literární časopis založený v roce 1964

Tereza Šimůnková

Sebenebe

Pro odchod z tohoto světa si Franka Dohlová mohla bezpochyby vybrat příjemnější způsob než požití písmenkové polévky dochucené dvěma rozdrcenými skleničkami. Teď už těžko zjistíme, jestli jí těstovinová písmenka na rozvířené rajčatové hladině vytvořila nějaký duchaplný výrok nebo aspoň zábavnou slovní hříčku na rozloučenou.

Každopádně je jisté, že první věta, kterou po smrti uslyšela, zněla asi takhle: „Panebože, kdo se s tim má podle tebe srát.“

Což Franku Dohlovou poněkud překvapilo.

Nejenže otázka vůbec nebyla otázkou, protože tazatel se ani nenamáhal zvednout hlas, takže bylo jasné, že na odpověď nečeká, ale především způsob, jakým byla vyslovena, otrávený tón kuchařek ve školních jídelnách (sknedlikemskolikastravenkudalší) nebo úřednic v háčkovaných svetrech na poště před polední pauzou, ji upřímně rozesmutnil. Tady nahoře čekala jinou úroveň.

Vůbec ji nenapadlo, že by se mohla octnout někde jinde než v nebi. Existenci pekla vyloučila už dávno, ačkoli se jí tu a tam přece jen zazdálo, když mířila v podzimním ránu do práce sady paneláků, že se různým chodcům náhodným pod zadními cípy kabátů cosi podezřele bujně vlní. To pak sáhla do kapsy pro mobil a pozorně studovala prázdný displej, nebo urputně vytočila hlavu k nějaké ohromně zajímavé výkladní skříni (obchod s elektroinstalací, konkurenční telefonní operátor, řeznictví). A když jí i potom nějaké umrněné pochyby zbyly, rozprášila je pozdně nočními klipy na óčku, jen co za sebou zabouchla vchodové dveře.

Ne že by se na pobyt mezi andělíčky těšila nebo si ho nedejbože plánovala. Když chroustala první kousky skla, upřímně věřila, že jí skleničky s jarními motivy od Ikey zařídí klidný a nikým nerušený pokoj. No když pokoje zařizujou žijícím…, uvažovala Franka logicky.

„Nasrat na tohle kurva práce, kdo se s tim má čistit.“

Nic.

Frančino bezhnutí.

„Kurva fix.“

Franka pochopila, že déle odkládat konverzaci je nemožné. Chviličku zapřemýšlela, jakou metodu na hrubce zvolit — má zaútočit (ale na koho?!), všechno přiznat (zbytečné ponížení, podle vší logiky na ní stejně všechno odedávna ví), nebo to rozseknout nějakým tím rozepnutým knoflíčkem? Dlouho se nerozmýšlela a posunula ruku po břiše nahoru do výstřihu. Tedy, posunula by. Kdyby měla výstřih? Smějete se. Copak výstřih. Kdyby měla břicho.

„No eště si ty pracky zapras,“ zaprskal nevychovaný pán těsně vedle Frančina ucha, až na boltci ucítila sliny jako mrholení.

„Čůza blbá si myslí, že ona si ta střeva rozřeže a já že jí to budu sešívat.“

Takže uši mám, zaradovala se Franka a poprvé otevřela oči.

Vsuvka:

Franka Dohlová byla zbabělec už od dětství. Už jako malá holčička se zálibou ve hře na zobcovou flétnu a četbě výpravných obrazových encyklopedií si ve třídě, když soudružka učitelka četla známky z písemek, pololežíc na lavici zacpávala uši, aby to radši neslyšela, a žákajdu dávala mamince podepsat s bušícím srdcem a sevřenými pěstmi, protože nevěděla, co v ní je. Přišlo jí, že dokud se na tu pětku nekoukne, dokud na ni nevybafne z křižáčci sítě stránky v celé své vyžrané pupkatosti, že se jí uchrání, že zůstanou (pětka, Franka, obě) ve vzájemné neexistenci. A s jedničkama počítají jenom holčičky s hódně přehnaným sebevědomím, nebo ne?

