na další stranu
Tereza Šimůnková
Úprk ze Sodomy
Mužimužimužimuži!
Zimuzimuzimu přinášíte!
Jak vlci táhnete sibiří žen
Táhnou vás vichry
ze mě ven
Mužimužimužimuži!
Jazyky jaksmrtjaksmrtjaksmrt!
V hrudi vám syčí vojsko
Čingischána I ty vaše pusy
studí Nedožiju rána
Mužimužimužiženyženy!
Zmrzla jsem když jsem z vás
prchala do noci Na kost kvůli zimě
a na sůl z bezmoci
Bláto popel déšť
Pršíš mi na kůži padáš
jak popel z osvětimi pálíš
jak hryzající vosk třesu se
smýkám sebou uskakuju
znásilněná násilně vzrušená rozmočená
popelem z osvětimi
lubrikační gel sypké paměti
vzkaz stehen-bran: arbeit macht atd.
havran te tu je
mourno a skřípání a vrz vrz vrz
kloveš au au au
tolik se toužím milovat
nastavuju ruce močíš
lučavku
havrani vy
nálezci sprchy již se
osušují
razantními
vývrtkovitými pohyby
hlavou a prdelí
tančí
jakoby od sebe
odhazovali bláto
popel déšť bláto
popel déšť
bláto
Pod tebou
Na každém vlásečku třpytivou
vraždičku pod každým hrnéčkem
olízanou dušičku nad plotnou
se suší řetěz modrejch očí v polívce
se nožky točí skáče chtivě vedle pánve
můj pán smrťák hastrman oždibuje
z mojí pánve tvoje dlaně
co mu podávám
před deseti tisíci lety (lávky paví pera
trčely jak rakve přes jezera) (a lámaly
se pod ráznými kroky pradlen
jak prsty)
lákávali vodníci děvečky na švarné
černé koně
na zrcátka
na kola na hladině
pak je rvali
z opentlenejch hřebčích hřívek
jako chleba
do polívek
za stmívání namáčeli
lžíce do rudé
kaše na rybníce
krmili své rozmočené
paní očima ryb
a lidským masem
jako já se krmím tebou
na dně tebe
zabila jsem
Bizarnosti
Na první pohled! Ale ten
je hloupý! Taková bílá jsi!
A on má dračí zuby. Vykousnul
ze mě slib tvý kráse. Škrtil mě
k tvýmu zadušení. Bral si mě
jak bereš čokla holí. Sípala jsem.
On nepovolil. Byl by mě zabil.
Jako ty. Hubená jak něha,
zamčená jak nebe.
Spí se mnou.
Myslí na tebe.
Dýchá jak štvanec. V mým náručí.
Spí jako vyznání zdušené polštářem.
Do levé tváře mi – těsně vedle ucha –
surově vykous ženské jméno.
Upsal se ti do mě,
Karolino. Byl by mě zabil. Jako ty.
Cizí jak něha, pro lepší jak nebe.
Spím s ním a stále
myslím na tebe.
Bílé víly
Smějí mi do snů
bílé víly? Úzraky!
A užasnění! Já – tolik
ženská -
tolik hadí – nenávidím –
Karoliny oči. Sledují mě
zpod rožků snů. A smějí se,
jak smějí se mi!
Vysoko bradu,
boky napřed. Tak kráčí
ženy. Zauzleny
do klubek kožek
důtek smíchu do pavích oček
do ostychu do zavzdychání do
komédií do prázdna
v smyčce do pokory -
kde jsou ty oči naší Dory?
Nebe je plné bělma,
mé nebe březí šelma, na které si
rajtující víly
s vlasy bělejšími smrti
dorotčinýma rukama zakrývají
důlky po vyloupaných snech.
Drakovina
Matka, dvě dcery, starší
šikmooká: tu znám, zvečera
chodívá po návsi sama
až běda, veselé mládí z pajzlu
hází po ní půllitry, noc
hlínu.Ta mladší dcera,
rovná k zaškrcení,
tu starší na noc přivazuje
k trubkám topení, hadě se matce
plazí z rozkroku, špíno koukej
třídit proso! Vkleče šikmooká
kouká, prsa od popela, znamení
Jehovy či moru, za sestřičku
tahá horkost z ohně. Holek
matka zatím plive v síni. Potratila
by, jen mít více vzteku! Nečistými
prsty víská svůj apatický
klín. Kukačče zevnitř zpívá:
Chci chodit plakat na hrob tvé prvorozené.
Vyraž mi zuby za hrob tvé prvorozené.
Vyraž je sobě. Písk!
Popeluška děvka bídná je jí zima
je jí zima Vkleče tluče
hloupou hlavou do matčina klína
V děloze už na ni píská
drakovina
Stěhovaví ptáci
Stěhovaví ptáci stoj spatný mezi mraky
dole u rybníků rybáři s podběráky
stěhovaví ptáci nabírají směr
svátky s hákem v žábrech mě kopou do žeber
Stěhovaví ptáci zebe to od kotníků
mám saze na prstech úplatek kominíkům
stěhovaví ptáci zima jedním tahem
svátky s kostí v hrdle mrtvolky za výtahem
S nožkou v kroužku krouží vánočním pachem města
šéf letky ježíšek z lineckého těsta
taky ho vypekli vzlykáte ve vaně
do dlaně kreslíš mu ze msty a soucitu
stěhovavé ptáky
a samotu
|
