Erika Pilátová

Balada o klíči

Když se Ema rozhodla, že půjde hledat klíč, nevěděla, kterou cestou se má vlastně dát. Znala jen tři cesty a rozhodování nebylo její nejsilnější stránkou. Nakonec si dala do klobouku tři čísla a vylosovala si cestu, která vedla rovně. Zdá se to být snadné, ale ta cesta se pak postupně točila. Vedla na horu Klíč. Po cestě v duchu přemítala, jestli se rozhodla správně. Jestli právě tam ten klíč bude. Chvílemi váhala a zastavovala se. Dívala se nahoru, ale nikdy zpět. Ema se rozhodla klíč najít stůj co stůj. Šla několik hodin a myslela na to, že vlastně ani neví, jak by ten klíč měl vypadat. Zda bude takový, jaký nosí na kroužku od svého bytu, nebo to bude nějaký klíč od visacího zámku, nebo zda to bude klíč velký, jako od hradní brány. Nebo to může být docela malý, takový, jaký měla kdysi na své pokladničce, když byla ještě dítě a žádné klíče nehledala. Zatím to vypadalo, že má kliku, protože cesta se točila nahoru mírně a ona měla stále dost síly, šlapat a blížit se tím (snad) k cíli.

O klíčích měla jen kusé informace. Například, že někdy, i když jsou, tak nepasují právě do toho zámku, které má. Nebo že jsou někdy rezavé a taky že je hodně lidí ztratí a pak je nemůže najít.
Když byla konečně na vrcholu té hory, tak tam potkala muže, který vypadal trochu jako socha. Stál tam nehybně. Možná hodinu a možná sto let. Ema se ho zeptala, jestli něco ví o tom klíči, ale on jen pokrčil rameny a pronesl hlubokým hlasem, že si je naprosto jistý, že tady žádný není. Ukázal dolů do údolí, aby se vrátila a zkusila to tam. Ema se tedy pomalu vracela zpátky. V půli cesty se na chvíli zastavila. Posadila se na pařez a vytáhla svačinu. Klíčovou otázkou bylo, co si dá. Byla nerozhodná ve všem. Bude to ovoce, sušenka nebo chléb? Nakonec si dala jablko. Vyleštila si ho o tričko a poté, co to lesklé jablko snědla, vydala se opět směrem dolů. Po cestě se pečlivě rozhlížela. Co když ten muž neměl pravdu? Co když o klíčích vůbec, ale vůbec nic neví. Nebo naopak, ví toho mnoho. Vracet už se nechtěla, protože do údolí padala tma a té se Ema bála. Navíc si byla jistá, že ve tmě nenajde nic, že bude jen tápat. Mohla se ho aspoň zeptat, zda on má nějaký klíč. Mohlo jí to třeba něco napovědět. Mohlo jí něco napadnout.

Když už byla v údolí, zastavila se v hostinci. Chytla za kliku - bylo odemknuto. Vešla dovnitř. Seděl tam pouze hostinský a podivná žena, která si něco četla u stolu stojícího u okna. Vypadalo to, že to byla cikánka. Ema se k ní posadila, protože potřebovala blízko sebe kousek člověčího tepla. V hostinci sice hořelo v krbu, ale nebylo to přesně to, co hledala. Žena zvedla hlavu a místo pozdravu se jen trochu usmála. Ema nakoukla, aby se podívala co čte, ale byla tam jen směs různých znaků a čar, kterým vůbec nerozuměla. Všimla si ale, že ta žena má v očích otazníky. Ema si jen tak pro sebe povzdechla, že kdyby tam byl tak nějaký klíč, možná by jí to leccos usnadnilo. Žena se na ni znovu podívala a řekla jí sotva slyšitelným hlasem: Jediným klíčem ke štěstí je láska. Pak jí ještě ta podivná žena vzala za ruku a chvíli se dívala na jeji dlaň. Měla teplé, jen trochu vrásčité ruce. Prsty jí přejížděla po některých čarách a poté trochu jakoby náznakem přikývla a odešla. Ema z toho byla celá zmatená. Nehledala přece lásku, ani štěstí, ale klíč. Teď se jí to celé zamotalo a byla zase někde o sto kroků zpět, než předtím. Vyšla ven, chtěla té ženě ještě položit nějakou otázku, ale na cestě ji nezahlédla. Zvedl se obrovský vítr a Ema se vrátila zpátky. Hostinský jí řekl, že by se neměla už vracet do vsi, že to není bezpečné. Ukázal jí klíč a nabídnul jí nocleh v podkrovním pokoji. Je to za celý dnešní den jediný klíč, který mi kdo nabídnul, řekla si Ema a s úlevou nabídku přijala.

Byla hodně unavená a tak usnula chvíli poté, co ulehla do staré dubové postele. A ve snu se právě objevil. Přicházel pomalu. Tak pomalu, že chvílemi se zdálo, že stojí na místě. Ema na něho zavolala. Nepamatovala si jméno, tak jen volala...ty....ty....u toho stromu....pojď blíž. Trvalo to celou věčnost, než stál přímo u ní. Byl tak blízko, že slyšela tlukot jeho srdce i dech. Rozepnula mu košili a dlaní našla místo, kde je srdce. Dlouze tam ruku přidržela i když jí to nesnesitelně pálilo. Potom se začal zase vzdalovat, jako když běží film pozpátku. Snažila se na něho volat, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku a nemohla se ani pohnout o krok. Byla bezmocná, jen tam stála s tou rukou, která nesnesitelně pálila.


