Václav Teslík

NEZBÝVÁ NEŽ SE SMÁT


Před domem číslo 4 ve Vozové ulici na pražských Vinohradech, kde jsme s Naďou žili v roce 1966 až 1968.

PROLOG

Objev klid – a zkus ho chvilku mýt
umytý klid – v pokoji klidu mít
je žít
stále o tom zvládám dlouze snít

I.

Pole holé přišla zima
náhle vnímám horko ve mně
tváří v horku jež jde ze mě
obrací se ke mně rýma:
lepší než být polem země
v zimě je mít za ušima
v cimru vejít topit levně
přitápět jen – citům Země

Venku kapky ve tmě z dáli
pod lampou zde mrtvý stůl
zato hlava má dvě uši
kapky venku poklid ruší
tady lampy – svítí půl
žárovky snad popraskaly?
necítím už žádný žár!
spíš – já bdím jsme starý pár

Pamatuji statné koně
těžké kroky tažné síly
na kozlíku opilec…
že bychom ho vyrušili?
– dneska je z něj umrlec
za hřbitovem straší víly
nebo krade kytky pro ně
z hrobů – ještě plné síly

Vichr řídí hbitý vůz
lampy odhazují světlo
do náruče kaluží
kolo nelítostně vmetlo
vodní příval na kůži
stínu který někam spěchá
zbylo po něm: a tě pic!
i titěrný světla hic
kaluži naivka nechá

Jezdíval jsem na kole
a potkával vážné vůně
nejsilnější dalo plato
silnější než božolé
vodní láska čpěla z tůně
z plata páchl kravský hnůj
mouchy brala zralá vůně
byly dvě a tak šly na to
vykřikla jsi zbožně: fuj!
– no má milá celkem vzato
hnůj je známý přítel půdy
přivoň k prsti – cítíš rudy?
cítíš? – to v ní voní zlato

II.

Pod listem ticho ztuhlý brouk
zvědavým okem na ně kouk
čas lenoch – mívá dlouhou chvíli
tichý pád hvězdy rozsvítily
na zvlhlém listu tlela noc
tu vítr zavál o pomoc:
– že opadává z ticha lak
že z dlouhé chvíle trefil šlak
ve chvilce samu dlouhou chvíli
v té chvíli zjistili že šílí
krajina ihned po ránu
slunce nalilo do džbánu
všichni jsme nenasytně pili
jak muslim texty z Koránu
vtom pramen živé jarní síly

Na kraji střechy sedí mrak
v něm holub líbá holubici
a v dálce slunce pod čepicí
oblaku skrývá horkou hlavu
až dolů slyším silný žár:
hleď mezi mraky pevný svár!
tím oznamuji velkou slávu
– nezbývá než říct: je to tak
když slunce temné mraky sváří
(no snad ho nikdo neudá)
je rozpálené do ruda
že marně skrývá svoje stáří

Ve vzduchu vážka bez váhy
v beztížném stavu jen tak visí
svět lehčí je hned o šest tun
a vánku nejde na rozum
proč beztíže má jemné rysy?
– to s gravitací kompromisy
(šeptají moje úvahy)
zajisté vážka uzavřela
úmluvu o beztíži těla
krásná vteřina oněmělá
dala mi štempla do pasu
kráčím beztíží úžasu
– cítím se záhy bez váhy

Ze třpytu ranní pavučiny
vyháním stéblem pavouky
ale když vkročím do houštiny
v sítích nalézám padouchy
a nejhorší je že já sám
zle pavučinou omotán
na padoucha se podobám
– však nevědom si žádné viny
prudce rukama zamáchám
pak vzpomenu si na své činy
ranní a pocítím strach z viny
hrůzou mi v mysli vzniká plán
že zapřu vše – byť budu sám

Tak prohlížím si v kapce rysy
krajiny i svůj obličej
žár slunce jak si v klidu visí
v tom malém vodním zrcadle
paprsky vroucí vychladlé
tancují i v mém pohledu
a křičí z dálky na mne: – hej!
nech kapce chvilku obličej
a s ním i malý kousek štěstí
s úsměvem v mírném pohledu
až mráz rozkvete u rozcestí
pak dej ho klidně ku ledu

III.

Sen posadil mne pod měsíc
u hráze malého rybníka
tma skryla jemně jeho špínu
i zestárlého vodníka
na vrbě seděl v hustém dýmu
– to když si z fajfky zabafal
světlušky svítily mu trochu
až byl vidět i mírně líc
šera i pravdy v každém šprochu
na hrázi dlouho někdo stál
pak odešel a nikdo neví
co vlastně chtěl snad naslouchal
zda od zrna se dělí plevy

A zase větry lámou stromy
občas i střecha uletí
a nikdo jiný víš jen to my
se potloukáme bez dětí
po světě se svou závětí
že světu všechno odkážeme
a pak půjdem na onen svět
bez výčitek a ponětí
že nemáme nic všechno chceme
má drahá řekni: co je ti?
– smrt mlčí jen se smutně divá
že v řadě já jsem poslední
a po mně nikdo odpočívá
v předtuše zlé že i jí zbývá
tím pádem – pár posledních dní

Brýle tu jenom tak – leží
v okamžiku v něm žádné oko
nesvírá pevnost otěží
nedrží směr i jen na oko
leží tu delší dobu již
a prach i jemná pavučina
utvářejí pavoukům spíž
a minulosti zašlou skrýš
skrytou přítomnost marných chvil
vnímáš že se tu oběsil
ve chvíli – kdy jsi ztratil syna

