Petr Fleischmann

STAŠA

K 100. narozeninám fotografky a autorky pamětí Staši Fleischmannové

„Hlavně, že má rád maminku,“ utěšovala paní Roubíčková paní Kohnovou, která si ji stěžovala, že její malý Izák trpí oidipovským komplexem. Fakt je, že od dob, kdy na nás Freud s tímhle komplexem vyrukoval, je pro syny značně obtížnější opěvovat vlastní matky. Pohled, který na ně vrhají, je nyní systematicky podezříván z toho, že je deformován jakýmsi skrytým pudem. Já jsem se nicméně rozhodl tuto složitost ignorovat a vzdát vřelý hold té své, Staši Fleischmannové, ženě, dle mého názoru obdivuhodné i z jiného než synovského hlediska. Rozhodl jsem se tak už v roce 2013, když jsem psal úvod k jejím pamětem vyšlým v nakladatelství Torst pod titulem „Vrstvami“ *), z nějž pocházejí následující tu a tam pozměněné či doplněné úryvky. Ještě menší problém mně to činí dnes, kdy slaví své neuvěřitelné 100. narozeniny! Vždyť vzhledem k svému věku a zejména vzhledem k tomu, co si v průběhu oněch minulých 100 let prožila, už není pouze něčí matkou. Stává se tak trochu svědkem a zároveň součástí nemalého kusu moderních dějin a tím pádem jakousi pramátí nás všech.

Ve svém francouzsky psaném románu o mystériích českého osudu **) můj otec,
Ivo Fleischmann, o matce svého románového hrdiny píše, že „žila, krásná, nevědomá století“. Má matka žije, též krásná, ale na rozdíl od té otcovy literární o ní nelze říct, že by snad nechápala epochu, do níž se narodila a kterou jí bylo dáno žít. Dlouhověkost, již dostala do vínku, jí poskytla vzácnou a ne nutně záviděníhodnou možnost prožít si stovku hrůzami i nadějemi naplněných let a zároveň dostatečný odstup, jenž jí dovoluje podávat o této závratně dlouhé době svědectví tak říkajíc z první ruky. Toto svědectví může být pro někoho překvapivé a nezapadá nutně do tak či onak zabarvených ideologických klišé, jichž k interpretaci různých aspektů dějin 20. století občas používají ctižádostiví publicisté.


Čte zas něco zneklidňujícího?, Ivo Fleischmann, 50. léta, Praha, foto Staša Fleischmannová

„Náš život přece není jen nějaké téma pro badatele“, říkala matka ještě nedávno, když sepisovala své pamět, a zároveň v intonaci, se kterou pronášela tato slova, byl cítit zoufalý protest proti tomu, jak často i její ne příliš vzdálené okolí chybně vnímá minulé dění, od soukromých událostí, včetně individuálních motivací jejich aktérů, až po to, co představuje společné dějiny všech. V tom je totiž zakopaný pes: příběh, který vypráví, není pouze nějakým privátním příběhem. Je to příběh celé jedné epochy, v němž osudy jednotlivců odrážejí často osudy celých společenství, s jejich snažením a s jejich tragédiemi. Je navíc zajímavý přinejmenším ze dvou vzájemně propojených důvodů. Tím vůbec nejdůležitějším je její celoživotní neutuchající zájem o věci veřejné pramenící bezpochyby z její nátury. Tím druhým jsou typy prostředí, v nichž se odvíjí její život: nejdříve prostředí, z nějž vzešla, a posléze všechna ta, v nichž se ocitla.
Ve všech těchto prostředích se to totiž hemží jednotlivci – dnes, poté, co popošly dějiny, už bychom řekli „osobnostmi“ –, kteří a které mezitím vstoupily do všeobecného povědomí. Zjevuje se tu, sice nepřímo, leč v rámci rodinného příběhu Franz Kafka, který často zavítal do bytu prarodičů ve Štěpánské ulici, kde se bezpochyby nacházela maličká matka, pak již přímo, Milena Jesenská, hlavní důvod Kafkových návštěv, Karel Čapek či rodinný kamarád Ferdinand Peroutka, anebo V&W, idoly matčiných mladých let. Jindy tu je zase Josef Šíma, kterého matka zná od 20. let a kdo byl o dobrých 20 let později první, kdo mě viděl čerstvě narozeného, vyloučíme-li doktora Pierra Vellaye a další personál porodnice na pařížském předměstí… Takovýchto postav je tu fůra. To, co může činit jejich výčet zajímavým, je ale jejich rozmanitost. Z onoho univerzálnějšího hlediska, o němž jsem mluvil, nás může zaujmout matčino svědectví o vzájemné provázanosti a zároveň vzájemném respektu lidí, o nichž by se někdo mohl domnívat, že žili v úplně rozličných mentálních světech prodchnutých zcela neslučitelnými názory.


