na další stranu
Aleš Synek
Život
„Pojďme“ — řekly dívky na kolech pomalu míjející
a my pohled k sobě — „vskutku, jdeme!“
Zadní sklíčka, zrychlený film nezajímavé krajiny,
běžíme přes les, pole, louky,
vbíháme do města odpoledního, dívky před sebou ženeme.
První hospody a křik uličníků, konfety a hle!!
Zástupy nás vítají a mávají vesele sukovými holemi,
jakýsi starožitník stoupá z blízkého krematoria k nebi
(má zaručenou úctu svých dlužníků).
Mladý Romeo točí radostně lavicí obžalovaných,
jakási sekta tiše morduje své úhlavní přátele.
Blížíme se k centru, my podivné spřežení
dvou dívek, kol a běžáků pěšáků,
tmavé vlasy a ostré rysy přidávají nám let
přeskakujeme sítě a velmi nám záleží
na hodnocení osvědčenými,
na titulcích pondělních novin,
na závěrech a usneseních z titulních stran,
na rodinkách plných bývalých předsevzetí.
Na náměstí je jakési lešení,
všude samé povahy, pilné ruce a temperament,
dívky opřou kola o žebříky a proč to skrývat,
žádost často trapně změní profil —
je pak veselo, když se směje tisíce rozkroků,
milióny roznožek a slepičích mozků
se dívá, kterak to opatříme, ty kavalce
jsou růžové s polštářem pod záda,
pohodlný model zformuje naše objetí,
lačné oči se zaklesnou v divém reji
do intimních míst, kde chodíváme po špičkách
a přes veškeré manželské návyky jsme vždy hosty,
hosty zdejší podívané, kde aktérem je cizí vůle,
podle níž se směšně mrskáme, kapříci upocení,
hodní kluci z upracované mámy,
pravé děti vyndané za ucho z vánoční krabice
a postavené do světa, natažené klíčkem s určeným pohybem
vpřed, vzad, vpřed, vzad...
Vlasy se zvolna mění, šeď skrání ustupuje stále vyššímu čelu,
naše mrskání a vertikální rasance ustává,
starci kol pódia tiše odcházejí k blízkému krematoriu,
ony krásné dívky z jízdních kol zakryjí své vrásky
a s holí v rukou přijmou místo v tramvaji.
Starci, ženy i nové děti se zakloní k dalekému nebi,
jakoby všichni mysleli na to,
že určitě začnou chladnout dřív, než je zvednou ze země.
Římská noc
Ta římská noc se vždycky vydařila,
a ne-li vždycky,
tedy přinejmenším jednou denně.
Po večeři jsem vyskočili z oken,
rozběhli se úzkými ulicemi plnými vřeštících dětí
na Španělské náměstí,
kam často přijížděly krystalické afekty na mopedech,
sundávaly galoše z módních lakovek,
pláštěnky z módních garderob
a vplouvaly do závětří křišťálových lustrů.
Vešli jsem úzkými uličkami do Španělského náměstí
kam se na bidýlka schodů každou noc
slétaly špinavé haleny z celého Říma,
neupravené vlasy a pochybné příslušnosti z celého světa.
Signál jak policejní siréna odrazil se od fontány,
seskakujeme z bidýlka a běžíme dlouhou nocí všemi směry, na nárožích pohledné děvy míjíme:
auto zastaví — „diecimila nebo víc?“
dohodli se, jedou.
Tady zase někdo jednu vysadí
holka si zbytečně upraví čerstvý účes
a bez pozdravu klátí dál svou kabelku neonovou nocí.
Pak ještě stihnem ukrást meloun
z hromady na chodníku, hodit ho oknem do umývárny
a připravit je tím o pěknou porci,
neprobudit své přátele.
„Ta holka měla na svůj věk dost dlouhý nohy,“
smějeme se, než usneme.
|
