literární časopis založený v roce 1964

Jiří Žáček

(Výlov rybníka)

Vítr už práská opratěmi
Hladina klesá A na hrázi
v mlze jež hrbí stromy k zemi
slunce jak zloděj obchází

Už voda vře už z těžkých sítí
házejí ryby do sudů
a bříška ryb – ó jak se třpytí
na mělčinách svých osudů!

Už platí svými šupinami
svůj dluh svou smrt svou útěchu
a stejně jako my (v sobě sami)
lapají marně po dechu

(Nocleh v příliš laciném hotýlku)

Hotel – spíš malé předpeklí
kde máš jen přání být zase venku
Očima už tě vysvlékli
tam dole v začouzeném šenku

Pavoučci v koutech pokoje
soukají marnost která děsí
Ó nářky! Berem to co je
a zvykáme si zvykáme si

Špinavé okno do dvora
na dveřích skříně psané vzkazy
Stěny v nichž život okorá
Pokoj kde končí sebevrazi

Sny všech jež tyhle postele
tlačily do zad nás teď ruší
a když tě hladím po těle
za dveřmi cítím cizí uši

(Židovský hřbitov v K.)

Království kopřiv, jež vztekle šlehají
tvá nahá lýtka,
živá víc, než se zde sluší.

Vlhké náhrobky, vyvrácené
věkem a posmrtnými pogromy.
(Kámen umírá dvakrát.)
Tam dole leží ti, co se už uzdravili
ze života, ti, co už znají
moudrost marnosti, jež není
pro živé.

Za hřbitovní zdí,
olízanou sluncem do běla,
škytá motocykl cestou do kopečka,
bzukot much stehuje ticho,
od řeky cinká dívčí smích.

Líbám tě na lýtka sežehlá létem,
(ó sladká svatokrádeži před tlamou věčnosti),
svlékám tě v trávě mezi hroby,

opodál rozpačitě přešlapují naše dva stíny,
naši dvojníci ve smutečním,
kteří přišli předčasně
na náš pohřeb,

na nebi zatím stoupá
bublina luny, tečka za létem.

(publikováno v Divokém víně 2 / 1970)