Karel Čapek, podzim 1938, Praha, foto Staša a Olga Jílovské, ateliér OKO

Josef Šíma, 70. léta, Paříž, foto Staša Fleischmannová

André Breton před svým krámkem, Paříž, 1937, foto Staša Jílovská-Fleischmannová

Začíná to tedy jak jinak než narozením, které už samo vrhá matku Stašu a její sestru Olu do centra dění přesahujícího soukromé osudy, které ani v onom vzdáleném roce 1919 nebylo jednoduché. Mají-li toho dvojčátka hodně před sebou – dnes už víme, že více než devadesát let –, mají toho už také nemálo za sebou. Minulost předcházející jejich zrodu je obývána postavami ne zcela bezvýznamnými. Rodí se totiž jako pravnučky Julia Grégra, jednoho z nejvýraznějších českých politiků 19. století, poslance Zemského a Říšského sněmu, vydavatele Národních listů a šéfa Mladočechů, a ovšem též coby vnučky Ladislava Prokopa Procházky, hlavního hygienika královského města Prahy a po krátkou dobu dokonce ministra. Tento věru patricijský původ, situující matku kamsi na špičku českého měšťanstva, by z ní mohl v horším případě učinit zastánkyni tohoto stavu a jeho hodnot v oné formě, v níž si je, navíc prostomyslně zkreslené, představují dnešní novopečení „měšťané“. Sláva bohu se to matce nestalo, a zůstala-li oproštěna od jakéhokoli měšťáctví, natož maloměšťáctví, tak je to díky tomu, že už doba jejího dětství a dospívání byla komplikovaná a dalo se v ní žít nejrůznějšími způsoby. Žádná doba nemá jednoduché návody, jak nakládat s budoucností.


