na další stranu
Zora Wildová
 V TOMTO OKAMŽENÍ
Vyšla jsem z domu ven
a rukou chňapajíc po kluzkém zábradlí
nejistě sestoupala z osmi zledovatělých schodů
dolů na chodník
postavit se na start trasy,
kterou jsem si dneska ráno předsevzala urazit
pro svůj týden odkládaný cíl,
uzlíček s nastřádanými kuchyňskými odpadky
odevzdat podle zásady svůj k svému
našemu jako vždy už zase přetékajícímu
domovnímu kontejneru.
Tudíž mě čekal úkol překonat
vzdálenost odhadem metrů ani ne padesát
do místa,
kde se naše kratičká s hlavní protíná…
a pak to po stejné trajektorii vzít zase zpátky.
Tudíž na území, kam bytem patřím
a kde mě, byť bez pozdravu, sousedé již roky potkávají,
se podvakrát proškobrtat uličkou
své zde si veřejně přiznávané hanby.
Pouštím se tedy vpřed a před očima všech
hlubokým svěšením hlavy,
tělem k pádu předvídavě nachýleným
a směšně tackavou chůzí vysílám světu zvěst,
jak velký boj musím svést o každý svůj příští krok…
Jenže jakýchpak všech!
Rozhlížím se kolem sebe, a kde jste kdo?
I k oknům okolo postávajících a zevlujících domů
s otázkou vzhlédnu,
za kterou záclonou či žaluzií jste zapikaní
vy enormně štědří čeští grandi,
ti při sbírkách pro potřebné vyhlášení
finanční rekordmani,
když jsem při obratu ku návratu
zakleta v samu žulovou nehybnost,
kdy nejsem s to nohy od macechy Země odtrhnout,
hola hej, kdo jste kde,
proč se už netísníte vedle mě,
proč,
když svým výmluvným postojem
jen taktak vestoje
o to tolik žadoním, oč přímo žebroním,
proč mi nikdo nepřispěje pomocí
urgentní nepeněžní pomoci?
Když se jako provazochodec na rozkmitaném laně
nad propastí
pouze bezmocným rozhozením paží
rozechvěle bráním akutní ztrátě rovnováhy?
Avšak chyba, této napínavé podívané chybí divák,
jenž by přihlížel. A nejen přihlížel!
Že chybí?
Ale vždyť ho už vidím na přechodu přes silnici,
jak se hned ve dvou exemplářích,
on a ona,
na mladých tvářích
láskyplný úsměv rozdávačně rozehraný,
jak se ke mně volným tempem nezadržitelně blíží,
abychom se sobě ještě více přiblížili,
abychom se záhy stali sobě si nejbližšími,
míří ke mně a já trčím, já v cestě překážím jim,
a proto o mě nemohou nezavadit,
a proto si mě nemohou nepovšimnout,
a proto jim nezbude než se ustrnout
nad žalostně třesoucí se stařenou
a ten ve vesmíru jediný pevný bod
jí bez odkladu a jakýchkoliv výloh
na piko sekundu poskytnout,
aby se o něj směla opřít,
aby se od něj směla odrazit
a ke své planetce číslo deset,
tady kousek za rohem,
ke svému železobetonovému doupěti ve třetím
nazpět vyrazit.
Míjeli mě mlčky a opatrně,
jenom se mě nijak, ani malíčkem, nedotknout,
on z levé, ona z pravé strany,
a já je při tom slyšela si oba k sobě pravit,
ač právě jakýmsi tvrdým y zaseknutým
do naší šťastně nastoupené hvězdné dráhy
spolu přistiženi,
my přísaháme,
že v tomto okamžení
nic mezi námi dvěma není.
|