Chci v sobě chovat plíseň chmury
a vůbec se mi nedaří
ještěže venku blízko nuly
je vlhko v šeru sladce tulí
se k lednu s plísní na tváři
však mé myšlenky spočinuly
v pocitu vlahém že tu jsem
v té malé zemi kde je klid
před lesem – a ba i za lesem
že se tu i ta plíseň tulí
ku chvále: dobře že zde jsem

A táhnu uhel z uhláku
pak prohlížím se v černi v sazi
v ní samo peklo rádo sází
na barvy skryté temnoty
v chechtání polních strašáků
– jakoby psáno z historie
pravěku v něm zlé poselství
že ne vždy každý život žije
s nadějí v družném manželství
až když se trochu zaposlouchá
do hlasu vlastní temnoty
pozná se v bzukotu co moucha
k úletům plná ochoty

Jsem obyčejný smrtelník
a nosím kytky na svůj hrob
leží zde předci i můj syn
a každý z nich je z jiných dob
však dobře že jsem kostelník
v kostele tiším mnohé z vin
předků i svých – i co měl syn
modlitbou kterou neznal Job

IV.

Na potoce dnes rostou šípky
dřív rostly statné topoly
proč nikoho to nebolí
že přibývají pestré slívky?
špendlíky řekni – neboli
ovoce z rodu Prunus mladé
a kolem hejna stehlíků
i hloh či javor ba i dub
sháním bednáře vidím sud
vtom ve mně mizí všechen stud
už cítím že se ke mně krade
vůně lákavá pálenky
v té vůni hynou milenky
a jiné věci druhořadé
ba nevzniká nám žádná škoda
jen se v kraj vrací nadúroda

Z kostela padaj šindele
nad cestou padnou jasany
lýkohub hlodá ba i krasci
a kostel hubí špatní správci
a lidské duše zšeřelé
když hrají si na velké pány
jsou plodné jako staré panny
ty nebývají veselé
a místo činu rády žvaní
a vítr se dal do fňukání
až praská vazba v kostele
a otřásá se v sanktusníku
kde hlodá parta tesaříků
a všude samá inflace
i hospody jsou bez práce
a panny brání jeho stání
takže se mnoho nestaví
a nemrzne jako když praští
vyskytují se záplavy
nenávisti a silné zášti
však jsou i duše veselé
byť řeší právě exekuci
jsou šťastné jako páni kluci
že nemají? jen když se slaví
nadšeně holé prdele

A mládí sní o revoluci
však já jsem už zestárlý kmet
takže mne nelákají kluci
na ústech mír a v srdci jed
stále mne zajímají pulci
a láska hravá z rákosí
– v něm skrývají se vodní víly
jsou nahé a má touha šílí
a podvlíkačky nenosí
či rozběhnu se za motýly
však končím záhy v rozběhu
popadám dech poněkud stěží
na dálkách už mi nezáleží
– už nevyhlížím žádné značky
jen spánek dlouhý s posměváčky
sny – s jejich spoustou příběhů
v těch ještě svlékám podvlíkačky

Už přežráno jest covidu
tedy zpráv v hloupé televizi
ať všichni mudrcové zmizí
vždyť já do hoven taky jdu
– pánové jdeme do hoven
říkával kdysi v jedné krčmě
hostinský jménem Šimurda
když vyháněl nás mladé učně
– ba měli jsme už přebráno
Šimurda myslil na ráno
a vysvětlil vše krátce stručně
že prostě všechno má svůj čas
vůně i smrádek a v něm ras

Stále se něco děje
a v ději s puncem beznaděje
si blázni mocní libují
a kdo si myslí že se směje
naději blázna tomu zle je
když motýli se milují
– vajíčka kladou na rub listů
a vajíčka včas praskají
jakoby kouzlem alchymistů
tu dlaně vánků tleskají
a list se náhle strachy chvěje
v běžném pocitu z beznaděje
a mocní do něj kousají

Do tváře tmavé oranice
zvolna se vpíjí vlhký sníh
jak alkohol do jater strýce
a později – do jater mých
pozvolna vpíjí se a vstřebá
a jindy žmoulá třeba chleba
když v koloběhu vody světem
začne kolovat v srdci dětem
či s alkoholem po lahvích
snaží se ukrýt v šeru spíží
kde šmátrá ruka jež se blíží
se stínem který tají dech
než někdo křikne: jen ji nech!

Někdy si do mne hrábne hnátem
sám ďábel já to dobře vím
rád ukrývá si v slůvku svatém
myšlenku: – pojď půjdeme s ním
a duše moje potom žije
v oleji dávno vyjetém
píst dře v černi melancholie
živené mrtvým dítětem
a život zašeptá: – zde visel
na trámu kde dřív viseli
zabití vepři po sobotě
dlouho přes celou neděli

EPILOG

Světlo je velmi naléhavé
a nedá ani chvilku spát
parsek za paprskem plave
mou myslí a myšlenky plavé
se objevují akorát
a kde je tma tak co ji zbývá?
vždyť tmu mám vážně velmi rád!
no to je svět už i tmu skrývá
a mně nezbývá – než se smát

DEZERT

Rád snídám pohankovou kaši
i s hrstí vlašských ořechů
copak by tomu řekli naši?
otec by zíral bez dechu
a zmíral za mne v utrpení
no nedivte se je to tak
nesdílel nikdy pochopení
pro stravu která k jídlu není
říkával: je to jak petrák
– to koukali jsme na klobásy
ve špajzce chvilku visely
pak zmizely vám za chviličku
a že jich bylo myslím dvacet
no nechci se již k tomu vracet
sežrali jsme je v neděli
a když je máma v pondělí
hledala slyším její křik
– však všechno už je promlčeno
dávno už umřel i hrobník
po rodičích mi zbylo jméno