Právě narozené, Staša a Ola, Staša a Rudolf Jílovští, Praha, 1919

Spořádaná děvčátka, 20. léta, Praha, foto Drtikol

Dominovalo republikanismem prodchnuté vlastenectví. Matka je dodnes pyšná na svého otce, Rudolfa Jílovského, už ve chvíli jejího narození národem slaveného zpěváka protihabsbursky laděného kabaretu Červená sedma. Copak to nebyl on, koho si dle svědectví přátel, Julia Firta a Ferdinanda Peroutky, vyžádal dav shromážděný na Václavském náměstí 28. října 1918 a kdo od podstavce svatého na koni zazpíval „Vítěznou Madelon“, z francouzštiny přeloženou píseň zdravící pád centrálních velmocí? „Kamkoli jsme přicházeli s otcem, do restaurace či jinam,“ líčí matka své dětství, „tak ho tam znali. A to za popularitou zpěváků tehdy nebyla televize!“ Cennost matčina svědectví o „dědovi Rudovi“ však spočívá jinde: prostředí, ke kterému patřil, což bylo prostředí „čapkovců“, „peroutkovců“, „poláčkovců“ či členů samotným Rudou ve třicátých letech založené společenské debatní „táflrundy“, se vyznačuje svým vlastenectvím prodchnutým respektem k Masarykovi. Toto prostředí se ve svých základních postojích, a to včetně oné úcty k zakladateli státu a onoho již zmíněného vlastenectví, příliš nelišilo od levicově laděných uměleckých kruhů, k nimž záhy přilnula z dcery Julia Grégra Jitky a humanistického lékaře, zakladatele Bulovky, jistou dobu ministra zdravotnictví, hudebního skladatele, romanopisce atd. atd. Ladislava Prokopa Procházky vzešlá matčina matka, babička Staša Jílovská. Bez pochopení tohoto základního faktu, jímž je příslušnost obou zmíněných prostředí k témuž kulturnímu prostoru, jímž byla vnitřním a vnějším tlakům čelící první republika, bez pochopení jejich vzájemné blízkosti a provázanosti nelze dle mého názoru řádně porozumět matčiným vzpomínkám a potažmo, dovoluji si říct, ani českým dějinám první poloviny minulého století.
O babičce, Staše Jílovské, narozené v roce 1898 ve Vídni, lze už dnes říct, že se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších ženských postav v Čechách za uběhlých více než sto let. Díky svým emancipovaným životním postojům, svým volně spadajícím řízám, jimiž na Ferdinandově třídě, fascinovala samotného místodržícího hraběte Thuna, svým překladům Milence Lady Chatterleyové, Joyceova Portrétu mladého umělce a jiných v její době kontroverzních románů, svým novinovým článkům o moderní módě zbavené kýčovitých kudrlinek, své spolupráci s Voskovcem a Werichem, a v neposlední řadě díky svému přátelství s Milenou Jesenskou si vysloužila dnes už celkem objemnou literaturu. Čest, nebo smůla? Mnohdy spíše to druhé. Stačí, abyste v mládí poznala Kafku, aby se ten o vás zmínil ve svých Dopisech Mileně, a už se vám do života „nakvartýrují“ zvědavci všeho druhu. Člověk by řekl, že v dějinách je někdy lepší nebýt… Nicméně sledování životní pouti „báby Staši“ je pro nás podstatné k pochopení osudu její dcery.


Milena Jesenská a Staša Jílovská, srpen 1927, foto X

S Milenou Jesenskou u vody, 20. léta, Staša (vlevo), Ola (Olga) a Rudolf Jílovský, foto X

Nejdříve je tu její „levicovost“, i když toto slovo ne zcela vyhovuje: století, které je ve chvíli, kdy k ní přilne, teprve na svém počátku, bude ještě mít čas naplnit tento pojem nejrůznějšími obsahy, od nejbohulibějších po nejhrůznější. Významnou roli zde zřejmě hraje opět Milena obdivně vzhlížející k převratným změnám v Rusku. Tento obdiv asi nebylo těžké alespoň částečně předat přítelkyni a rovněž jako ona absolventce dívčího gymnázia Minerva Staše. Dnes dobře víme, že později, ve třicátých letech, Milena (na rozdíl od babičky Staši tehdy členka komunistické strany) tento obdiv na základě zcela osobních poznatků přímo průkopnicky ztratí. To už je součástí jiné, pozdější části příběhu, odvíjející se v už zcela odlišném kontextu. Poválečné doby téměř automaticky přinášejí podstatné zvraty, což ostatně potvrdí události, které se odehrají o čtvrt století později, poté co další válka hrůzně ukáže, že ta v roce 1918 ukončená nebyla tou „der des ders“, jak se doufalo ve Francii a jistě nejen tam, tou „poslední z posledních“. Na pořadu dne je revoluce, a to ne nutně ta politická, nýbrž i revoluce stylů, včetně uměleckých, mód a pohledů na život obecně. Matka a její sestra Ola vyrůstají ve světě, do nějž vplynula jejich matka. Tento svět se nazývá Devětsil, pro ně do značné míry personifikovaný „bábiným“ druhem Adolfem Hoffmeisterem. Jmenuje se Osvobozené divadlo, jehož premiéry mladé dívky pilně navštěvovaly a které zásadně ovlivní jejich jak politický, tak i estetický vkus. Je to svět, kde jsou v každodenním kontaktu s představiteli toho, co se dnes nazývá meziválečnou avantgardou. Milena je vodí na Ejzenštejnovy filmy, protože už tehdy se vše sovětské nemusí nutně jevit „stalinské“. To jim nijak nebrání v tom, aby se o víkendu nebo o prázdninách neobjevily v doprovodu otce ve společnosti tu Karla Poláčka, tu Františka Langera, tu zase Zdeňka Bořka-Dohalského v jeho sídle, či nepobíhaly pod dohledem Ferdinanda Peroutky s novinářovou dcerou Evou řečenou „Prtkou“ a s Alenou Gutfreundovou po lesích kolem Týnice nad Sázavou. Od koho jiného než od matky vím, že Peroutka se nevyznal pouze v politice, leč též v lesním ptactvu a že pro své svěřenkyně organizoval hru zvanou „hon na lišku“.


