|
na další stranu
Josef Jarolímek
Š t ě s t í
Nebudeme to zde dlouze rozvádět. Nutno se však zmínit: Štěstí se pokouší odedávna, je to stará pravda. Snad proto je na tom všelijak.
Pokouší je zedník, choť starosty, lid prostý i ministři. Ve městě i vesnici, na Zemi i Měsíci. Floutci neteční, pilní účetní, ti, co se připletli.
Štěstím bývá: stužka s myrtou
míček na pinpong
prsten s jelenem
mořská panna s čeřenem
malovaný šáteček - nejkrásnější dáreček
Hána nebyl mistr houslař, ani kominík. Hána rostl s lunaparky, atrakcemi, v této zemi. Měl rád její lid. Povahou až příslovečný. I když šlo o Štěstí, třebaže to pro vás nebude světadiv.
Protože zde bude hrát průvodní roli, vezměme jeho životopis. Hánův děd i otec vlastnili atrakci. STRAŠIDELNÝ ZÁMEK, jak ji nazvali. Zvenku malby, žádné šalby. Múzo múz, hrůza hrůz!
Stručný seznam: muž s vodnatou hlavou, lump bez hlavy, žena - vamp, hrozný tramp, kulhavý rytíř, Mydlářův mincíř, hajný v rozštěpu, vražda poslepu.
Takové měl dětství Hána. Mělo na něj blahý vliv. Pro vás je to překvapení, nikoli?
Sotva Hána dospěl, k závěru tu dospěl. Vozík postačí, budu mít atrakci. Nad vozíkem nápis
ŠŤASTNÉ KARTY
-2-
Ano karty. Za pět korun na dvě kola - Štěstí tady na vás volá! Pod vozíkem dráty, na vozíku tablo, aby to víc táhlo, elektrické zkraty.
Dvaatřicet loupežníků vystláno vatou, nad každým z nich slída, třeba si to hlídat. Žárovečky i ty větší. U které se zastaví, která karta pobaví?
Hána volá, žena karty rozdává. Hána volá, žena karty prodává. Po třetím kole vrátit! Šťastné karty - jednotlivci, ba i party.
Už to bzučí, hýká, kýchá - nebojme se krahulíka! Potom spínač: první výhra. Zelený spodek, ke Štěstí kolek. Vyhrává žena, pro kterou má mladá generace nesčetná jména. Zeleného spodka měla, šťovka jedna odkuklená. Láhev vína. To je výhra!
Tělnatý pán. Váhá - zírá. Připomíná trochu výra. Zmáčkl spínač, další výhra. V davu to jen zahučelo, pán si přemnul rázně čelo. Hned výkřik: "Já to mám!" Sedma červená. Druhá výhra: láhev vína - Ludmila.
Jedna hra zde má tři kola. Od rána do večera. Tři kola, tři kola, tři kola … Štěstí si přivoláš, přivoláš, přivoláš. Ryzlink, Ludmila, bílé víno od Rýna.
Bylo po obědě, Manželské dvojice krok v břeskné muzice, ze všeho nejvíce o městě Kolínu, jenž má svou rovinu.
Davem kráček dva a dva. Pan Flik, paní Fliková. Jeho, její švagrová. O píď vzadu též jich švagr, Pěnkava.
-3-
ŠŤASTNÉ KARTY. Zkusili je. Hned tři výhry: jedna láhev od Rýna, červená pak Ludmila, třetí láhev bez znaku, domácí a bez fraku.
Úsměv Hány: "Pěkné larvy! Někde v Davli mají dům, z alkoholu znají rum, z toho dortu k vánocům." Je tomu tak. Pěnkava však myslí: "Zas to shrábnou tihle sysli!" Nedá mu to, vrtá v mysli. Švagr jeho Flik, též je pěkný fík. "Než to švagru, radší zemru. V Tróji by moh dělat zebru, lotr jeden prouhatej."
Nána buková, myslí paní Fliková. Ukazuje pomyslně. My směr víme. Prst ten míří k Pěnkavové. Právě ona zaujata výhrou zcela. V hlavě se to točí, motá: "Ta by se jí líbila! Vlasy už jí skoro línaj, na co láhev Ludmila? Pajcuje se kořením z ciziny až vozeným, nos má jako mouřenín."
Nejen v duchu vyčetli si: kdo má horší podnájem, komu vděčí za zájem, kdo má děti přihlouplé, darebáky prokouklé. Nejen v duchu.
Lékař umí sešít ránu. Roztrženo od úst k uchu, hlásí sestři. Natrženo příčně, tu je nehtu úlomek, za nadávku !holomek". Tu je pěkná paruka, to všechno má za kluka, za to hádě nevděčný. Tu je otok na noze, v totalitě nemnoze jezdili si ve volze. Že nás jednou zvali? Zdali, zdali, zdali! Svět je zkrátka malý.
Proleželi neděle. K rakvím měli nedaleko- Kde je výhra, ptáte se, kde víno z Rýna? Neuteklo. Postávalo mimo světlo, ať tu není mýlka. Za atrakcí ŠTASTNÉ KARTY.
-4-
Pro tělo to kúra, aniž dali bůra, leželi tam čtyři: Venouš, Fanda, Jitka, Jiří. Nejdřív láhev, potom druhá. Častoval tu druh zas druha. Měli štěstí. Smíchalo se.
