literární časopis založený v roce 1964

Martin Patřičný

KONEC STARÝCH (LITERÁRNÍCH) ČASŮ.

Říkal jsem si, že ten název nelze použít, protože ho použil už Vladislav Vančura pro knihu a po něm ještě tým, který dělal film…
Jenže – proč?
Každý den přece končí nějaké staré časy, každý den visí někde plakát – Dnes naposled. A kromě toho – že to někdo použil – na to už si dneska nehrajeme, že?
Čekalo se, že knihu zlikviduje televize, promění ji čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale nestalo se tak.
Co se stalo?
1. Knih je příliš mnoho. Všichni píšou a těch píšících bude za chvíli víc než těch co čtou.
2. Velcí hráči, to myslím nakladatelé, distributi a knihkupci se spojují do čím dál větších celků, prý je to dobré pro lidi…
Víte někdo, co to je tzv. zalistování? To jsou peníze, poplatek, který platí výrobce obchodním řetězcům za to, že v nich vůbec smí být, že oni ve svých obchodech jejich zboží umístí na dobré místo, do výše zraku. Takže řetězce inkasují nejen marži, nejen podíl na zisku, inkasují i za to, že to – které zboží vystaví. Chytré, viďte? Geniální, pochvalují si akcionáři řetězců. Takže výrobce cáluje ještě dřív, než cokoliv vydělal.
No a to zalistování už tak funguje i v knihách, v řetězcích knihkupeckých – vždyť kniha je také prý jen zboží…už jsou na vystavování oficiální ceníky. Nikdo nepozná, jestli je kniha dobrá nebo špatná, proč taky. Kritika už dávno neexistuje a těch pár lidí co o psaní a literatuře něco vědí, si to řeknou mezi sebou. Ale na těch nezáleží, kdepak, těch je jen hrstka, drobínek.
Co se například jen paní Alenka R. nasnažila, aby sjednotila menší knihkupce! – „Když se nedohodnete, ti velcí vás slupnou jak malinu“ – říkala jim a už je to tady. Jestli ještě najdete knihkupce s vlastním názorem, kterému jeho knihkupectví odpovídá, pozlaťte ho. Jiní malí či menší zase zakládají spolky, ale většinou jen ti, co spolu mluví, jiné prý k sobě nepustí. Snad zůstanou na chvíli ještě alespoň antikváři, snad.
Příliš mnoho knih, nesnesitelné množství psaní a řetězce s jediným měřítkem úspěchu,(zisk),to jsou důležité příčiny konce starých časů v knihách.
Ale ne, není to ještě to hlavní, nejdůležitější.
3. Hlavní je, že vyhrály ženy. A nejde a nešlo o zápolení v hokeji či tenisu, ani o vítězství. Daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím i víc žen píše.
Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži – krom obchodníků – se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu.
Co všechno se muselo stát a stalo od tých čias, kdy muži psali skoro všechny knihy a psali i všechny ženské postavy, to ponechám k zodpovězení jiným. Mám k tomu jen pár poznámekpod článkem.
Literatura, královna, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“.
No, teď tedy svléká brnění a obléká košilku a sukni.
Proměna literatury začíná.
Co přinese, bůh suď.
Nebo spíš bohyně?

Konec článku

NĚKOLIK POZNÁMEK K TÉMATU:

Napadlo mě - co když umění není nekonečné? Co když umění má hranice? Co když umění je jako nějaká obří nádoba, která má stanovený- myšlený?objem? Co když ten objem byl už naplněn a teď jsou ti co nemají načteno znovu okouzleni „novými“ (a úžasnými) starými ariely či azurity, co se stanou bestsellery už v roce vydání! Co se s nimi stane za rok? Inu, za rok, to už budou legendou! Nebo v propadlišti. Přitom některé i počítačem psané knihy jsou díky finančním injekcím do propagace bestsellery opravdu.
Za onoho času platilo jako určité ocenění „mít načteno“. Sečtělost platila a patřila ke všeobecnému vzdělání, k základním znalostem. Něco jako že elektřina může být nebezpečná, i když není vidět, že auta jezdí na benzín, cukrovka roste na poli a v zimě může i napadnout sníh.
O míře sečtělosti se diskutovalo a některé žánry z ní byly vyloučeny.
Tak by mě zajímalo, co je dnes místo toho. Té sečtělosti.


Když píšu o konci tvorby, zejména psaní, pak začátky toho konce jsou možná někde v Americe 19.stol. Ano, v té „svobodné“ zemi začalo sešněrovávání autorů jakousi nepsanou dohodou majitelů a redaktorů „magazínů“, časopisů, jak o tom podrobně píše Jack London v knize Martin Eden. Kam to glajchšaltování dospělo dokládá kniha R. Ruarka – Medojedky, kde je ono vynucování pravidel představováno jako cosi pozitivního…Skutečným machrem na spolupráci s těmi nejbohatšímibyl A.Hailey, ale to sem nepatří.Potom se beletrie rozdělila na žánry (thriller, detektivní) a každý z nich si stanovil pravidla a vedlo to až tak daleko, že první dáma detektivky, Agáta Christie musela být vyloučena z „klubu“, neboť porušila jedno z „pravidel“ Jaké? Inu – vrahem nesmí být detektiv sám. Josef Škvorecký si z toho dělal srandu a na každé „ pravidlo“ napsal detektivku – porušení. (Hříchy pro pátera Knoxe).
Dnes, kdy dvacetiletí píáři koučují a mentorují a na vysoké škole se studuje jak napsat titulek, tvůrčí psaní je učební předmět, uvažuju si hezky u sklenky vína o drzosti těch, kdo píší osnovy a směju se, protože drzé čelo lepší než poplužní dvůr a nevadí, že poplužní dvůr už není a neví se co to bylo, vždyť ani já to přesně nevím.
Ale samozřejmě že televize sebrala knihám jejich obrovskou a kromě radia neohrozitelnou popularitu, sledovanost, chcete.li Jenže – on si to už jen málokdo pamatuje u nás a za oceánem, kde byla televize dřív ještě míň. V zemích, kde vládly diktatury ještě sláva knih nějakou dobu fungovala, uměle, v uzavřeném systému společnosti.
Končí i překladatelé, je tu nejpřesnější internetový překladatel na světě a vůbec – je jen otázka času, kdy angličtina nahradí esperanto a konečně – sbohem, Babylone, zmatení jazyků!
O co jsme těmi řetězci, obchoďáky apod. jako lidi přišli? O rozmanitost, různorodost. Rozmanitost je drahá, tvrdí franšízy. Zvláštní je, že přírodě se to ještě nedoneslo.
Ať chceme nebo ne, umění už bylo. A ten konec (psaní) byl nenápadný – začalo to striktním psaním na objednávku po cca šedesátých letech kdy „experimentování propadli i solidní autoři a nastalo vystřízlivění a návrat k tomu starému dobrému a k ohledům na čtenáře. Ohled na čtenáře, sdělnost, probírám jinde. ale učit se psát ve škole, je to dobré?Není?Autor, zvl. mladý, je tu od toho, aby dělal chyby. A z těch chyb on i další se učil…Ale třeba to tak probírají.
Pro malé země je tu ještě další průser – ve jménu ekonomiky a to se zvláště týká kultury se může zahltit knižní, hudební a další trh světovou produkcí a na místní autory už pak nezbývá ani místo ani zájem…možná, ale hlavně – díla autorů z malých zemí se nedostanou ven. Na tom by někdo musel mít zájem.
Další poznámky k tématu – a že jich je! na vyžádání.