Ve všem táhnou spolu, přítelkyně Milena Jesenská a Staša Jílovská, 7. 6. 1925, foto x

Nad tímto světem takřka idylickým, protože to byl život dětství, jehož dekorem nebyly jako u některých jiných tehdejších dětí „z vagónů kolonie, v nichž se to prima žije“, se záhy začnou stahovat mraky. „Jednou jsme přiběhly ke Gutfreundům na Vinohrady a hned jsme cítily, že je tam taková divná atmosféra,“ vzpomíná matka na začátek roku 1933. „V Berlíně hoří Říšský sněm, “ zaznělo na vysvětlenou. Mladé, ještě ne čtrnáctileté dívky řádně vyškolené svým jak levicovým, tak liberálním okolím, okamžitě pochopily význam těchto slov, aniž by přirozeně, jako tehdy nikdo, domyslely všechny důsledky toho, co se v sousední zemi odehrálo. Matčin život to však zásadně změní, ne-li navždy, tak přinejmenším zcela zásadně alespoň na příštích dvanáct let.
Otvírá se tak kapitola, jejíž význam nelze plně vyjádřit. Bez matčiných vyprávění bych nevěděl, do jaké míry odpor k režimu v sousedním Německu a k jeho expanzionistické snaze zmobilizoval českou středoškolskou mládež či její jistou část - tu, k níž náležely též sestry Jílovské, zanedlouho studentky Střední grafické školy, kde je fotograf a profesor Jaromír Funke seznamoval s estetikou Rusa Alexandra Rodčenka a německý emigrant John Heartfield se svými politickými kolážemi. Významnou roli zde hrála Mladá kultura, seskupení, o jehož levicové orientaci nelze pochybovat, leč svobodomyslné a nezávislé na politických stranách, především tedy na KSČ a jejích ideologických sekretariátech. V okruhu Mladé kultury se pohybovali lidé, o nichž budoucnost uslyší, od Eduarda Goldstückera po Pavla Tigrida, a které propojoval přinejmenším zájem o politické dění doma a ve světě. Spiritus agens, hlavní iniciátor toho všeho byl ale Bedřich Stern, pro své okolí Stella, odchovaný německou tetou v Teplicích a židovským sirotčincem na Vinohradech, brilantní student mluvící česky jako rodilý Čech. Bude to on, kdo ve svých článcích v časopisu Mladá kultura bude vyzývat ke spolupráci všech demokratů odleva doprava proti společnému nepříteli, jímž je nacismus. Stane se matčiným prvním mužem. Přemýšlení o okolnostech jeho zatčení Gestapem v prosinci 1942 a o jeho smrti v Osvětimi ji bude pronásledovat celý život. Se zcela neoprávněným pocitem viny se matka dodnes brání nařčení, které nikdy nikoho ani nenapadlo vznést, že na Stellu ne dost tlačila, aby opustil republiku dříve, než se rozpoutalo peklo.


