literární časopis založený v roce 1964

Ľubomír Feldek

Přeložil Jiří Žáček

Ukázky jsou z výboru Slovák na Venuši, který vydává k autorovým sedmdesátinám nakladatelství PRIMUS.

Manželství

1

Dlouho jsem přemýšlel o manželství,
ženo má.
Dlouho jsem přemýšlel o tom,
proč Robinson Jeffers nepsal básně
o manželské lásce,
ale o ženě toužící po hřebci,
a proč teprve po smrti Uny
mohl zvolat
— Nejdražší!

A to mi rázem připomíná tečku nad i v jeho podpisu,
která se vznáší až nad druhým en,
jako Měsíc,
když je už anebo ještě za obzorem.

2

Ano, Měsíc a lidská stopa na něm,
to je manželství.

Manželství, lidské dílo,
raketa nepříliš pohodlná,
to krásné vítězství člověka nad přírodou,
s jejíž pomocí vystupuje na měsíční povrch
jak Abelův dým bílý Armstrong,
aby tam sopránově zaslechl,
jak černý bratr Armstrong basově kvílí,
aby pohlédl zpátky
na modrou Kainovu hvězdu,
to krásné vítězství přírody nad člověkem.

Rozdíl

Muž se snaží lež vyplivnout,
ale ona se mu přilepí na patro,
roste mu v ústech,
a když se jí konečně zbaví,
čím dál ji vyplivne,
tím prudčeji se muži ta lež vrátí do úst,
jako by byla na neviditelné gumě,
a muž se jí nikdy nezbaví
a ví už navždy, že to, čeho se nezbavil,
je lež.

Žena vypustí lež zlehýnka,
jako by z úst do větru vypustila bublinu,
a mohla by klidně odejít na opačnou stranu,
ale žena jde za ní
a snaží se ji znova chytit do úst,
poněvadž lež jí uniká
a žena si myslí, že to, co jí uniká,
je pravda.

A pravda zatím chodí
na krásných dlouhých nohách.

Cylindr Michala Jakabčice

Cylindr na hlavu! — a do města se žene,
aby tam potkal bláznivý a zkřehlý
májový vítr provoněný senem,
který se městem protáhl jak píseň uchem jehly.

Ten vítr, který občas zapálí ves od vsi
a žene oheň dál jak zatoulanou ovci;
a v další dědině když čerstvé saze trousí,
děvčata svědí stesk a chlapcům rostou vousy!

A město jako býk ho bere na nároží;
zpívá si v putyce, čistý jak slovo boží,
maluje v noci pokoje, kde nikdo není,
maluje, jako by se sebral bez loučení

a rozběhl se po tančící zemi
hledat svůj vítr voňavý a rusý —
a jenom cylindr se koulí ulicemi
a vychází z něj úplněk a nářek husí.

Vladimír Kompánek pálí své sošky

Vladimír Kompánek sedí u krbu a přikládá
dřevěné hudce a divočáky,
dřevěné veverky a ženy,
i dřevěné turoně —
turoň, to je polotur-poločlověk,
od pasu nahoru zvíře,
od pasu dolů ještě něco horšího...

„Proč to děláš?
Vždyť jsou všichni ti pandrláci dobří!“
„Všichni ne! Dělám to jako v pekle —
pálím ty horší!“

Zdravím tě, Satanáši,
pokračuj ve své užitečné práci! Na světě
pálí ty lepší.

Smrt obyčejného člověka

Smrt génia nikoho nenaplní smutkem.
Je slavný, vše, nač sáhne, se mu daří.
Stačí udělat víc než druzí a líp než druzí,
a tedy také vydělat víc než druzí —
a i když potom propije víc než druzí
a zaplatí druhým víc než druzí,
byl by blázen, kdyby si myslel, že mu to ostatní nakloní.
Ani to se neodpouští!
A když má navíc i dětí víc než druzí,
i ženu lepší než druzí
a leccos jiného lepšího, krásnějšího, většího než druzí,
jeho smrt stěží může někoho naplnit smutkem.
Všecky potěší, že zmizela obluda, která všem překážela.
A i když mnohé potom budou dělat druzí hůř,
mnozí budou rádi, že to dělají právě druzí.
A i když mnohé bude muset dělat víc druhých,
mnozí budou rádi, že to jsou právě ti druzí.
Ach, vždyť i já jsem schopen
těchhle citů, které každý skrývá,
a nikomu to nezazlívám.
Smrt génia zkrátka nikoho nenaplní smutkem.

Ale když umře obyčejný člověk,
který každé ráno vstával do těžké práce,
protože nic lehčího pro něj nebylo,
a po práci pil nejlacinější rum
a málo jedl a jen velmi prostá jídla,
málokdo o něm věděl a kdoví zda vůbec někomu překážel,
je nám do pláče a nechápeme,
proč se říká, že je škoda géniů,
když srdce jasně cítí,
že právě obyčejných lidí je škoda.

