Blanka Kovaříková

DVĚ KAPITOLY Z KNÍŽKY PŘÍBĚHY DOMŮ SLAVNÝCH

58/ STĚRAČE STÍRAJÍ!

Divácky nejoblíbenější scénka z filmu autorské dvojice Smoljak – Svěrák z roku 1980 Vrchní, prchni! se odehrává před domem, v němž bydlí Dalibor Vrána (Josef Abrhám) i jeho povedený soused Pařízek (Zdeněk Svěrák). Pařízkovo nablýskané auto stojí před garáží a rodinka na pyšného majitele volá: „Stěrače, stírají, ostřikovače stříkají…“
Činžovní dům, který ve filmu „hrál“ důležitou roli, najdete na rozhraní Žižkova a Vinohrad ve Vozové ulici 4. Koncem šedesátých let v něm bydlel se svou první ženou Naďou chovatel koní a vydavatel literárního časopisu Divoké víno, dnes známý hlavně jako zakladatel babyboxů, Ludvík Hess (1947): „Koupil jsem si tehdy stařičkou modrou aerovku a pokaždé jsme ji roztlačovali z toho prudkého kopce dolů Rajskou zahradou. Zdeněk Svěrák tehdy pracoval poblíž v Dykově ulici 14 (kde se také 29. října 1966 konala zakládající schůze Divadla Járy Cimrmana) jako redaktor Československého rozhlasu a já si dodnes myslím, že mě tu kolikrát viděl, když jel okolo do práce, a že jsem ho možná trochu inspiroval.“ Každopádně Dalibor Vrána se po usednutí do svého velorexu odpichoval nohou a startoval právě z tohoto kopečka…
Ludvík Hess se poprvé ženil v roce 1966 na vršovické radnici jako devatenáctiletý šéfredaktor Divokého vína s ještě mladší autorkou Naďou Stibitzovou. Naďa tehdy pracovala jako pionýrské vedoucí v žižkovské škole a Luděk studoval Fakultu osvěty a novinářství. Po svatbě si novomanželka Luďka nastěhovala do bytu svých rodičů ve Vozové 4 a tím se právě tento dům stal v letech 1966 a 1967 sídlem redakce Divokého vína a místem schůzek básnířek a básníků. Mohli vstupovat do bytu ve čtvrtém patře i za nepřítomnosti novomanželů; nebyl totiž zamčený, stačilo strčit do dveří…
Jak popisuje Hess, „v bytě nebyl velký pořádek už v době, kdy jsme jej začali s Naďou obývat. Její otec místnosti zaplnil rozhlasovou technikou a nejrůznějšími archiváliemi, které návštěvníci zdolávali doslova jako překážkovou dráhu. Vyklidil jsem s Naďou jeden pokoj, jenž nám pak sloužil jako redakce, fotografický ateliér i ložnice — nejen pro nás, ale i pro naše tři psy. Postupně jsme si pořídili boxerku Creu, afgánského chrta Corvuse a bernardýna Mojše. Jméno dostal podle tehdejšího izraelského ministra obrany či války Moše Dajána, jehož fotografii na plakátě jsme měli přišpendlenou na dveřích koupelny. Plakát nám daroval berlínský student Peter Goebel, s nímž jsem se seznámil při práci ve Svazu vysokoškolského studentstva. Podnikavý mladý Němec měl Prahu jako odrazový můstek ke svým aktivitám ve východní Evropě – politickým i obchodním. Podnikat se v tu dobu dalo v Praze ledacos.
S Naďou jsme tehdy třeli bídu s nouzí. Ve dnech či týdnech největší nouze jsme se najedli za padesátikorunu týdně. K večeři bývala hrachová polívka z kostky. Ano z kostky, nikoli z pytlíku, a kostka stála korunu dvacet. K tomu čtvrtka chleba za šedesát halířů, nemýlím-li se. V neděli jsme si podstrojovali. Jedli jsme už v poledne, na svátečním stole byla obvykle sekaná svíčková s kolínky. Nejlevnější konzerva — stála pět dvacet. Nebo oblíbené, velmi oblíbené, bylo hovězí na divoko. Ovšem tahle konzerva byla o korunu dražší. Někdy jsme si dopřáli šťouchané brambory s cibulí, hodně pepře a soli…
Největší chudoba se občas vystřídala s relativním bohatstvím. Současně s vydáváním Divokého vína jsme totiž provozovali jakousi reklamní agenturu. Tiskli jsme propagační letáky zaplněné tak zvanými inzeráty, jež jsme vkládali do spřáteleného časopisu Vlasta. Měli jsme náborového pracovníka – důchodce pana Strnada (Hess ho ovšem ve svých vzpomínkách mylně uvádí jako Skřivana), jenž bydlel v přízemí domu. Ze získaných zakázek jsem mu proplácel patnáctiprocentní provizi. Pan Strnad navíc skládal básně a psala je i jeho milenka Miloslava Schelingerová-Paurová.“
Zmíněná milenka Miloslava Schelingerová-Paurová je maminka zpěváka Jiřího Schelingera a jeho bratra Milana, o nichž píšu v kapitole o Nuslích. Milan Schelinger mi Hessovu vzpomínku potvrdil s tím, že maminka, která tam s panem Strnadem nějaký čas bydlela, skutečně psala poezii a v roce 1968 její verše provázely snímky fotografa Švába na výstavě v tehdejším Domě kubánské kultury.
Luděk Hess se byl po letech na dům svého mládí podívat: „Zastavil jsem auto nad prudkým kopcem na rohu ulice Vozová a U Rajské zahrady a s foťákem v ruce se šel podívat, jestli dům ve Vozové 4 ještě stojí. A je stejný, jako býval v těch památných letech 1966 a 1967. A tak si vzpomínám, že jsem Naďu rád fotil, měl jsem praktiku se zamontovaným expozimetrem a do ní dával východoněmecký film ORWO 400 ASA, tenkrát se mu říkalo sedmadvacítka. Čím zrnitější, tím módnější. Dneska držím v ruce Nikon a už do něj nedávám film, ale malinkou kartičku a kolik ASA chci, to si namačkám čudlíkem. Začal jsem tedy ten dům fotit na výšku, jako jsem to dělával v mládí, kdy jsem měl rád fotky na výšku, ale pak jsem couvnul kousek dozadu a fotil dům na šířku, jak to mám rád teď, když už dávno nejsem mladý. A dával jsem si pozor, aby balkónek ve čtvrtém patře byl v levém horním rohu fotky, ale jen tak na krajíčku, trochu uříznutý. Nerad jsem na balkónek chodil, nemám rád výšky. A taky se k balkónu špatně šlo, protože pokoj byl zaplněný nábytkem a krámy do stropu. Spávala v něm Nadi nemocná maminka, než umřela na rakovinu, tatínek spal v kuchyni, protože se bál, aby ho nenakazila. Vlastně jsem ho viděl jen jednou, protože do bytu skoro nechodil. Asi se tam sám bál. Vešel jsem tenkrát do kuchyně a viděl ho spícího na gauči. A vidíte, pamatuju si to dodnes. Ruku měl položenou přes hlavu na čele… Jmenoval se Vladimír Stibitz, býval technikem v rozhlase a vysílal prý v květnu roku 1945 z věže kostela církve československé husitské na Vinohradech.“