Štěstí uprostřed hrůz nepotrvá, svatba Staši a Bedřicha Sterna, Praha, 24. 12. 1940, foto Olga Jílovská

To se ale v této fázi příběhu zatím nerozpoutalo. Dalším zjištěním, týkajícím se této bezprostředně předválečné doby, je míra intenzity, se kterou mnozí Čechoslováci – což znamená zdaleka ne všichni – s napětím sledují občanskou válku ve Španělsku. Co se týče matky, ta doslova „žila Madridem“ a dodnes vášnivě vypráví o řadě demonstrací, veřejných sbírek a dalších akcí ve prospěch španělské republiky. Dodnes, po více než sedmdesáti letech, se rozhořčeně pozastavuje nad tím, že demokratická Evropa nereagovala energičtěji a nezastavila včas rostoucí nebezpečí. V Madridu se bojovalo o Prahu, opakuje s neochabující naléhavostí jedno z hesel, která tehdy zaznívala, jako by válka, španělská válka, skončila včera.
Napětí roste. Cesta do Rakouska v létě 1936 a s ní spojená přímo fantaskní exkurze autostopem do hákovými kříži ověšeného Bavorska, která mladé Češky zavede do bezprostřední blízkosti jednoho z Hitlerových sídel (poté, co si stoply policejního ředitele z Berlína, který jel za svým führerem), dokresluje uchvacujícím způsobem těžko dýchatelné ovzduší doby. A to vše jen předchází fatálnímu momentu českých dějin, jímž je „Mnichov“. Vysvobozením ze zoufalství a bezmoci vyprovokovaných vynucenou kapitulací se tu jeví paradoxně válka. Přesvědčení, že od momentu jejího vypuknutí věci nemohou skončit tak, jak si to představují nacisti, se do značné míry předčasně a ještě na dlouhou dobu neoprávněně zmocní podvědomí: matka vzpomíná, jak vmetla toto své přesvědčení do tváře gestapáka, který ji vyslýchal. Oba zůstali na zlomek vteřiny v němém úžasu, on nevěřil svým uším a ona svému neuváženému návalu upřímnosti.


Ola (Olga) před Picassovou Guernikou, Exposition universelle, Paříž, 1937, foto Staša Jílovská-Fleischmannová

Opětovná předvolání na Gestapo, výslechy, zatčení Stelly a jeho odjezd transportem směrem k smrti, odboj, jenž byl hrdinnější, než si obě sestry připouštěly a dodnes připouští, čekání na otce před branami pankrácké věznice, to vše si matka prožívá. Vše též navozuje plno otázek, které mohou být výzvou k dalšímu pátrání: K jaké odbojové skupině Stella přesně patřil, kdo ho udal, a jakého druhu byl transport, který ho ne coby „židovského míšence“, nýbrž coby politického vězně odvážel do Osvětimi?
Účast v odboji, pocit solidarity v usilování o něco vyššího, co by spojovalo nejrůznější lidi, prožívaný ve svobodomyslném prostředí rodiny a jejího okolí, ve světě ideových střetů, avšak vzájemné tolerance, bezpochyby přispěje k tomu, že si matka spolu s milióny svých současníků bezprostředně neuvědomí všechny děsivé důsledky změn, k nimž dojde po osvobození. Lze se však tomu divit? Konec války, jak už zde bylo řečeno jednou, je začátkem nových nadějí. Jak ale po prožitých či zjevených hrůzách pochopit, že se pod rouškou oněch nadějí profiluje útlak, že osvobození neznamená svobodu, nýbrž se pozvolna stává synonymem nové poroby?


