na další stranu
Věra Šejnová
***
Místo
kde oheň opouští svou zář
je chladné
jak svatební střevíc ponechaný přede dveřmi
***
Krok za krokem unikáš do jara
bílou plání kratší než se na první pohled zdálo
po špičkách třpytek
po patách zmrazků
po rukou — po čtyřech — po paměti — potajmu
POTOM
co výskot kopců dozněl s tmou
co radost usušená nad kamny láme obolavělá kolena spěchu
a rovná lokty předbíhání
Po té co teplo konzistence knihařského klihu ti uzavírá oči do snění
kde rybníky zpívají
stěny jsou blízké a slyší
jez hraje
a ráno je v nedohlednu
Sýkory modřinky zpívají třeskutý mráz
***
Kde voda je tichá (jen mezi mosty)
začíná ponenáhlu vonět noc protančená
vínem do svítání
Co bylo?
Délka setkala se s dálkou
a slovo ztratilo se cestou dvojakosti bytí
Noty —
ty okvětní lístky jaterníků
jsou stále pod sněhem
a přibýváním k očekávanému ubývání
den ubíhá sněním cesty
kde noční rychlík nestaví
(Tak samovolně stává zelená na peróně úsměvu
prodavačky růží)
Jak by ne —
jen to co si nemůžeš ponechat
je dar
Dlaň natož pak čertova ruka
Noc přicházela na křídlech
usínajících rorýsů
a tichla jejich křikem
(Jen západu rděly se tváře předčasností uléhání
a okamžik zastavení času
mezi ještě ne nocí a už ne dnem
je chvílí otočení hlavy
kdy vpředu je ještě večer
a vzadu už ráno)
Čekání nejdřív na měsíc pak na hvězdy
či naopak
a přeměřování vzdálenosti zadních kol Velkého vozu
probíhá za účasti běžců vřesem
závodem k prvnímu stínu vrženému Sluncem
do mlhy do snu do krajiny
Vyhráli rorýsi
spáči spolčení s větrným ďáblem
Strdí
Bláznivý slavík
na úpatí hory
blouzní o středním toku medu
a ty mu téměř nerozumíš
Na vrcholu se kruhy spojily
ve jménu boje s drakem
Opuka puká
Cesta strmě stoupá k Zemi oplývající snědkem
Vítr se večer utišil
(planety stojí v trojúhelníkovité formaci)
víno je růžové
a nástroj v ruce úmyslu a vidění
prodlužuje pseudopausu trojbokého jehlanu pseudobytí
***
V zahradách
letních pousmání
tančí světlo pramene s tmou odtékání
svou lázeň střetávání, jež má sílu léčivou
Na pokraji
i
uprostřed cest života dubů
(volavka v dáli křičí svou výzvu)
ztrácí ticho svou zeleň
a má se k vodám podepřeným
hlavicemi sloupů
Jen brána vinných lisů láká
Plynutí v travách od břehu k břehu
kde očím nic neuniká
je neslyšné
A mosty vedou svůj každodenní boj
dostat se na druhou stranu
Rozhovor na vysokém kopci
Sever
prý není už to
co býval
(na stropě mušky půlnočního času)
Sever
prý
je o pět stupňů dál
(na stropě můry venku netopýří ticho)
Východ i západ
natož pak jih
jsou tedy pofidérním zdáním
hloubavců noční oblohou
co digitálními zrcadly zvažují
kvalitu černí neznámých děr
(na stropě mušky a můry letních nocí)
Měsíc nemá ani celou čtvrť
a na slunce je brzy
Podoby ticha
Šumící kamna tiší večer
Ulice souboj s deštěm prohrává
Mezi dvěma — mezi třemi
Les voní vzpomínkou
Trávy vrší pole i horu
Bílá barva bílí mysl
Let tužky po papíře
Rozloučení na noc?
Pole plné chrp — ta modrá léta!
Vřískot — tak prázdný bez údělu
Hodiny obelžou tě
Skalní stěna nepřesvědčí
Kroky v písku zmizí
Velké ticho hory kde i dutiny naslouchají
Sklenice vína váže vůně ke rtům
Zvonice sákne slzy do trámů
Plamen plá plátkem vosku
Psí tlapky nočního čekání
To nekonečné ticho ticha
Samoty
|
