Jiří Navara

STÁTNICE

Sedím na židli před komisí, která zkouší mé znalosti ze studia, při závěrečných státních zkouškách. Shlížím na ni poněkud z výšky, neboť profesoři si hoví pohodlně v hlubokých křeslech, aby zvládli bez namáhání páteře celodenní nápor chytrých i méně chytrých názorů. Před sebou mají řadu nízkých konferenčních stolků a na nich nepořádek … sklenice s kávou, vodou, papíry, popelníky, cigarety i poházené sušenky. Blíží se poledne, tak už mírně klimbají, pokud student mluví alespoň trochu k věci.
Vytahuji si otázky a postupně se sebe chrlím znalosti, které do mě škola nahustila za 6 let studia. Bez problémů odpovídám i na dodatečné dotazy. Jde to zatím samo, z odborných předmětů jsem měl pouze výtečně.
Jen sem tam mi zrak opatrně nejistě uhne doprava, kde na kraji řady sedí mladá žena připravená mě podusit ze znalostí posledního předmětu… marxismu-leninismu. Z toho mám trochu obavu, protože mě tenhle obor nebavil a ani jsem se ho nedokázal přinutit učit. Měl jsem v těle akutní šprajc hned, jak se ideologie vynořila. Spoléhal jsem pokaždé vypočítavě na to, že mě z něj nenechají propadnout, když v ostatních exceluji. Tak se také vždy dělo. Pochopil jsem hru na loajalitu, kterou mělo testování prověřit a v souladu s historickým vítězstvím pracujícího lidu jsem na různé otázky v obměnách mnohotvárně odpovídal, že dělníci vyhráli a mají se dobře. Pochopitelně jsem v téhle látce nijak nevynikal a z vědeckého komunismu mě dokonce 2x vyhodili. Zkoušející byli většinou uvyklí poslouchat nesmysly, také moc filozofického nadání nepobrali a když zkoušený v zásadě souhlasil, že nahý král má krásné šaty, nechali ho prolézt.
Konečně jsem se přes 4 odborné zkoušející dostal k poslední přísedící. Na první položku „Vývoj třídní struktury,“ jsem bezchybně zeširoka květnatě vysvětlil, že dělníci vyhráli nad kapitálem a mají se dobře. Nic jiného mi vlastně ani v hlavě neutkvělo. Ve druhé otázce „Město a venkov za socialismu,“ jsem rozšířil repertoár a mezi vyhrávající do scénáře zahrnul bystře i zemědělce. Poslední otázka se nabízela s odpovědí sama „Mezinárodní úloha SSSR v socialistické soustavě.“ V dramatickém závěru vyhráli dělníci v internacionálním složení už v půlce světa.
Zkoušející se celou dobu mile usmívala, na nic se neptala a mé universální odpovědi, které obecněji už klesnout nemohly, nekomentovala.
Když jsem skončil, položila ruce na stůl, přerušila mlčení a konečně se zeptala: „Tak a teď mi popravdě řekněte, zda vše, co jste říkal, je pravda?“
Ostatní profesoři se v křeslech se zájmem narovnali, naklonili trochu ke mně a jejich pohled říkal: „No… se ukaž mladej!“
Díval jsem se chvíli na ni, meškal s reakcí a dialekticky v duchu hodnotil: „Je mladá, docela hezká (…stála by za hřích), mile se usmívá i šaty má docela šik… taková pěkná baba přeci nemůže být kráva! Uzavřel jsem si.“
„Není to pravda,“ děl jsem trochu s obavou, zda se mladý psycholog ve mně nemýlil.
„Výborně,“ odpověděla a vepsala tohle hodnocení do zápisu.
Pravda tehdy na chvíli zvítězila.

PROMARNĚNÝ ŽIVOT.

Doba kypěla svěžím pohledem na svět, otevírala pravdivé stránky historie a plála nadšením. Pražské jaro vonělo a kvetlo. Pryč byla zatuchlá dogmatická linie výuky na filozofické fakultě. Své mládí dal s entuziazmem do služeb pokroku. Splynul s nadšeným davem, nechal se unášet vstříc jisté budoucnosti. Přesvědčoval málo zapálené kolegy, odmítal rezolutně sarkasmus a skeptiky. Každé ráno si přivstal, půjčil si na vrátnici židli, kterou postavil na hlavní chodník v parku, stál na ní a přicházejícím do školy nahlas předčítal novinky ze svobodného Rudého Práva. Inspiroval se podobným záběrem z Hyde parku v Československé televizi. Čas mu nalil čerstvé palivo do žil. Hořel se svým národem.
Vzpomínal na únor 1969, kdy mu prověrková komise v čele se svým předsedou, posunovačem Českých drah, dala na výběr. Vzhledem k jeho angažovanosti a) odejít z posledního ročníku filozofie a nastoupit do dělnické profese nebo za b) odvolat své postoje a přijmout roční pobyt na Vysoké škole marxismu-leninismu. Zvolil zbaběle za b)
Své ponížení vtělil do mimiky tváře. Už se nikdy neusmál. Ten rok na VUMLu ho změnil. Opakování frází, memorování zpaměti celých textů, zákaz samostatného přemýšlení, a to vše znova a znova. Občas ho napadlo, že jde o vymývání mozku, ale raději honem tu traumatickou myšlenku dehonestující jeho osobnost zapudil. Přijal svůj úděl s ledovou pokorností. Vnímal jen nejbližší okolí, soudruhy argumentující stejnou rétorikou a všudypřítomnou poslušnost nadřazené proletariátní myšlence. Nepřipouštěl si kritickou polemiku, která vrhala drásavé stíny svědomí do jeho hlavy. Žil, či spíš existoval, jak si zvolil a myslet občas jinak by ho zničilo. Věděl to. Ukázněně přednášel bez náznaku emocí, vtipu či řečnických gest. Vyžadoval od studentů strohé odpovědi v předmětu „Vědecký komunismus“ na Vysoké škole veterinární, kde ho vyučoval. Občas jim jen na chvíli záviděl úsměv ve tváři, radost mládí i nespoutané projevy. Vnímal je s odstupem, jako jiný svět, který mu byl odepřen. Znal hranice svého postu a neodvážil by se je překročit. Neměl alternativu.
Rok 1989 ho už potřetí během dvaceti let zaskočil. Demokracie, jejíž existenci si nepřipouštěl, kterou skryl za denní rutinu, se náhle se vší silou probudila. Klam zmizel. Král byl nahý. Studenti bez známky lítosti a pochopení zrušili jejich katedru Marxismu-leninismu. Ze dne na den zůstal bez práce. Neurvale se na něj valily pravdy prostoru, který vždy a znovu zavíral do myšlenkového trezoru. Vracel se do roku 1968 pocitově i existenčně. Přijal z nedostatku jiných možností místo vrátného ve stavebním podniku. S odstupem, ale za cenu dvacetiletého pokoření, jsem zvolil za a), zabolelo ho.
Události ho nutily přemýšlet dennodenně. Neměly slitování. Rád by si s někým promluvil, probral svůj život i se třeba omluvil, ale nikoho neměl. Vnímal realitu měnící se společnosti, pestré možnosti doby, přehršel zboží i svobodu projevu. Jak barvité, pomyslel si.
Musel navštívit znovu Veterinární fakultu, kde původně učil a kam se mu už nechtělo. Jeho kocour, poslední přítel, kterého měl, onemocněl.
„Takhle já promarnil život, pane profesore,“ zabilancoval Tauš odevzdaně k ošetřujícímu pedagogovi, kterého si z dřívějška pamatoval.