69/ KDE SE USADIL BLUDNÝ AHASVER?

Ulici Pod Vyšehradem mnoho lidí nezná. Snad jen ti, kteří někdy zavítají na bohoslužbu do kostelíka sv. Michaela Archanděla s památnou dřevěnou zvonicí ze 17. století. Dodnes se v ní rozeznívá historický zvon, ulitý v roce 1482, k němuž byly v roce 1993 pořízeny dva nové zvony – Michael a Jan Nepomucký. Sem chodila ráda Marie Rosůlková se svým bratrem, ostatně bydleli nedaleko na Rašínově nábřeží. Tato stará cesta se do roku 1947 nazývala Vyšehradská, protože byla nejkratší spojnicí mezi starým Podolím a Vyšehradem. Snad nikde jinde by nemohl stát zdánlivě malebný domek, zvaný katovna, do nějž někteří autoři historických románů umístili kata Mydláře. Ve skutečnosti je ale o 150 let mladší než legendární kat i jeho meč, jímž stínal hlavy českých stavů. Mohl tu však bydlet vyšehradský kat, který prováděl své řemeslo na nedalekém kopci zvaném Slepičárna. Vpravo v ulici stojí nový obytný dům z roku 2007 a za ním dům se schůdky, v němž bývala po desetiletí hospoda. Nezapomenu, jak nám, celé skupině dětí, když jsme se s družinou vraceli v parném červnovém dni roku 1970 žízniví z vycházky na Vyšehrad, dali zadarmo vodu se šťávou… Dlouho jsem vůbec netušila, že hned vedle, ve zdánlivě nenápadném domě číslo 20/69 bývalo pěkně rušno. Inspiraci tu hledaly a bujaré večírky pořádaly osobnosti ze všech možných uměleckých oborů. Jedna z nich zde naštěstí dodnes žije a může poskytnout autentické svědectví. Je to fotograf Pavel Hudec Ahasver (*1941), jenž si své umělecké jméno zvolil proto, že hodně cestoval a z rodného Kysaku na východním Slovensku se „probloudil“ až sem, do Hanzlberku. Ano, právě tak se říká domu, který byl v šedesátých letech pravděpodobně prvním pražským squatem či uměleckou kolonií, kde se v tu dobu žilo na způsob hnutí hippies. Jeho prvním obyvatelem byl rekvizitář Vinohradského divadla Leoš Hanzel, odtud pojem Hanzlberk. Černobílé Ahasverovy fotografie zvěčnily okamžiky, kterým bychom snad jinak jen stěží uvěřili. Na jednom z nich je vidět vysoké čelo spisovatele Bohumila Hrabala, jenž sedí s hloučkem naslouchajících těsně u kamen zřejmě proto, že jinak by v místnosti umrzli, a na zdi za nimi jsou nápisy „Dada neznamená nic“ a „Dadaisté nechtějí ničeho“. Je tedy zřejmé, o čem diskutovali. Na jiné fotografii se ovíněný mim Boris Hybner pokouší na dvorku Hanzlberku létat. Tady se rodily jeho a Turbovy happeningy a pantomimické kreace poté, co odešel od Ladislava Fialky z Divadla Na zábradlí. Na snímku nazvaném Vánoce u Ahasvera sedí slovenský spisovatel Dominik Tatarka s fotografem a jeho rodinou u vánočního stromku. Tatarku prý tehdy přivezl Václav Havel a pobyl u nich jen chvíli. Na Hanzlberku vznikla spousta Ahasverových fotografií, zátiší i aktů. Pro svérázného fotografa to bylo podobně významné místo jako pro Josefa Sudka jeho ateliér na Újezdě.
