Lucia Hevery

HODINY S KUKAČKAMI

Tikot ti vpichuje do pat
ohraničenost
a ty věříš, že je skutečná.
Převaluje se líně.
Převaluje se mdle.
Převaluje se pomalu a lehce.
Jako by rostla zpátky.
Zabal se do času
a počkej, až to přejde.

NA KŘÍDLECH RACKŮ PADÁ SNÍH

Zlato prolomené listem do ticha a nedýchá kdo slyší praskat čas.
Sníh zebe ve větvích, hřích do mrazu se vpíjí a v šíji okamžiku zívá bdělost.
Už to slyšíš?
Poprašek z cukru přes vrásku pravdy v dřímotě svádí slepé. Jasnost je nahá. A tys to světlo málem přehlédl.
Z pocitu zimy rodíš teplo v srdci, přirůstáš k ohni. To čekání Tě proměňuje.
Podstatné je jednoduché.

JAZYKY ZEMĚ DOVEDOU BÝT ZMATENÉ

stěžně plachetnic
jsou majáky intuice
vidíš
ukřižovaný les
vzkříšený duchem soli
a kulisy, které ta sůl drolí
hmota je hladká
jak myšlenka
odlož myšlenku na kamenných práh vodních lidí
a tvé slovo projde všude

PŘEDJAŘÍ

Žízeň tryská
z rozespalé hlíny parku.
A předjaří je daleko.
Když jsem tam včera snil,
že se v něm rozpustím,
laskavost byla
hladová.
To místo spí.
V zemině špína
a špína ve větvích
a větev v prachu země
zemi líbá.
A ze mě prach.
Jsem nasycen.
Najednou.
Ačkoliv předjaří je daleko.