na další stranu
Marie Šmucarová
***
hrou píšťal vedena
paměť zabloudila na blatech
točte se
jak holky od zedníků
a země vám uchopením ruce sezdá
bledá a uštvaná
prvního večera v roce si přítelkyně
pokrývají hlavu čerstvě trhaným jmelím
setrvávajíce v políbení
ještě se zdá sen o cikánce
která jako paní domu
věštila příchozím z úlomků nedopsaných vět
za zvuku bubínků
jen se točte dál
a netřeba posledního zaúpění dýky
do vzoru z popela
ulehlo jehličí
***
Bože dopřej mi toho vydechnutí
kolik modrých hořců tady prošlo
a stopy
kterými si ještě dokážeme vyprávět
když moje ruce
rozděleny do úmyslu vzpomínání
naše dráždivé hlasy
zázvor anýz a krev
v křečích až k zpěněné zemi
se vzepjaly
to myšlenky se odrolují
z útků pod tvým obočím
a my
v počítání
kam až dopadneme
schytáváme jiskření z konečků prstů
***
mráz zakřiveným kindžálem
podřezává i tu
pustopustou čistou mříž
a hlavu ponořenou
hluboko hluboko
pod oči mé
kde stíny
se řadí do bičíků
zrána
potřásám jabloní
aby k večeru popadala jablka
těšínské těžké krůpěje
a dívka k nespatření
šla
konopné vlasy do půli rozestřené
vítr
vplétal její ňadra do svých prstů
***
chodívalo se k ní
přes paseku a černý oheň
a hosté
mrákotnými závěsy
překrývali sen
o děvčátku s nožem ve vlasech
věříce v dětské umírání
její nohy
hráze spodních vod
vyzváněly sovím poklekáním
a sestřička žen Drávidských
vybíhajíc stejným pohybem
poslouchala za dlouhého večera
oživené praskání ořechů
hebkých jak šafrán šárenský
|