Staša, říjen 1944, Praha, foto Olga Jílovská-Housková

Ivo Fleischmann, můj otec, český básník, diplomat a později francouzsky píšící romanopisec, za nějž se matka v roce 1946 provdá, se bude často vracet k oné pasti, již osvobození nastražilo nejen jemu, ale celému světu. Bude si zároveň vyčítat, že ne dostatečně vytušil, nakolik výstražná byla událost, k níž došlo už v samotném květnu 1945, dá se říct pár hodin po osvobození. Snad někdy 9. či 10. odpoledne, vypráví otec, do redakce deníku Mladá Fronta, který o pár dnů dříve spolu s hrstkou vrstevníků založil, dorazili podivní muži. Byli to Češi, česky mluvící, ale slova, která používali, byla jakoby vypůjčena z cizího jazyka. A začal výslech: Kdože jsou ti mladí lidé zač, ke které organizaci patří, kdo jim dovolil vydávat noviny? Sotva mohl kdo pochopit, že to, co se zde odehrávalo, bylo předzvěstí toho, co se stane realitou na dalších čtyřicet let.
Svou naději na lepší svět mnozí tehdy nazývali „komunismem“, aniž tušili, že jedině správná, totiž policejní definice toho, co takto označovali, byla kdesi diktována stranickými aparáty a neměla nic společného s jejich vágními, leč velkorysými představami. „Pražské jaro pro mě vlastně začalo už v květnu 1945,“ bude odpovídat otec těm, kdo se ho budou o pár desetiletí později ptát na československé události v roce 1968. Jeden ze základních střetů českých poválečných dějin, střet „mezi komunisty a budoucími bývalými komunisty“, jak by zněla parafráze slavné formulace o „poslední bitvě“ italského spisovatele Ignazia Siloneho byl započat.
Mladý čerstvě oddaný pár pohltí Paříž, kam byl otec vyslán coby kulturní atašé československého velvyslanectví. Rodiče prožívají „zlatý věk Saint-Germain-des-Prés“ a opojnou atmosféru osvobozené metropole nad Seinou. Jejich známými a mnohdy i blízkými přáteli jsou Louis Aragon a jeho žena Elsa, Paul Eluard, Tristan Tzara, Roger Vailland, Jean-Paul Sartre, Pierre Emmanuel, Gérard Philipe, Simone Signoret a další, dnes často přímo legendární osoby. Není to ale pouze nějaké vysedávání ve Flórce (Café de Flore) nebo „U dvou Magotů“ („Aux Deux Magots“). Pro otce toto období představovalo především mnoho práce, protože kulturní styky se za jeho přispění rozvíjely s neuvěřitelnou rychlostí. Ve snu je nenapadlo, vypráví matka, že by snad únorový převrat měl učinit přítrž těmto stykům. V bytečku v rue Bassano poblíž Champs-Elysées, kde rodiče bydleli, se ale záhy začali objevovat lidé, často dobří známí, Jiří Voskovec, matčin idol z předválečných let, básník František Listopad, otcův přítel z první redakce Mladé fronty, pro něž Paříž byla jen jednou z etap cesty do exilu. Pro pochopení tohoto momentu je ještě možná důležité vědět, že nikdo v tomto bytečku, ani rodiče ani oni prchající, vlastně netušil, jak hluboce únorový zlom zasáhne do jejich životů a jak dlouhá, často definitivní, bude odluka od vlasti. Dorazil sem i „děda Ruda“ se svou ženou Šopilou, pak matčina teta Milena Herbenová, všichni na cestě, která je měla vést za oceán a z níž pro mnohé nebylo návratu. „Převezeme do vlasti jeho popel,“ prohlásí Ferdinand Peroutka v dojemné řeči nad hrobem přítele Rudy v New Yorku v roce 1954. Matka to zařídí, ovšem o čtyřicet let později…
Na zprávy přicházející z Prahy a které ho zneklidňují, otec reaguje opačně než Československo opouštějící exulanti: Je nutné se do Prahy vrátit a pomoct věci napravovat. Později uzná, že to byla chyba. Začátek padesátých let, pro mnohé jiné přímo tragický, se promítne do života mladých manželů s veškerou tíživostí. Na ministerstvu kultury a informací, kde otec krátkou dobu po svém návratu pracoval, byli tři, kdo na schůzi hlasovali proti rozsudkům vzneseným proti Clementisovi, Londonovi a dalším: otec a dva jeho kolegové. Ani jednomu se nic nestalo, což také pozoruhodně dokresluje tehdejší dění. Spolu s milióny spoluobčanů se matka stává součástí oné „socialistické reality“, již bylo nutné přetrpět a skloubit s každodenností. Mluvím-li o matce, tak totiž také mluvím o matce tří dětí: rok, kdy probíhaly velké procesy, byl rokem, kdy se narodil bratr Michal. Širší společenské dění, jako vždy, často jen zakrývá život, který je subjektivně prožíván přece jen i jinde, na osobní, soukromé úrovni.
Další vzpomínky už se mísí s mými vlastními. Ty idylické, na kytlickou chalupu a okolní lesy, splývají s těmi dramatičtějšími spojenými s vášnivými diskusemi, v nichž zaznívala nezvyklá slova či slovní vazby: „nařčení z formalismu“, „štollovština“, „dogmatismus“, „socialistický realismus“, „Nejedlý“, „partaj je proti“, „kult osobnosti“ . Vzpomínám na nadšené líčení návštěvy u Borise Pasternaka, živého symbolu Ruska konečně jiného než toho stalinského, k němuž rodiče zavítali ve společnosti přátel. Uvolněná atmosféra matčiných fotografií z ruského Peredělkina však bohužel zdaleka nebyla atmosférou celého období. Návštěvníci, stejně jako Pasternak samotný, byli naivně přesvědčeni, že Doktor Živago, jehož kopii odvážel otec v kufru do Prahy, co nevidět vyjde v Moskvě a poté ve světě, od Itálie po Československo. Pasternak se toho nedožije, ostatní si budou muset počkat pár desítek let. Ruský básník byl nicméně z návštěvy nadšen a podle otce bez přestání mumlal: „Tolik krásných žen…“ což se bezpochyby vztahovalo i na mou matku.


