na další stranu
Marie Borešová
Vlak
Přijel ranní vlak.
Ulice se rozsvítila. Zhasla.
Starý Draulé odhrnul záclonu, jen tak trochu,
aby nebylo vidět, že se něco hýbe za tím rozpadlým,
z rámů téměř vysvlečeným oknem.
Prsty odloupl kousek tmelu a přejížděl jím
po skle, což vydávalo chrčivý zvuk, který se
ozýval v rytmu, jehož tempo vyťukával třes
seschlé ruky.
Šedivé zdi naproti se neslyšně drolily,
omítka dopadala na zem, jakoby vedena starcem,
jenž stál a usmíval se.
Potom se sešité plátno, sloužící jako ochrana
proti světlu, přinášejícímu netečné a přece
zvědavé oči kolemjdoucích, sesulo k nohám Draulého
a ty se mimovolně daly do pohybu.
Obešel dřevěný kancelářský stůl, jehož zásuvky
ležely na podlaze seskupeny v roztodivném
útvaru, který se při každém jeho kroku kýval
ze strany na stranu.
Vedle stolu stál plechový džbán, z něhož čněl
drát několikrát zatočený, takže nebyl nepodobný
matnému oblaku dýmu.
Draulé se sklonil a potom zlehka dopadl na kolena,
stále se přidržuje stěny stolu. Hlavu
nataženou daleko vpřed držel ve výši napnuté
nitě, která vycházela ze dveří skříně mírně
pootevřených.
Draulé vysunul špičku jazyku.
Praskot prodlužujícího se krku dovolil mu
přiblížit se až k vláknu ztrácejícímu se ve tmě
jedné ze zásuvek. Jazyk něžně přeběhl přes nyní
již zcela zřetelnou strunu neurčité síly a vydal
tón podobný hvizdu vzdalující se lokomotivy.
Krk se smrštil do původního tvaru, Draulé se opět
usmál, natáhl prsty, jimiž se křečovitě zachytil
drsného povrchu stolu. Zcela vysílen dopadl
do velkého křesla, jehož opěradlo se majestátně
tyčilo, obraceje svou pozornost k holé zdi,
která byla přesně v půli prostoupena řadou
rezavých hřebů
Draulé zavřel oči.
|