Když se ráno probudila, vůbec nevěděla, kde je. Když se jí pomalu začalo vybavovat, proč a kde je a kdo je, zvedla se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Večer si vůbec nevšimla, že kromě postele a židle v něm nic není. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji pálí ruka. Matně se jí vybavoval sen. Pak se na svojí dlaň podívala. Byl tam červený flek, který při doteku bolel. Měl tvar jako nějaký ornament. Klidně to mohl být klíč. Pak si vzpomněla na slova té ženy a trochu se pousmála. Rychle dlaň zavřela, aby ten klíč snad zase neztratila.

Marie

Josef se vracel z práce po osmé a zastavil se ještě pro nějaký nákup. Na rohu jeho domu měl Vietnamec malý krámek. Tam chodil nejraději. Ve velkých samoobsluhách se špatně orientoval a většinou zapomněl, pro co přišel. I když, v jeho případě se nejednalo nikdy o velký nákup. Navíc ho zneklidňovaly ty ženy, které nosily proklatě nízké kalhoty a kupovaly si nízkotučné jogurty, müsli, cereální sušenky a svěží vůně.

,,Tak pane, so to budé? ,,Dej mi chleba, kousek támhletoho salámu a nějaký dobrý víno. ,,Ano pane, dobré víno. Chsete v krabicí? Nebo nejaký jiný?" ,,Jo, dej mi v tý krabici."

Chvíli přemýšlel, jestli by snad neměl něco koupit Marii. Nějaký šampón, nebo tak něco. Ženský to mají přece rády. Vzápětí ale tu myšlenku zavrhl. Nebudu utrácet, řekl si. Do výplaty je ještě pár dní a já mám v peněžence sotva pár stovek. Ostatně, Marie si na nějaké rozmazlování nepotrpí. Nasledanou pané!

Josef bydlel ve třetím patře, ale přesto, že byl v domě výtah, chodil pěšky. Pokaždé zazvonil dole, aby Marie věděla, že už přichází. Když odemykal dveře, přivítala ho známá zatuchlá vůně. Zůstala tu ještě po jeho prarodičích. Téměř nic se v bytě nezměnilo od doby, kdy se sem po nich nastěhoval. A zřejmě to tak i zůstane. Žádné změny v tomhle ohledu nemohl čekat ani od Marie. Když vešel do pokoje, seděla v křesle a dívala se směrem ke dveřím. Políbil ji a jednou rukou jí zajel do výstřihu a přivítal se i s jejím ňadrem. Měla to ráda holka. Nikdy neprotestovala. Mlčela a byla vděčná, že přišel domů. Byla to báječná žena.

Odnesl nákup do kuchyně. Ukrojil si dva krajíce chleba, salám nakrájel na kostičky a přemýšlel, jestli si má dát ještě cibuli. Budu smrdět, pomyslel si. Ale Marii to nevadí. Aspoň se nikdy nezmínila. Josef měl úžasný den. V lednici našel ještě jeden Gambrinus. Víno si chtěl nechat až navečer. Když se najedl, spokojeně si ukrknul a trochu se protáhl. Přemýšlel, jestli se má trochu osprchovat. Moc se mu nechtělo a Marii to nevadilo. Ostatně, taky se nekoupala každý den.

Večer se spolu dívali na Colomba.
Marie mu nikdy nesahala na TV ovladač. Bylo to čistě v jeho rukách, na co se budou dívat. Ani fotbal jí nevadil. Jen jemu trochu vadilo, že ani trochu nefandí. Byla prosta jakýchkoliv emocí. Jindy mu to nevadilo, ale při fotbalu trochu ano. Víno si dal jen on. Marie se skleničky ani nedotkla. ,,No co," řekl si Josef. Zbude mi trochu i na zítra. S jedním platem si holka stejně nemůžeme moc vyskakovat.

V noci, když si šli lehnout, si všiml, že Marie je trochu povadlá. Trochu jí dofouknul a vypadala hned o deset let mladší. Svléknul jí šaty a oblékl ji do rajcovní noční košilky. Koupil ji Marii k výročí. Už to spolu táhnou dva roky. A jak je jim spolu dobře. Něžně ji políbil na tvář a zeptal se jí, jak to dneska chce. Marie jako obvykle mlčela a tak to bylo všechno na Josefovi. Měla fantastické tvary a Josef z ní byl celej jurodivej. Stačilo mu jen, když si na ni někdy vzpomenul v práci a hned by se vším praštil. Udělal jí to zezadu. Jako včera, jako předevčírem. Nakonec se přece jen odhodlal do sprchy. Vzal i Marii.

Jak ji tak mydlil, dostal ještě jednou chuť. Marie nikdy neprotestovala. Nikdy ji nebolela hlava ani nebyla unavená. Byly už skoro dvě hodiny ráno, když znova ulehli do postele. Opřel se o polštář a zapálil si cigaretu. Josef byl šťastný. Ráno si udělal svačinu do práce, vykouřil jednu cigaretu, dofouknul trochu Marii a obléknul ji do domácích šatů. Venku byl krásný den. Byl konec května a Josef přemýšlel, kam vyrazí o dovolené. Lipno. To by bylo ideální. Pod stan. Budu se muset podívat Marii po nějakých plavkách. Nic extra. Jenom nějaké jednoduché. Marie stejně nemůže moc na slunce.