Pasternak, Peredělkino, 1956, foto Staša Fleischmannová

K jistému uvolnění přece jenom došlo. V prosinci 1964 se rodiče, spolu s Michalem a se mnou, vracejí do Paříže, kde se otec, opět pověřený kulturní misí, snaží znovu navázat styky, které předešlých patnáct let značně zdevastovalo. Kupodivu se mu to daří, do Paříže proudí výstavy, filmy, nakonec i čeští studenti. A v našem pařížském bytě se to jen hemžilo jak starými francouzskými přáteli, tak lidmi, kteří čím dál tím častěji přijížděli z Československa. Do paměti se mi vryla návštěva Jana Wericha a jeho dcery Jany. Strávili u nás celé dlouhé odpoledne a Werich halasně mluvil, o všem: o literatuře, o poměrech v Československu, o svých konfliktních vztazích s básníkem Vladimírem Holanem ve společném domě na Kampě, o Voskovcovi, o létech strávených za války v Americe. Zjevně se u nás cítil jako doma. Copak nebyl ve společnosti jedné ze svých nejvěrnějších divaček, té, která se sestrou Olou coby mladá holka vždy seděla v první řadě na všech premiérách Osvobozeného divadla? Na odchodu ještě Michalovi podepsal Fimfárum a záhadně, snad i profeticky, připsal: „Co je to za národ? Píše se to PYC a čte se to Rus?“
„Pražské jaro“ roku 1968 Francie prožívala snad se stejnou intenzitou jako Československo samotné, což je bezpochyby i optická iluze způsobená atmosférou, jež vládla u nás doma. Nestačilo ráno číst nadšené komentáře Jacquese Guillémé-Brulona v deníku Le Figaro. Kolem čtvrté hodiny bylo ještě nutné je konfrontovat se značně skeptičtějším pohledem Michela Tatu, moskevského dopisovatele odpoledne vycházejícího Le Mondu. Skepse byla, jak víme dnes, na místě, tanky se rozjely.
Naděje, že z částečně nabyté svobody v průběhu „Jara“ zbude alespoň torzo, se po srpnu nezhroutila naráz. Zvolit exil však není snadné, o to spíše, že se nejedná pouze o politické rozhodnutí. Odvolání otce z úřadu na podzim 1969 znamenalo definitivní zhroucení víry, že se mu podaří uskutečnit velkou výstavu o české kultuře dějinách, která měla naplnit nejexkluzivnější výstavní prostory Paříže, Grand Palais poblíž Champs-Elysées.


