Štěpán Lacina

Čtyři básně:


Na židovském hřbitově.

PRVNÍ BÁSEŇ


Jarní jsou momenty – játra vyťatý
větřík se prohání po omrzlejch dnech -
že včera bylo teplo – dneska je mráz

Že včera se samo psalo?
Že včeras´moh aspoň na pár chvil ven…
v ulitě zalitej – litry a litry krve

kbelíkem vylejvat jak slova
co lezou ti na mysl
občas se srazí krev:

opatrně síťkou naber ji
a laskavě jímej:
to je ta báseň

někdy je první
někdy poslední
a až se odmlčím:

zbydou tu strupy
co snaživci odškrábnou
lžicí listu lžicí co zbyla jim

PRAŽSKÝ MATKY

Po očku, po očku od skluzavky
očumuju pražský matky
už jednou dobytý pevnosti
kde generál frčky má slepený krví a pachem…

Očumuju pražský matky
touže lízat jejich těla sladký
pod šaty hebký nohy se mihnou
a srpeček černýho prádla rozsvítí stín…
A pak už je večer: vracím se z milostnejch avantýr
abych tě mohl celou noc líbat

líbat tě matko mých dětí uprostřed plín

VENUŠI Z PÍSKOVIŠTĚ

A jaký to je?
Bejt královnou krásy dětskýho hřiště -
jen pro tohle odpoledne, jen pro tenhle moment…

Divoká šelma co kmitá nohama gepardů
a svádí a svádí
a pár let už stejně je vdaná…

A jaký to je?
Bejt na vrcholu potravního řetězce
v hlučný krajině žlutejch punčoch...

NÁVRATY

Vracet se proti proudu odeznělejch let -
a cesta je vždycky delší a delší…
vracet se k básním vracet se zpět…

Brlení ticha je na konci plavby
jen liány stínu jen zmrazky slz
jen vydloublý oči vyschlý žárem času

A rád se tam schováš – stará sláva ta
zaschlýho sklivce omrzlin bolesti
je poslední zašitá rozpadlá tvrz

A sedě tam – tichej sebedrás
než serve se zdivo chatrný…
čeká se: než rozvodní se čas...