Hudba před milováním

Jednou jsi před milováním vešla do zrcadla —
a já jsem čekal, kdy se ke mně vrátíš.
Tys ale v zrcadle vypustila holubičí pohyb
a čekala jsi sama, kdy se ten pohyb vrátí k tobě.
Musel jsem pro něj dojít já.

Jindy jsi vyšla na zahradu,
zády ses opřela o kmen stromu —
a v koruně se roztančily všechny listy.
Pohledem ses dotkla jednoho z těch listů —
celý strom poskočil v kořenech.
Musel jsem se stát stromem.

A jindy ses tak náhle sklonila nad vodou,
až voda prudce odrazila zpátky
tvou tvář jako míč —
sotva ses jí stačila vyhnout!
Já jsem ji musel chytit.

Někdy však si jen lehneš tváří dolů,
takže máš sama sebe užuž na rtech
jako zapomenutou píseň —
a já ji začnu zpívat!

Zpívám a přitom levou rukou uchopím šíji
violy d´amour,
zatímco pravou...

A tvoje pohlaví se probouzí a nastavuje uši,
aby slyšelo,
otvírá oko,
aby vidělo,
tvé pohlaví se usmívá.

Milování v cizí řeči

Tvé pohlaví je květ,
kterým teď myslíš.

Vše, co teď vyslovíš, je pravda.
Těžko však rozumím, mluvíš jako pták.

Hovoříš řečí národa, jenž vyhynul?
Anebo řečí národa, který žije,
jenom já o něm nic nevím?

Ach, kdyby to byl dialekt slovenštiny!
Vždyť každý význam je v té řeči jistě posunutý
a ani slovo umřít nemůže v ní být smutné!

A co když vzdycháš mou
právě se rodící báseň?

Milování před usnutím

Někde se začalo kouřit z domu samotáře
a nastal soumrak.
Milujeme se, zatímco myšlenky nám sem tam pobíhají v hlavách,
jako by se někam chystaly.
Milujeme se sbohem. Milujeme se ospalí.
Nejdřív z tebe odlétá
úsměv — ten motýl, který se dnes večer pářil
s motýlem tvých rtů — ty odlétají za ním.
I tvá vůně odchází vyspat se do růží.
I tvá víčka na droboučkých nožkách
zvolna táhnou do mravenišť noci.
Tvé nehty slyším růst.
Z koutku úst ti vytéká stříbrný potůček: poslední dnešní hlas.
Dvě vlny tvých prsů se vzepjaly a staly se z nich labutě,
jež otevřely sněhobílé perutě
a táhnou (prý do Dánska) postel
i s námi, milujícími se těsně před usnutím.
Je slyšet zlatý kočár.

Ale tvé oči, neposedná dvojčata, ty ještě nespí,
a zatímco se tohle všechno děje,
pod víčky si vyměňují místa
jak slunce s měsícem.

Probouzíme se — a ty jsi zase panna.

Nedělní vláček z Rajeckých Teplic

Z plovárny, kde prorelaxovali dlouhé hodiny,
připravivše konec řízkům, sendvičům i zátkám,
vracejí se Žilinčané, jedinci i rodiny,
ke svým kancelářím, zahrádkám a jatkám.

Svorně stojí, do konzervy vlaku těsně nacpaní,
jako buňky v něžném kolektivním těle —
zítra se zas budou rvát jak vzteklí rafani:
noc je promění zpět v praobyvatele.

Ale i tak ten had, co se plazí letní dolinou,
vláček mezi Rajeckými Teplicemi — Žilinou,
je kometou, která svítí lidstvu pro radost.

To já, chmurně klátící se na poslední plošině,
močím za jízdy v té tklivé podvečerní krajině,
takže vlak má na chviličku krásný zlatý chvost.

Nahá Mášenka a soused

Jarmareční píseň, převelice morální,
v Bratislavě roku 1992 na světlo vydaná

V komunálním bytě v Moskvě
na ulici Ševčenka
ve společné koupelně se
umývala Mášenka.
V umyvadle nahá stála,
mydlila si ramena,
jak Venuše vypadala,
právě z pěny zrozená.

Ta koupelna měla dveře
upravené tajemně —
mléčný nátěr chyběl na skle
metr a půl od země.
Vyškrabaný byl jen kousek
velký jako kopějka —
právě tam se objevilo
živé oko člověka.

Bělmo bylo zakalené
přemnohými stakany
a duhovka zelenkavá,
švidrající do strany.
Mášenka se rozhněvala:
“Ať jsi, kdo jsi, odpal pryč!
Copak je to za nestydu...?
Soused Ivan Iványč!

Vždyť jste starý jako medvěd,
k tomu otec rodiny,
a vy mě tu šmírujete
možná už půl hodiny.
Běžte domů! Já vás žádám,
abyste se zastyděl!
Copak vy jste nahou babu
ještě nikdy neviděl?!“

Iványč jí odpověděl
negalantním proslovem:
„Proč bych tajně očumoval
tvoje tělo? Čert ho vem!
Darmo prsa vystrkuješ,
to mě sotva navnadí.
Koukám, jestli si mým mejdlem
neumýváš pozadí!“

Tato píseň, milá dítka,
co žužláte ještě keks,
poučí vás, že jsou věci
vznešenější nežli sex.
Vyhněte se nemravnosti
normální i orální,
vezměte si příklad ctnosti
z této písně morální.