Myslela si Franka, když z rukou vousatého předsedy komise přebírala maturitní vysvědčení. Předseda byl opravdu výrazně vousatý, ještě večer si Franka vybavila lezavé šimrání jeho tuhých vousů na zátylku, když se nad ní nakláněl, aby jí napověděl úlohu, že, ještě večer v posteli si vybavila zpocenou kostkovanou košili tři centimetry od své hnědé holé kůže dokonale ukryté v černém svetru, předsedovu pracku deroucí se mezi Frančiny papíry, nepopsané, vystavené, holé, a jak se přes ni naklonil k oknu, aby to tu trochu proluftoval. To všechno si vybavila ten večer v posteli, když položena naznak zírala na kužely světel nočních tramvají, které se rozstřikovaly po zatažených závěsech, a šponovala uši směrem k rodičovské ložnici, aby se dozvěděla, jestli jí za to to tuhé rezavé vousisko stálo.

Konec vsuvky.

„Dobrý den,“ rozhodla se Franka pána přes všechnu jeho nevychovanost pozdravit. A ačkoli vydala jen hrubé zachrčení na bázi zvuků, kterými chrchlají lednoví bezdomovci v tramvajích a který Franku z obavy před infekcí středověkými chorobami a z hnusu vyháněl do druhého vozu, nevychovaný pán odpověděl.

„Jak dobrej. Moc dobrej asi nebude, než vás dám dohromady. Takovej bordel.“

Taky mi mohlo dojít, že za stávajících okolností nejsou hlasivky nutnou podmínkou komunikace. Tady to jede mimoslovně!

„No to bych řek,“ odsekl pán a dodal: „Hlasivky sou oukej. Z jazyku máte sekanou. No.“

A poprvé se na jí podíval do očí.

Druhá vsuvka:

Franka Dohlová byla zbabělec už od dětství. Ovšem vždycky také pečlivě dbala na to, aby to na ní nikdo nepoznal. Když jí byly dva roky, nutně si potřebovala pochovat plyšového zajíce dřepícího na poličce dvacet čísel nad dětskou postýlkou, a jak se natahovala vší silou své malé existence hračce vstříc, ztratila rovnováhu a spadla na hlavu na oranžovohnědé linoleum. V živých barvách si vybavuje intenzivní zvukový portrét okamžiku.

Ťuk!

A taky si vybavuje, a pokud si teoretici rané lidské existence myslí, že tohle si dvouleté dítě v životě nemůže pamatovat, ať se jdou vycpat, protože může, protože pamatuje, jak nezačala plakat, ale zůstala úplně potichu ležet na podlaze, tak po-ti-choun-ku, aby i plyšový zajíc zůstal v klidu, aby nikdo — nic — nezpozoroval. Tak leželi, Franka a zajíc s ušima rozhozenýma na podlaze, a byli tak hodní, jako by nebyli.

Ale možná to nebyla hrůza z veřejného selhání, možná si jen docela obyčejně na moment vyrazila dech.

Když po chvíli přišla k sobě, posadila se na lino a rozhlédla se kolem sebe. Postel, polička, polštář, obrázek dvou ukotvených loděk na stěně, nic se nezměnilo. Také se nad Frankou neskláněla žádná maminka ani žádný tatínek, aby, podvědomě vytušíce, v jakém nebezpečí dcera je, ji z něho zachránili. Franku to nerozplakalo. S jasnou myslí (bylo to, jako by se její myšlenky sevřely ve středu mozku v pěst a ta pěst prorazila rentgen) vstala, vzala zajíce a odešla se dívat do obýváku na televizi. Jen večer, když jí maminka svlíkla košilku a v šoku ji před sebe odhodila za zkrvavený límec, špitla, že se zajícem hapali, ale nebleceli.

„Taková statečná holčička ty jsi,“ kroutila maminka hlavou.

Konec druhé vsuvky.

Z nevychovaného pána se nakonec vyklubal docela sympaťák. Lehce po čtyřicítce, světlé obočí, pivní pupek a pihy. Měl veliké růžové ruce s pečlivě zastřiženými nehty a žádné rukavice. Aby mi nezanesl nějakou infekci! Pomyslela si Franka a ruka jí hned vyletěla k šarlatu po rtech.

