - čas přemohl, protože nedovolil zakomplexovaným šplhat po těle svém. A tak internetový literární časopis Divoké víno již po pět let přináší tvorbu autorů, kteří v šedesátých a na počátku sedmdesátých let do literatury vstoupili a také tu tvorbu namnoze stejných autorů, kterou v prvním desetiletí našeho století přesvědčují o oprávněnosti svého začlenění i do kontextu literatury polistopadové. Tvořili tehdy a chválabohu tvoří dodnes: Petr Cincibuch, Karel Sýs, Michael Třeštík, Jiří Žáček, Daniela Ťalská, Pavel Verner, Miloň Čepelka, Alžběta Šerberová, Zdeněk Rosenbaum, Jaroslav Holoubek, Helena Pěkná, Zora Wildová, Markéta Hejná, Michael Lorenc, Josef Šimon, Miroslav Huptych...

Inkvizitoru Novotnému, měli jsme možnost vidět a číst, se teprv tmělo před očima (to abychom se přidrželi terminologie, již big fanatic užívá k dosažení domnělého účinku na věru podceňovaného recipienta epochy informační společnosti), když se na české literární scéně digitální objevil projekt Litterate (dnes viz Literární výraz v raných formách interaktivních umění internetových na www.v-art.cz). Karla Erbová, Jiří Klobouk, Ota Ulč, Michal Černík, Karel Sýs, František Listopad, Emma Jarošová, Alena Vrbová, Stanislav Komenda, František Niedl, Bohumil Jirásek, Wilhelm Przeczek, Ivo Odehnal, Augustin Skýpala, Věra Ludíková, Klára Hůrková, Pavel Herot... Je to jen několik jmen z plejády desítek. Co jméno - to osud, politický postoj, smysl života. A přece se čeští spisovatelé dokázali sejít a tvůrčím vkladem přispět do projektu, který se umělecky a filosoficky vyrovnával s novou politickou situací jakož i s otázkami existenciálními, postavenými před lidstvo pokročilou vědou. Notabene. Když byl projekt Litterate myšlenkově a organizačně završen (2004), jen o několik měsíců později zahájil na stejných stránkách projekt nezapomenuté literatury Taxus Bohemica, v jehož Edici hostů se "scházejí" tvůrci, členové všech rozhodujících organizací spisovatelů v České republice existujících. Je to prostě tak. Literatura pořád má vůli využít historickou příležitost k překonání - politickou mocí a paradigmaty neléčeného, do zrůdnosti deformovaného nešťastníka nastolené - segregace a nahradit ji mocí kvalitativně pokročilejší, totiž mocí od nevraživosti osvobozeného, silného tvůrčího a vizionářského ducha spisovatelstva, ochotného k mnohohlasé umělecké výpovědi o světě, kterým prošel, v kterém teď žije a který i předjímá. Svět Vladimíra Novotného, před drahným časem literárního vědce a k výsměchu všemu zdravému rozumu dnes ještě univerzitního pedagoga, to ovšemže není.***)

Skutečně smysluplné, neliterárními vlivy nedeformované tendence v současném literárněspolečenském dění lze sice přibrzdit (a zde se Novotný přiznává k patologickému srůstu s totalitním režimem), nikdy už - protože v éře revoluce informačních technologií - zcela zastavit; a je víc než varovné, že k tak nekulturním, vpravdě primitivním a k nezdaru předurčeným pokusům je i v tak zvané otevřené společnosti využit o co více hloupý, o to více i cholerický dogmatik, který k duchovnímu přežívání potřebuje tak žalostně, tak žalostně málo - nenávidět.