na další stranu
Tereza Šimůnková
O hrdlo
a vítr stojí jako srdce palmy
stojí
oceán
a stojí dech a tluče tluče
kolenem zapřený o hrdlo tluče
kdo prej je doma
kdo je tam
to že jsou palmy zdá se slepnu
tohle jsou vlasy mořskejch pan
zadrhneš se a tlučeš tlučeš
kolenem zapřený o vlny tlučeš
o vlásek
za hrdlo
plácáš se
sám
Propadnout se
jsem svoje peklo
taková bída
na ulicích září samé jasné jaro
v parcích keře raší řetězy
zabiju tvoji ženu
nožem
zítra
zabiju tvoji ženu a přijdu ti to
říct
nikdy jsem nebyla zločinu
tak blízko
na ulici září samé jasné jaro i
kanály se otvírají hovoří ústa
hoven
propadnout radši peklu v sobě
než
tobě
Nic netrvá věčně
Nic netrvá věčně, ani když to bolí.
V posteli jak na čekané.
Vyrážet na krátké zabijácké výpravy.
Kroužit prázdným bytem jak káně,
hledat, komu zlomit vaz.
Schody před domem,
tři kroky v lodičkách,
a v metru se šprajcnout o mříž podpatkem.
Vracet se opilá a nešťastná krchovem
paneláků, z popelnice pučí plast jak
nádor, ještě včera
jsi mě ve snu miloval,
ale nic netrvá
věčně,
a když myslím na to, že právě teď
šukáš svoji ženu, přiměřeně starou,
přiměřeně rozevřenou, elegantní
a legitimní, když myslím na tvoje
unavený oči, na ty tvoje šíleně unavený
oči, zavřu to okno, zavřu tu vodu,
tak, protože nic netrvá věčně, a až
ti příště na ruzyni skočím kolem krku
a navěky se schovám pod klopu tvého saka,
budu mít srdce z půjčovny.
Osmnáctky v lednu
osmnáctky mají růžovoučké
tváře napjaté jak kůže na
buben jen počkejte holky
na strupatý březen pupeny
a tání na mdlý konce zimy
drsný probírání
a až přijde duben
teprve tam budem
|