Vyletíš komínem

Děvčátko usmívá se — tajemnými chodbičkami
hlas z telefonu začal bloudit v něm.
„Kdo volal?“ „On se nepředstavil, mami.“
„A co chtěl?“ „Vyletím prý komínem!“

Za pohádkami se už dávno nikdo neplahočí
po horách jako buditelé v předminulém století.
Pohádka sama jako smrt až do bytu ti vkročí,
tvé číslo vytočí a nečekaně přiletí.

Matka je mrtvá strachy, ale dítě usmívá se,
když v duchu dělá přesně to, čím hrozil neznámý.
Vyletí komínem a s veselými bosorkami v celé kráse
létá si na koštěti pod žlutými hvězdami.

Rozhovor s otcem

V tom slavném roce osmdesát devět
pad komunismus, otče. Zato dnes
vidím, co tehdy tušil jenom vševěd —
že cinkot klíčů šmejdy neodnes.
Majetky jedni čile nakradli si,
druzí si přisvojili cizí zásluhy:
tak z revoluce profitují krysy;
chudáci zbohatli jen o dluhy.
A na vás mukly panstvo dávno kašle.
Nevěší, ale s každým vyjebou.
Ty mastíš karty s Kristem... Stačí mašle,
a rozletím se k nebi za tebou!
„Ať nezabloudíš, až se za mnou vydáš.
Jsme s Kristem v pekle. V nebi — samý Jidáš!

Homo scribens Ľubomír Feldek

„To necvála kôň, to neletí kométa, to nie je guľový blesk, to je guľaté telo básnika Feldeka, letiace zo schôdze výboru na stretnutie s mladými básníkmi, to je večný mladík, večný panic, starý smilník, verný jednej žene, muž bez stopy komplexov a tupých vášní nášho storočia,“ napsal před lety slovenský prozaik Rudolf Sloboda v textu Kentaurus — a já neznám výstižnější portrét Ľubomíra Feldeka, básníka nabitého obrovskou energií a sršícího imaginací, obdařeného kouzlem osobnosti, dobrého kumpána, o němž platí: „Je mu vlastné šíriť radosť.“ Feldek je nepřítel stereotypu a nudy. Umí pobavit přátele, vyprovokovat diskusi, ale také veřejně se vysmát hlupákům a darebákům. Vedle umění získat si řadu přátel zkrátka ovládá rovněž umění nadělat si dav nepřátel; kvůli nim také načas přesídlil do Prahy, jak o tom píše ve Velkém Testamentu.

Ľubomír Feldek vydal deset básnických sbírek, jimiž se zařadil mezi nejoriginálnější slovenské básníky, je však také suverénním esejistou a pozoruhodným dramatikem, stejně jako brilantním překladatelem světové poezie. A bez jeho knížek pro nejmenší by slovenská literatura pro děti zdaleka nebyla tím, čím je. V kontextu slovenské poezie představuje typ básníka lyrického paradoxu, básníka s dobře vyvinutým smyslem pro humor a ironickou reflexi a hlavně s mocným, nepotlačitelným polemickým pudem. Veškerá jeho tvorba je polemikou s konvenčním pohledem na svět, s konvenčním myšlením a s konvenčním způsobem existence. Feldek polemizuje s kdekým, s přáteli i nepřáteli, s erotickou partnerkou i se samotným Bohem, a samozřejmě neváhá polemizovat ani sám se sebou — vždyť „spisovateľ, ktorý nedokáže prekvapiť sám seba, neprekvapí ani ostatných“.

„Od Feldeka sme sa všetci učili — športovému, gentlemanskému spôsobu brania vecí, veľkodušnosti a jašeniu, šarmantnej rozmarnosti, ale i zodpovednosti,“ připomíná o generaci mladší Štefan Moravčík. „Jeho mnohoraká tvorba — poézia, próza, divadlo, preklady — má v sebe niečo jedinečné, spoluvytvára kolosálnú jednotu. Jeho knižky pre deti sú aj preto dobré, že nimi básnik zasahuje už najmladších, aby ich mohol nenápadne, starostlivo viesť až do svojho raja nevídaných možností a prekvapení, k ľudskej znamenitosti, báječnosti. Feldekovi sonet, rozprávka i bábkáč poskytujú krásnu zámienku, aby tak činil stále znova, obrodzujúc pri tom nás i seba samého.“

Až nás letos na podzim Ľubomír Feldek překvapí svými sedmdesátinami, berme to jako dobrý žertík. Vesmír stárne, civilizace stárnou, vědecké teorie stárnou, dokonce i múzy stárnou, ale básníci, ti zrají jako víno. A když už jsem závěrečné slovo započal slovy Rudolfa Slobody, ať má také slovo poslední: „Nuž, kentaur, kto vymyslí krajšie věci ako tvoja šedivá hlava?“

Jiří Žáček,
Jaro 2006