na další stranu
Otakar L. Pasíř
AŽ BUDU JEDNOU BÁSNĚ PSÁT
Až budu jednou básně psát
kratičké budou
aby se vešly do čítanky
a zabraly jen kousek stránky
Aby se dobře učily
a mohli se je za chvíli
premiant i žák darebák
(budou-li ovšem vskutku chtít!)
o malé přestávce naučit
Aby tak opravdu každičký
z těch básniček měl jedničky
VŠECHNY STRASTI SVĚTA
Seděl jsem doma a promýšlel
léky na všechny strasti světa
Jeden den
druhý den
třetí den
i všechny další dlouhé dny
Strastí je přece mnoho…
Pak jsem si jednou nevzpomněl
jak voní fialky v naší mezi
POMNĚNKA
Ve střípku zrcadla
v trávě zahlédla se
a nemohouc svou krásu snést
pomněnka zapomněla kvést
POMÍJIVOST
Kapičkou ranní rosy
prosáklo slunce
Nach přešel v pomeranč
ten v žhavou běl
než nadešel
kapička rosy zasmušilá
se vypařila
JAK BÁSEŇ OŽÍVÁ
To neobživne básnička
byť sebevíce čtivá
dokud ji nikdo k husličkám
ve sklípku nezazpívá
SMUTEK
Občas je smutno tak
že ani veršíček
tichý a malý
jako dětský vzlyk
statnému chlapovi
nepřejde přes jazyk
NAŠE VINY
Křížem kráž
jak kmeny v polomech
v duších nám dávné viny leží
těžší než svědomí
Jenže ty kmeny uvnitř nás
nikdo a nikdy nevytěží
ŽIVOT JAKO SEN
Zdá se mi celý můj život
Jen vždycky trochu jinak
Když sháním dřevo na topení
ve snu hned kácím les
Vzpomenu po létech kamaráda
a v noci už s ním létám na rogalu
Mluvíme doma o dědovi
a ve snu marně prchám před válkou
Den co den
nový sen
To jenom ty se mi zdáš pokaždé stejně
ale jen jednou dvakrát v roce
přestože na tebe myslím denně
S tebou se pokaždé miluju
Divoce něžně
STESK
Kam ses mně frajárko
kam ses mně ztratila?
Do hrozna mrazem přešlého,
do němých křídel motýla…
JINÁ MILOSTNÁ
Komu se zastýsklo
tichounce
v okýnku zavíraném
za nocí?
Rtu chladnoucímu
víčkům ospalým
růžičce vadnoucí…
SVATEBNÍ
Kde ses mně schovala
frajárko
tisíckrát obtulaná?
Tu jsem se schovala
milený
tak tuze zaľúbený!
Do tvýho srdíčka
do tvýho hlasu
do tvýho očička,
pramene vlasů…
Abysme navěky
byli už
žena a muž
KRÁTKÁ POHÁDKA O DLOUHÉM UMÍRÁNÍ LÁSKY
Tak dlouho
tak bolestně
umírala jim láska…
A jestli ještě neumřela,
tak tam umírá dodnes
VRACENÍ
Noc temně rytmem duněla
a jednou lahví jablečného vína
tři jsme se opili
V houští za parketem touha se ztrácela
a z houští po chvíli,
zpět vracela se vina
Když ztichly Marshally patřil nám celý svět…
Jenom ta cesta pod nohama
tak vzpírala se naší vůli
ač stokrát jsme ji zalehli
a stokrát přidupnuli -
vše marno
V uších a hlavách nám hřímalo
a přesto slyšeli jsme jitro
jak zvolna prošeptává
maličké nádraží,
uprostřed stínů schoulených,
ve žhavých koncích cigaret,
ve chtivých rtech jimž překáží
slova a čerstvé sliby berou zpět
Od dáli rytmus zblízka hluk
pak všude kolem hřmot a řev
kvílení kovu…
a hlasy jako z kazeťáku
když dochází mu dech
Bezmoc a snažení
Vší silou zpomalený spěch
A jako lazaretní vlak
stavící sem tam v polích,
aby se zbavil mrtvých těl
jak dřevomorka pod podlahou
jak první vrásky našich čel
blížili jsme se plnou vahou
nedělním ránem
studu prosti
dospělosti
OPILÍ
Táhli jsme nad ránem
ze sklípku
plní pravdy
A taky lásky
Té která vítězí
A předháněli jsme se
kdo koho dříve podepře
než jsme se konečně svalili
mezi jílek a třezalku
do vlídné strouhy u cesty
Než přešly babky
cestou na ranní
za spásou jejich duší
my ty své dávno k nebi vypustili
Až pozdě po velké nás vzkřísil
teplý letní dech
Skřivánek šplhal vzduchu po zádech
a duše padly jako rosa
v průzračném dni
zas tiše zpět
A pravda se z nás vytrácela
Začali jsme střízlivět
OPLÉTÁNÍ
Řemínky pevnými
duši nám život
postupně oplétá
jak honácké biče
