Zoltán Komor

Zoltán Komor se narodil v roce 1986 a žije v maďarské Nyíregyháze. Píše surrealistické a bizarní povídky, které vyšly mimo jiné v časopisech Horror, Sleaze and Trash, Drabblecast, The Phantom Drift, Gone Lawn, Bizarro Central, Thrice Fiction Magazine a The Missing Slate. Mezi jeho anglicky vydané knihy patří Flamingos in the Ashtray (2014), Tumour-djinn (2014), Turd Mummy (2016) a The Radiator Boy and The Holy Country (2021).

HLAVA JAKO NÁKUPNÍ CENTRUM

Ráno mě probudí hluk ze stavby. Otočím se na bok a s překvapením zjistím, že mou dosud spící ženu obklopuje napnutá žlutá páska. Na čele jí stojí několikacentimetrový bagr a po obličeji se jí hemží drobní dělníci s bouracími kladivy. Černý nápis na žluté pásce hlásá: „MANŽELKA V REKONSTRUKCI“.

No výborně, pomyslím si. Tuhle pitomost si určitě zase objednala od Avonu. Přitom jí pořád říkám, že nic takového vůbec nepotřebuje. Znuděně pozoruju, jak jeřáb spouští na laně její nový nos do rudé jámy vyhloubené uprostřed obličeje. Docela pěkný pršáček, to musím uznat. Několik špinavých chlapíků ze všech sil buší do jejích lícních kostí, ostatní posedávají na uchu, popíjejí pivo a občas se zvednou, aby se vychčili na polštář.

Jeden z dělníků drží v ruce nějaký papír. Nejspíš stavební plán. Nakouknu mu přes maličké rameno a prohlédnu si nákres. Páni, vůbec to nevypadá špatně. Ale mohlo by to být ještě lepší, napadne mě. Uchopím plán mezi dva nehty. Chlapík začne rozhořčeně nadávat, ale já ho malíčkem cvrnknu stranou, vyplížím se do kuchyně a s lupou a mikrotužkou provedu v nákresu pár drobných úprav. A pak ještě několik maličkostí. Špičatější nos, užší čelo a tak dále.

Když skončím, odnesu plán stavbyvedoucímu. Z jeho očí velikosti špendlíkových hlaviček na mě šlehají blesky, když mi papír vytrhne zpod nehtů.

Za pár hodin mají hotovo. Odkudsi se vynoří mužík v obleku, sotva na palec vysoký, a slavnostně přestřihne pásku. Potlesk, bouchají zátky od šampaňského. Mužík se pak opile odpotácí k limuzíně velikosti autíčka z krabičky od sirek, která odfrčí za skříň.

Svou ženu skoro nepoznávám. I ostatní na ni jen zírají. Na ulici nás zastavují turisté a ptají se, jestli se s ní mohou vyfotit. Pak nám zavolají z jednoho renomovaného architektonického časopisu. Rádi by otiskli portrét mé ženy.

Za několik dní se její profil skutečně objeví na dvoustraně vedle fotografie nového moderního nákupního centra, které právě otevřeli v Jokohamě.

Samozřejmě se nemůžu vynachválit za to, že jsem se do těch plánů trochu vmísil. Jsem na sebe pyšný, jen co je pravda.

Jenže pak dojde k neštěstí.

Jednoho větrného dne se procházíme po ulici, když se mé ženě za obočím ozve tiché lupnutí, jako by prasklo nosné lano. Několikacentimetrový kus čela jí spadne na chodník. Zůstane po něm malý otvor, kterým je dokonale vidět její vrásčitý mozek.

A co hůř, levé oko jí poklesne tak hluboko, že když se podívá dolů, je zřetelně vidět stopka, která oční bulvu ještě drží u hlavy. Člověk má skoro strach, že jí oko každou chvíli prostě vypadne z lebky.

Vypadá naprosto zoufale.

Dlouho ji utěšuju. Říkám jí, že některý z těch miniaturních inženýrů musel něco podělat ve stavebním plánu. Jenže ona nedokáže přestat plakat. Otírám jí oko visící z obličeje a objednávám další sadu na rekonstrukci tváře.

Uložím ženu do postele a otevřu balík. Okamžitě z něj vylezou titěrní stavební dělníci a rozlezou se jí po obličeji. Jednomu z nich vytáhnu z rukou stavební plán a rozložím před nimi architektonický časopis, otevřený na stránce s portrétem mé ženy.

Chvíli se škrábou na bradách a nakonec přikývnou. Zdá se, že chtějí začít úplně od základů.

Do dolíčků v její tváři nastrkají drobné nálože dynamitu a utíkají do úkrytu. Vzápětí výbuch roztrhá hlavu mé milované na krvavé cáry masa.

Pak začnou stavební práce.

Jsem unavený, a tak si jdu lehnout. Ať si pracují.

Ráno se probudím a zjistím, že místo obličeje má moje žena zmenšenou kopii nákupního centra, které nedávno otevřeli v Jokohamě.

„???“ zeptá se žena. Její hlas se za doprovodu konejšivé hudby rozléhá miniaturní budovou jako reklamní hlášení v nákupních centrech.

Za okny jejích očí se procházejí drobní japonští teenageři s pestře obarvenými vlasy. Když mě spatří, zamávají mi a pak zajdou do sushi baru.