Stmívalo se. Jeden neví, kam šel druhý, kde byl Venouš a kde Jitka. Skončilo to v úvoze, k volné vaší úvaze. (Žaludek byl v té poloze, kde zpravidla nebývá.). Štěstí, to se mísívá.
Šťastné karty - rub a líc. Někdo nemá - druhý víc. Pořád jde to dokola. Tři kola, tři kola, tři kola....
Štěstím bývá: stužka s myrtou
míček na pinpong
prsten s jelenem
mořská panna s čeřenem
malovaný šáteček - nejkrásnější dáreček
Pokouší se zedník, choť starosty, lid prostý i ministři. Floutci nečetní, pilní účetní, ti, co se připletli. Ve městě i vesnici, na Zemi i Měsíci.
Pokouší se odedávna. Stále tomu nejinak, stále tomu všelijak. Jen ten Hána pořád stejný: rozdávačný - šťastné bejlí.
P t á k e m v k l e c i
Jednadvacáté století - co nás může vyvést z míry! Snad jen drobné čertoviny: černá kočka, průtrž mračen, oblá dívčí lýtka.
Živo bývá jinak všední. Den narůstá za dnem ke dni. Přestože nás leccos trápí, svět se točí, nemění. Mezi starým dnem a novým je však jedna chvíle, zvláštní velké proměny. Stačí zavřít oči.
Zavře-li je účetní, z množství cifer vynoří se po vteřině pohlednice. Barevná je z dovolené: on a vzadu pyramidy. Černobílá ze služebních cest: on a Eiffelova věž.
Pryč jsou rázem odmocniny, odvanuty čísel knihy. Jachtou pluje k Honkongu, zpět letadlem vrací se. Vyplní si každou touhu, než se ozve z ulice, křik při auta troubení. Tehdy končí proměny, každý sen má šťastný konec.
Pánek nebyl účetním, ale také nelajdačil. Pánek, ten byl prodavačem ovoce a zeleniny. Osm hodin vážil celer, třídil svazky petržele, slýchal výtky zákaznic. Osm hodin - víc než víc. Osm hodin čistil pulty, vyplňoval objednávky. Osm hodin ruch i hádky. Až teprve v noci.
Se setměním býval jiný, tajně snil sen ptačí. V noci Pánek býval ptákem, peří načechrané. Znal se s každým nimbostratem. Létal snovým zátočinám, vnímal krásu pestrých květů, uzobl si sladké třešně. Sen netrval věčně.
Znovu obchod zeleninou. A zásilka pomerančů, i brambory v pytlích, nebo volně ložené. Zákazník ho prožene. Znovu tržbu spočítal a odevzdal v bance. V tramvaji se sotva
-2-
směstnal, posté jízda břichem města.
Uléhal a máchl křídly. Letěl zvolna nad krajinou, snesl se i k lázním s vřídly. Kolumbus nebeských světů - Pánek, ptačí kavalír! Proháněl se s pěnicemi korunami stromů, ach, než k ránu létal domů. V neděli si poležel, často létal celý den.
Je sobota a den končí. Pánek zase uléhá, aby snil sen ptačí. Mávne křídly, letí kamsi do dálek. Létá z kraje do kraje. V neděli si přispí, aby v mracích létací sen vnímal všemi smysly. Snad by tomu také bylo, nebýt zvonku u dveří. Hned p ránu návštěva, aniž by ji někdo zval.
Pánek vstává, jde otevřít. Cosi je tu ale jiné. Cítí se být jaksi lehčí, ani župan nesedí. Kroky znějí příliš tiše. Pánek dojde k zrcadlu - z hladké plochy na něj hledí pták, má lesklé peří!
Zvonek zvoní, neustává. Pánek trochu popolétne, petlici si vzlétne. Ve dveřích je teta Míla, strýc Bořivoj a tři děti: Lenka, Jiří, starší Milan. Příbuzní jdou na návštěvu.
Neustrnou při objevu, bratranec, že stal se ptákem. To se nikdy nedovědí. Krátce k nohám tupě hledí - okouzlení jarabáčkem, honí jej až k podkroví.
Odpočívá Pánek v šátku, železnicí veze se. Však ta dálka uteče! "Synovec je na cestách," vysvětluje strýc Bořivoj cestujícím ve vlaku. "Oknem k němu vlétl pták, vezeme ho ve vaku, ať si děti pohrají." Nijak se tím netají.
-3-
Na světě je jedno město a v tom městě stojí dům. V prvním patře toho domu, v kuchyni hned u okna, v kleci divný pták.
Poskakuje, poletuje, občas peří načechrá si. Málokdy si prozpěvuje, nesměle se k svému hlásí. Se setměním sní sen zvláštní.
Nemívají jej prý ptáci. On se mění v prodavače ovoce a zeleniny. Trpělivě váží celer, třídí svazky petržele, usměvavý k zákaznicím. Trpělivě snáší výtky, čistí pulty, stále svěží, vypisuje objednávky, ztělesněná pohoda.
Přepočítá denní tržbu, lehce kráčí k bance. Na vteřinu ohlédne se. A pronese tichá slova: "Zítra zase, zítra znova!"
Radost při nich sídlí v hlase.
|