drsných chlapů
Od toho silného pevného
až k tomu tenkému
a křehkému
jako zimní slza
A pak jsme konečně
silní pružní
umíme zasvištět prásknout
i šlehnout když je třeba
vší silou
Jenom tu duši pod opletem
nikdo z nás
víc už
nespatří
POZNÁVÁNÍ
Dlouho jsme seděli
a koštovali
s veselou písničkou
a potom taky smutnou
a horou řečí
vysokou jako Dívčí hrady
Pár přátel odešlo
a za našimi zády
ráno se vkrádalo
jitřnímu šeru vstříc
Hovor se tišil…
Čím méně slov
tím věděli jsme víc
JAK PIJEM SLUNCE
Jen pár slov
na jih od nás
po robotě
pívají lidé slunce z měkkých bobulí
To slunce u nás
v zaprášených hrdlech
plá skrze
ztvrdlou rež
Ale tam
stejně jako tady
skleničkám boky rozdírají
mozouly
kterých nespočteš
TICHO
ticho
jak zlomený hrot tužky
nad rozepsaným veršem
ticho
jak touha
po odpuštění
ticho
jako když umře
dobrý člověk
ticho
a v dálce stín
PODZIMNÍ VÍTR
Zas vítr
dlouhoprstý
pozvedá ke slunci
klukům draky
jak mozolné ruce
starých vinařů
první skleničku
svatomartinského
Kouřové signály
bramborové natě
vzývají první sníh
Aby zas bylo ticho
Jak dostát…
Chtěli jsme dostát
svým slibům a své víře
a tak jsme stáli
dny týdny měsíce
a nakonec i roky
Ale zkuste si to sami,
stát na místě
a bát se jenom hnout
Únava platfus bolest zad
a nakonec i v té hlavě
jen tupé umanutí
Pak posadil se prvý z nás,
pak udělal krok druhý…
Ta úleva!
Rozešli jsme se
bez výčitek
Není to lehké
dostát až do konce
Proč jsme to vlastně stáli?
OSLÍČEK
Oslíčku
tisíckrát otřípaný
kde máš svůj dukátek?
Cožpak tě nechali
žebrotou světem chodit
všichni ti
pro něž ses
tolikrát otřásal?
Hovádko boží u cesty
zplihle a hladově mlčí,
pokora stéká mu z očí
nad vpadlým bokem
tvrdá plst
na hřbetě kříž
a lidem čím dál
čím dál
blíž
VELKOMĚSTO
V peřině neonů
a pouličních lamp
město se ztrácí
zářivě bezhvězdné
Nevidí pýchu
Kasiopejinu
na Velký vůz
nikdo nesedne
A láska?
Něhy své se zříká
sype se dírou
z kapsy romantika
jak z malověrných strach
a v záři neonů a lamp
mění se v hvězdný prach,
co s ránem hlučně mizí
v kartáčích úklidových vozů
jak mrtví na márách
A noční chodci zatím doma
bez výčitky,
pečlivě stírají
z podrážek jeho zbytky…
Zamilovaní sypou jej do pírek
kanárků v malých klecích
A ti ostatní?
Do odpadků přeci!
KDE PLATÍ SLOVO CHLAPA
Kdysi prý slovo chlapa bývalo
pevnější než skála,
do které barabové vháněli
první c. a k. tunely
A ještě dnes za pozdních večerů,
kdy v ohništi vadnou rubíny
a kytara jen občas, na půl akordu
steskne si tíhu světa,
tiše se vypráví že ještě kdesi
snad pod tú horú
či tam za těmi lesy
tam že jsou ještě místa
kde chlapský stisk a slovo
platí víc než smlouva
psaná tak velkým písmem
že i babička je přečte bez brýlí
Tak padne slovo do tmy
jak pahýl suché větve do uhlíků
a rty se pevně semknou,
v očích zablikne plamínek,
svaly se pod košilí napnou
a přejde jimi mráz
Prý ještě jsou místa
kde slovo chlapa platí víc
než zlatý dukát
NEROZUMÍM BÁSNÍM
Nerozumím básním
v nichž není slyšet broušení kosy
nad vonící čerstvě padlou trávou
Nerozumím slokám
v kterých se kluci nedotýkají oblak
svými ocasatými draky
Nerozumím rýmům
ve kterých se nerozběhnou kola hladinou
když na ni padnou seschlé jehnědy
Nevěřím veršům
kde se při polibku
nepřivřou víčka
jak leknín zvečera
POSLEDNÍ BÁSNIČKA
Tak už mi zbyla jenom jedna
jediná básnička neposedná
a tu jsem vydal peru v plen
Však listů zbylo na stovky…
Budu z nich skládat vlaštovky
živější než můj ranní sen.
Sen o moři a teplém kraji
kam za podzimu zalétají
vlaštovičky i jiřičky
A já tam trochu budu s nimi
zpěváčky z listů skládanými,
ve slokách téhle básničky
|