„Rád bych, aby byla na domě umístěna pamětní deska se jmény osobností, které s ním byly nějak spojené. Bylo jich nejméně padesát. Jen nevím, jestli se vůbec na jednu desku vejdou,“ začíná své vyprávění Ahasver. „Když jsem na Hanzlberk v roce 1965 přišel, už tu žil Boris Hybner a Ctibor Turba. Ale ten dům nebyl úplně opuštěný, měl majitelku, nějakou paní Voglovou a té jsem platil 15 korun měsíčně za nájem. Kdysi to byla přepřahací stanice, zájezdní hostinec. Dodnes ho připomínají zachovalé klenby. O možnosti tady bydlet mi řekl fotograf Honza Reich, který v tu dobu právě někam odjížděl a nabídl mi svou místnost v přízemí, kde byl jeden starý divan, na kterém se nedalo ani ležet, a stůl s šuplíky, kam mi lezly myši na jídlo. Chytal jsem je rukavicí…Později jsem se přestěhoval do prvního patra a vybudoval jsem si tu dokonce i balkónek.“
Pavel Hudec Ahasver měl už během studií na FAMU svou první výstavu v Nekázance, kterou mu zahajoval Bohumil Hrabal. Jeho fotografie okouzlily celou generaci básníků a výtvarníků, sdružujících se tehdy kolem Divokého vína, literárního časopisu šedesátých let. Jeho šéfredaktor Ludvík Hess k tomu říká: „Čtenáři byli poděšeni Ahasverovými fotografiemi nahých dědečků a babiček pořízenými v márnici či vzrušeni svlečenými slovenskými Cikánkami. Zírali na obrovské břicho a mateřským mlékem přetékající prsy těhotné ženy či byli milostně dotčeni dívčími akty v secesních draperiích. Udivila nás babička s kopretinami. Byla to Pavlova skutečná slovenská babička a zemřela brzy potom, co jí vnuk - fotograf - zajistil nesmrtelnost.“
Na Hanzlberku tehdy žil kromě Ahasvera a mima Borise Hybnera ještě fotograf Ivo Gil, grafička Ivana Pavlová, grafik Ivo Pošmourný, sochař Bohouš Zemánek, režisér Eduard Sedlář a příležitostné přístřeší poskytl dalším mladým umělcům, kteří zrovna neměli kde složit hlavu, a nevadilo jim, jak divoce se tady žije. Alkohol i fantazie tu tekly proudem…Boris Hybner si musel zdejší lokalitu hodně oblíbit, protože se na další řadu let usadil jen o kousek výš, v ulici Na Topolce 3/1346.
Na jednom z Ahasverovýh aktů figuruje i Lea Vivot, dnes známá sochařka (určitě si vybavíte její bronzové sochy lidí na lavičkách, jimiž jakoby si připomínala dobu, kdy se potulovala po pražských parcích), původním jménem Drahomíra Hekelová, když si přivydělávala jako model na AMU. „Na Hanzlberku se zastavil i americký básník Allen Ginsberg při své návštěvě v Praze v roce 1965, když byl prohlášen králem majálesu. Prošel tu Karel Kryl, Zdeněk Rytíř, Jeňýk Pacák, Vlado Milunič, Pavel Sedláček, dokonce i Zdeněk Svěrák… Někdo přišel za Hybnerem, jiný tu měl ateliér, další jen přespal nebo jen tak pobyl.“ V roce 1974 se Ahasverovi na Hanzlberku narodila dcera Dita, která dnes prodává jeho legendární fotografie v útulném krámku se starožitnostmi a uměleckými předměty v Prokopské ulici 3/625 na Malé Straně. Obchůdek se jmenuje příznačně Ahasver. I tady potkáte bludného fotografa, pokud se zrovna nevydal na dlouhou procházku po vyšehradských šancích.