na další stranu
Oldřich Damborský
LETNÍ NÁLADA
Zavlnily se zlaté vlasy pšenice
mezi nimi věneček vlčích máků
čeho si na tobě cením nejvíce
jsou černomodré perutě ptáků
Ty perutě úžasu létají k výšinám
třebaže pod tebou kalná řeka snů
neunikneme ani hlubokým roklinám
však v sobě duhu zářivých dnů
Vrabci cvrlikají v zelené túji
bílé mráčky se třepetají v modru
říkám že s tebou ničeho nelituji
bosým srdcem dráždím Život kobru..
NOSTALGICKÁ
Za nocí černočerných
kdy árie cvrčků plaší spánek
a kulaťák Měsíc civí mi
do pokoje
slýchám tvůj posměšný smích
myslím na copánek
a vůbec ne na rozbroje
To ještě kalhoty byly do zvonů
smažák stál jedenáct kaček
a do Jugoslávie nás pouštěli
jako na daleký Západ
a vzduch byl plný svěžího ozónu
když vedle tebe jsem kráčel
a každej tvůj vtip skvěle
do nálady zapaď
Fotil jsem tě jako krásnou missku
ruským foťákem Zenitem
třebaže ta role ještě nebyla zavedená
vlnky času už dávno smyly stopy
v písku
ten čas co ukázal se prevítem
a přece nádherná byla ta dnů pěna
na skaliskách totality
Všechny vzpomínky
jsme schovali jako šneka do ulity
srdce
naše sametová
revoluce
BARVIČKY
Modré nebe s bílou oblak klisen
zelená stébla a skřivánčí čirá píseň
Žluté obilí a nachová vlčích máků
hnědá hrud kopaná od vinohradníků
Ještěrka pestrobarevná hřeje se na kameni
přibližuješ se k mým ústům jako ku prameni...
LETNÍ ROMANCE
Plují jeden bílý mrak za druhým
pod nimi v Trkmance zelené řasy
cestou k lásce nemusíme mít pasy
ani maršálskou hůl a jiné zásluhy
Stačí mít srdce otevřené k tvému
v plátěnkách jít cestou neprošlapanou
nedívat se odkud mrazivé vichry vanou
nemít před tvými polibky trému
Maliny tmavnou v žáru slunečním
stébla se před ním obloukem kloní
něha je vlající hříva splašených koní
láska nechce cvaknout lístek zpáteční
PÍSNIČKA
Houhou jdou kobyly jedna za druhou
ty bílé kobyly mraků s lehkostí ptáků
pod nimi smaragdy zelení a hnědí jeleni
okusují šťavnatá stébla a milenci nelení
pomilovat se na mezi touha silná Zambezi
vane proudem a nejde ji hrází Záště zamezit
dychtivá sevření oči otevřené jako při prozření
a pak dychtivé doznívání jako v jeseni
Střílel Amorovou kuší zválená stébla pod moruší
on si zapálil ona plakala že zapomněl co mohl tušit
žena má taky duši bílou jako v dřevě bezinky
nechtěl studnu lásky jen sesbírat něhy rozinky...
|