Koláž

Koláž

Hranice Československa byly uzavřeny, na obzoru se rýsovaly první politické procesy. Na další váhání nebyl čas. První zimu v exilu jsme už trávili v zahradním domku u Paříže pod diskrétní ochranou „pana Mikuláše“ od francouzské tajné policie.
Exulant není nutně tím, kdo se chce vědomě odříznout od dění ve své zemi, uniknout jejím problémům a vybudovat si v cizině pohodlné hnízdečko. U nás to bylo přesně naopak. Reálie vzdáleného domova infiltrují každodennost, rozebírají se zprávy z vlasti, analyzuje se minulost, hledá se zodpovědnost za to, co se odehrálo. Minulost, včetně té, která přecházela životům nás všech, byla součástí naší přítomnosti.


Koláž

Koláž

Matka, aby pomáhala rodinnému rozpočtu, přijala administrativní práci. Neměla čas na fotografování, což bylo v jejím případě vážné. Její intelektualita, jak jsem si mohl všimnout vlastně odjakživa, byla vždy propojena s estetikou. Čas na focení nebyl, ale byly tu staré fotografie, fotografie z dovolené. Večer je stříhala a lepila do nových kompozic. Vznikly pozoruhodné kombinace často surrealistického nádechu, či série koláží vzdávající hold mistrům moderního umění. Výstavu těchto originálních děl hostily pařížské galerie, zavítala až do Belgie. Praha si na ně ještě musela počkat až do výstavy věnované ateliéru OKO a dílu sester Jílovských obecně, kterou uspořádala Galerie Leica v roce 2015. Některé z matčiných fotografií anebo koláží doprovází tento text.


Soubor koláží I.

Soubor koláží II.

Návrat nastal pár dnů po 17. listopadu 1989: sestra Ola a neteře ji uvítaly na nádraží s transparentem. Změnila se doba, změnilo se prostředí, leč matka, tehdy již sedmdesátiletá, zůstala věrná sama sobě. S neutuchající vervou se jala sledovat domácí dění, často zoufalá z toho, jak se okolní společnost hrouží do oceánu zapomnění, jak mnozí zcela vědomě a cíleně deformují svou – a nejen svou – minulost. Vzpomínky, které sepsala jsou dojemným pokusem více než devadesátileté ženy se proti tomu vzepřít a připomenout epochu, v níž jí bylo dáno žít. Jsou záslužným pokusem zachovat viditelnými nespočetné vrstvy složitého století a v nich obtištěné stopy, dříve než budou zaváty v závějích neúprosně plynoucího času.


Téměř stoletá, Staša Fleischmannová, Praha, Vojenská nemocnice, 2019, foto Petr Fleischmann

To bylo v roce 2013. Syn musel přestat psát. Jel totiž za matkou. Zajímalo ji, jestli se už Sobotkovi konečně podařilo sestavit koaliční vládu a chtěla si o tom se mnou promluvit…Dnes musím opět přestat psát. Jedu za matkou, abych ji už po několikáté, spolu s dalšími obdivovateli, popřál vše nejlepší u příležitosti jejích 100. narozenin.



18. prosince 2013, 16. září 2019

*) Staša Fleischmannová, Vrstvami, Torst, Praha, 2014
**) Ivo Fleischmann, Arcanes aux cent tours, Flammarion, Paříž 1983.