„Hele, to je v pohodě. Chvilku potrvá, než si zvyknete. Mně to taky ještě občas ujede. Třeba když se mi líbí nějaká ženská,“ dokonce zalaškoval nevychovaný pán a poprosil Franku, aby pokrčila kolena. „Mně se to pak líp roluje dovnitř.“

Ležela na zádech na jakési loučce porostlé drobnými rostlinami s růžovými a bílými květy, pod hlavou kupičku dlouhé lesní trávy, dlaně a chodidla položené dost pohodlně na měkkých vláčných šlahounech. Nad hlavou se jí v mírném větru vlnila temně zelená koruna jako slunečník, těsně u ucha jí zacvrkala kobylka. Voněl šeřík. Co bylo dál za keříky a nízkými stromky přes hlavu nevychovaného pána, který právě z předloktí odvíjel namotaná střeva a kladl je France do břišní dutiny, pozorně a soustředěně, takže to mlaskalo jen málo, sice neviděla, ale i tak měla z tohoto místa dobrý pocit.

Dokonce velmi dobrý pocit.

Trošku se povytáhla a opřela si bradu mezi klíční kosti. Dění ve svém břiše pozorovala s absolutní fascinací nepoučeného, jako řešení složité matematické operace nebo stavbu. A když sledovala pohyb širokých prstů s placatými palci a půlměsíčky na nehtech, řemeslně pečlivý a svižný, když sledovala výstup loktů nahoru dolů a delikátní práci prstů v ráně, nekompromisní, precizní, smradlavou a špinavou, když očima slídila v mase růžovobílé masy jako ještěr, aby je vytáhla bělmo sliz a krev, zatímco ránu už brala ocel zanechávajíc France fyzický pomníček tří křížků na čelo či divadelnického tfuj tfuj tfuj, ze které se neděkuje, abyste nezvorali představení, když si před očima nechávala hrát tu zanícenou a magickou a absolutně absurdní bitvu o život, zeptala se na to, co ji zajímalo ze všeho nejvíc.

„Vy tohle děláte všem?“

„Ale ne. Jenom některejm. Těm, co na mě vyjdou. Všem, to ne, to bych přece nezvlád. A stejně tady většinou ztvrdnu i po pracovní době. Protože,“ zakroutil hlavou nevychovaný pán a ušpiněnými prsty si otřel čelo, neboť bylo teplo, „protože ten provoz tady je šílenej. Každej, kdo umí s nožem anebo není úplný dřevo, šije. Blbci.“

Když viděl Frančin zděšený pohled, vytáhl znova ruku z rány a udělal omluvné gesto: „Pozor pozor, ne že vás stehuje nějakej amatér! Řezník, slečno, řezník!“

Podržel si niť zuby a hrdě se plácl do hrudi.

„A jakej řezník! Expert. Moje jelítka, jitrničky, jóóó, to byla ex-per-tí-za, pane,“ protáhl labužnicky řezník a znovu sevřel oba okraje rány. Už zbýval jenom kousíček. „Vám se to možná nezdá, ale taky jste mohla dostat šičku. Jo, tak hluboko jsme klesli. Trika nebo břicha, jakej je v tom rozdíl. Pche. Šičky. A víte, proč to tak je? Proč tady každej maká od nevidim do nevidim a stejně nezvládáme?“

Franka nevěděla.

„Protože máme nařízeno lepit všechny. I když jsou objektývně vzato na maděru. Takže doktory přeřadili na ty netěžší případy, rozdrcení, spálení bleskem, atentátníky, a my abysme oddřeli ten zbytek. To je politika,“ ulevil si řezník.

„A jak to bylo předtím?“

„Soucitný! Sešít, opravit, to jo, ale jen pokavaď jste byla v nějakým rozumným stavu. A teď? Škoda mluvit. Teď prostě musíme brát všechny. I třeba spadnutý pod lokomotivu. Dřív vás přejel vlak a měla jste pokoj hotovo, a dneska na vás pošlou armádu chirurgů s kbelíkama lepidla a kilometry obvazů. Nepřejte si vidět, jak pak vypadaj. Jako nějaký pomýlený mumie. A to jenom proto, že se jim povedlo nebejt víc než těm nahoře. Hovada závistiví. Já bych je, kdybych moh,“ načrtl zkrvavenýma rukama ve vzduchu smyčku, jejíž iluzivní obvod se zaleskl chirurgickou ocelí.

Franka si trochu zmateně položila prsty na steh. Čerstvý a nabobtnalý jí připomínal velrybí páteř.

„Kdy to splaskne?“

„No ježiš nikdy. Ta tkáň je přece mrtvá. Holka zlatá! Důležitý je, že nebudete pleskat střevama o chodník, nebo ne?“

Franka se na něj nejistě podívala.

