na další stranu
Lukáš Vlček
Únor na Pouzdřanské stepi
měkké tělo země
dýchá tajemně a němě
pod sněhem
slunce
svítí zadumaně
a hebce
nad stromem
jako něžná lampa
černobílé obrysy
polí
remízků
lesů
souvratí
úvozů
a křovinatých strání
se vlní
jak ještěrka v dlani
v dálce křivky
drsnokrásné dívky Pálavy
se dmou
a klenou
nad rovinou
a zimní klidný lesklý zvon
se rozeznívá v srdci
přetichou bílou touhou
Březen na Pohansku
pradávný tichý strach
rachotí v doubravách
a v travách
táhlá přímka horizontu
věští
za šepotu tajícího sněhu
z tříštění
miliónů střípků slunečního světla
do prostoru
krajina jak otevřená dlaň
a mohutné stromy
jako drahokamy
černě září na ní
jejich siluety
vdechly tvář
této absolutní rovině
jenom konečky svých prstů
se dotýkají oblohy
a vpíjejí se do ní
jako černý inkoust
do modravého papíru
v rostlinném pnutí jejich těl
jsou odhaleny vnitřní světy srdce
a v rozsoše jejich duše
znějí klidné tóny
blahodárných sfér
za doprovodu
odvěkého nekonečna kosmu
Duben na Pálavě
skřivani
koncertují nad poli
a břeskné sluneční paprsky
se teskně tříští o sebe
a pomalu padají
k zemi
skaliska
jak načechrané peřiny
nebo měkké natřepané polštáře
jsou sladké jako růženín
a nebesa nad nimi
visí jak tyrkys
ve stráních
žluté keře dřínů hoří
mocným a tichým plamenem
poštolky tancují ve větru
v letu se namlouvají
a škádlí
petrklíče
křehce chrastí
v barevných zámcích jara
tenké plíšky hebce cinkají v duších
v kalíšcích vonících květin
v rozvitých osrdích
kosatce
sametově mlčí
ve tvaru tajemných vábniček
ve tvaru fialových snových vodotrysků
prudce tryskajících z trav
na skalách
milióny živelných bílých koní
mi běží pod kůží
řítí se tiše
rozlehlou krajinou duše
jak bouřící a třpytící se voda
jako vodopády nadpozemské rozkoše
Labuť
osleplá bělostná labuť
s popraskanými alabastrovými křídly
je jak ztroskotaný koráb
zborcený a rozpadený
zanechaný jen tak v poušti
napospas
ta labuť je tak ladná a hebká
až se zatajuje dech
je zasažená bleskem
a černý rozervaný otvor do ní
je absolutní tma
závratná vrata do nenávratna
je to tichá bolest
klidná a mlčenlivá
bělostná jak naprosté a nerušené ticho
kdesi uprostřed
hluboko v nitru
v hrudi
je nutno skrz ni projít?
a je nezbytné projít
krajinou chrastivosti kostí
krajinou srdcervoucích úzkostí
a strachů
krajinou zřícených nesmyslů a sebeklamů?
avšak v dálce u obzoru
se rozprostírá radostná a slunná zahrada
a v nebi nad ní tančí
čarovná ohnivá mračna
jako hořící vlaštovky
coby předzvěst nikdy nekončícího jara
Trvání
Čas přehozený ledabyle přes větev.
Čas stékající se stolu.
Přijatelná příchuť smrti?
Na poušti a sám.
Mravenčení v srdci.
Cibulovým hodinkám už došel dech.
A uhrančivé ticho v dlaních přesívá
žhnoucí písek mrazivého nekonečna.
Tíha bolestných nesmyslů.
A vynalézání příšer.
Kříšení šílených klisen
v ohnivém jezeře.
Svlékání vnadných pouští do naha.
Žlutá zhroucená svíce.
Spanilá utonulá krasavice.
A velká asfaltově černá touha.
Letní podvečer v Řečkovicích
kos si zpívá
svým hlasem modeluje ticho
jako by bylo
z moduritu
z hlíny
nebo z plastelíny
sedí na lampě
a časoprostor je teď jeho
trhá si z keřů
šťavnaté bobule večera
voní bez
a zní to
jako když voda v potoce
prudce klokotá
a krasavice
zvaná temnota
si v hustém tmavém lese
rozpustila svoje dlouhé černé vlasy
do všech stran
Východ slunce na Babím lomu
ještě za tmy
ptáci na střechách
chrčí
škrčí
chřestí
šramotí
a skřípají
cesta vede nahoru
a fontána tajemného světla
tryská u obzoru
namodralá voda
hasí žízeň
po chvíli
se na dlaň krajiny
dere tmavě oranžové slunce
rozehnalo tmu
jak divoké černé kočky
které se rozutekly
se zježenými chlupy
do všech stran
a šelestivý bílý orel dne
rozepjal svá křídla
od obzoru k obzoru
načechral svoje peří
až země oněměla
na dlani oblohy
nad Lelekovicemi
leží prohnutý měsíc
čerstvý křupavý prarohlík
z rozžhavené prapekárny
někde ve hvězdách
|
