Gabriela Záborszky

***

dovolím být chvíli matkou beze spěchu, beze vzteku, bez výčitek. Jen tak.

Skláním se, přitáhnu deku k jejich ramenům a cítím tu neviditelnou nit, která nás pojí, i když přes den tak často praská. A najednou vím, že to všechno mělo smysl. Že i chaos je jen jiný druh řádu. Že únava je daň za lásku, která nemá hranice. Že i když zítra zase přijde křik, dnes v noci je všechno správně.

Bordel v bytě jak po výbuchu. Hračky, knihy, ponožky, a zase, kurva, další "Mami!" po dvacáté za hodinu. Moje tělo už dávno není moje, popraskané jako suchá zem, vyčerpané jako starý batoh, a mozek? Ten mi už dávno odplaval.

"Mami, mami! Podívej!"
"Mami, on mě bije!"
"Mami, mám hlad!"
"Mami, nemůžu spát!"

Za oknem svět běží dál, zatímco já splývám s gaučem. Víno ve skleničce se třese v ruce, hořká svoboda na dně. Nenávidím a miluju ve stejný moment, ve stejný dech. Jsou to malí upíři, vysávají moje síly, a pak mě obejmou – a svět se zastaví.

Večer, když všichni spí, sedím v tichu, které je tak vzácné, a přemýšlím, kam zmizela ta žena, co kdysi měla sny a energii. Řekli mi, že to bude krásné. Neřekli, že to bude brutální. Že láska může bolet a zároveň držet nad vodou.

LITÁNIE

Ve tři ráno stojím s mopem a do ticha šeptám tisící kletbu tohoto týdne. Zaschlé mléko na tričku – moje válečná medaile.
Čtyři malí tyrani ovládají můj život i tělo, kdysi moje, teď zjizvené mapou nekonečných požadavků a probdělých nocí.
Přes den jsem automat na "ano" a "ne". Těm v kanceláři se zdám vzdálená, těm, co nemají děti, nepochopitelná. Naservíruj večeři, vyčisti zuby, umyj prdele, pohádku – a usni vestoje.
Dřív jsem četla Sartra, Camuse a Derridu. Teď jen etikety na jídle, které stejně nikdo nesní. Intelekt mrtvý pod nánosem úkolů a seznamem přání spálených v popelnici času.
Kurva, miluju je k zbláznění a současně přemýšlím, jak by chutnal týden ticha bez "mami, mami, mami" tepajícího ve spáncích jako migréna.
Když si píchám jehlu do prstu, abych si připomněla, že ještě cítím, zjišťuju – krev už nemám. Jen hořkou kávu a nekonečnou únavu až do morku kostí.
V noci, když spí, potichu brečím nad tou částí sebe, co zmizela navždy. Ironie? Každé ráno se probouzím a začínám znovu, se zvrhlou oddaností.
Někdo řekl, že mateřství posvěcuje. Ten kretén nikdy neutíral hovna ze zdi, nezapíjel paracetamol zbytkem vína, neztrácel se v rutině, co drtí duši na prach.
A přesto – když v řídkých momentech klidu složí hlavu na můj klín a tiše dýchají, vím, že tohle peklo bych vyměnila jedině za ještě větší, nesmírně děsivé peklo bez nich.