„Co můj jazyk?“

„To necháme takhle. Málo času, hodně práce, musíme si hlídat výsledky. Jsme si přece pěkně popovídali i takhle, bez jazyku. Zas nejsme někde na plastice.“

Uzavřel řezník a mírně poplácal Franku po pravé tváři. „Nebojte, když nebudete otevírat pusu, nikdo to nepozná. A i kdyby, tohle je nic. To se ještě nechte překvapit, jaký stavy tady všechno potkáte, to se pobavíte! Každopádně, vy jste byla dneska poslední a já mám hotovo. Už toho mám taky plný kecky,“ pomohl řezník France do sedu a opřel ji o pronikavě vonící stromek. „Tak se mějte a hodně štěstí,“ popřál jí ještě upřímně a otočil se k odchodu.

„Nevíte, co mám teď dělat?“ zavolala za ním Franka, ale už neslyšel, nebo se neotočil.

Zůstala na paloučku sama.

Třetí vsuvka:

Franka Dohlová byla zbabělec už od dětství a co se v mládí naučíš, po smrti jako když najdeš. Odmítla se byť jen pohnout.

Seděla zády natlačená do voňavých jemných větviček s koleny u čerstvě zašitého břicha a připadala si jako vlk, kterému myslivec právě vyřízl z těla mladé a lebku vycpal kamením.

Rozbolela ji hlava.

Chytla se za spánky jako za ucha existence.

Stejně to není fér, aby mrtvolu něco takhle bolelo.

Taky mám žízeň. Strašnou žízeň. Jak můžu mít žízeň tomhle stavu? Křičela si pro sebe Franka a dodala, stejně by to mnou akorát proteklo, uf.

Rozhlédla se opatrně, jako by za každou šeříkovou větvičkou číhal predátor.

Že by ovšem číhal, to nevypadalo.

Keře, tráva, nízké stromy na okraji loučky šuměly stále stejně přívětivě. Vítr ještě o stupeň změkl a hýbal zelení, jako by chtěl signalizovat čistý vzduch, a France na klín svál prach z bílých květů jako mouku.

Franka se otřásla.

Dál nepůjde za žádných okolností. Dál nepůjde, ani kdyby ji tahali. Jít dál teď znamenalo rozběhnout se proti oknu. Znamenalo navléknout cizácký dres, změnit tým uprostřed hry, sejít z cesty a upalovat ne před něčím, ale za něčím, upalovat a upalovat a dávat pozor, aby si ale doopravdy náhodou nepodkopla nohy, upalovat a upalovat, dokud se po kotníky nevymáchá v loužičkách, které udělala před startem, a i potom upalovat, upalovat.

Franka neměla ráda mokro v botách a v běhu byla vždycky hrozně špatná.

Panicky natáhla vzduch hluboko do plic a chvilku vydržela. Voněl květnem a ona si vzpomněla na vynášení morany a jak zkoušela házet žabky po vlnách, když poprvé viděla moře. Tlak v hlavě sílil. Vydechla.

Prsty si přejela po jizvě. Vypadalo to, že stehy drží. Dobrej řezník, ocenila Franka a poprvé zaklonila hlavu. Nad ní se, vysoko nad smaragdovou korunou a něžnými zvuky malých ptáků, nepnulo vůbec žádné nebe. Franka se potichu, pobaveně zasmála a přitáhla se za šeříkové větvičky na bobek.

Konec třetí vsuvky.

Když Franka ještě žila, udržovala následující rituál: každých sedm let počínaje sedmým rokem jejího uspořádaného života se v koupelně postavila před zrcadlo, trochu si načechrala vlasy, pousmála se, povytáhla pravé obočí a odhodlaně na sebe mrkla. Pak si vší silou své malé existence zarazila pěst do obličeje a pokračovala a pokračovala, dokud se nezměnila na prapůvodní změť očí, uší, úsměvů a krve.

Jasně že to bolelo jak pes a jasně že jí to nedělalo dvakrát dobře, ale taky to nedělala jen tak z plezíru. Když pozorovala tříštění, mohla si něco přát, víte, a ono se to pak vyplnilo. Samé jedničky, třeba. Nebo aby ji vzali do té firmy a byli na ni hodní. Nebo aby si ušetřila na tu zatracenou dovolenou v Karibiku, kam se chystá už od maturity.

To všechno se jí pak vážně vyplnilo.

A pak že střepy neznamenají štěstí.

(červen 2006)